Zní to romanticky – jezdit Českem v dodávce, prodávat jídlo, vydělávat si tím, a být tak svobodný. Je to tak ale doopravdy? Tady je pět příběhů Čechů, kteří se pro tenhle byznys rozhodli, každý ale po svém.
Pro někoho není foodtruck jen zaměstnání, ale životní styl, někdo ho má jako zábavu a někdo díky němu zkouší nové věci a rozšiřuje tak vlastní značku mimo kamenné restaurace a bistra.
Čtěte také: Mana, Sens nebo Bombus. Jaká byla jejich cesta do supermarketů?
Tommy’s foodtruck
Tomáš Staněk si foodtruck pořídil před třemi roky, protože chtěl pozvednout klasické festivalové občerstvení. Tehdy se příliš nerozmýšlel, chtěl vyzkoušet něco nového, protože ho už několik let práce v pohostinství nenaplňovala.
„Koupil jsem dodávku z autobazaru a čtyři měsíce ji s kamarády předělával,“ vzpomíná Staněk, který svůj byznys začal společně s manželkou a několika kamarády.
Do auta a vybavení investoval necelého půl milionu korun, a aby svůj byznys rozjel ještě předtím, než začal posílat přihlášky na festivaly, strávil první dva měsíce na cyklostezce Beroun–Srbsko, kde si pronajal místo na soukromém pozemku a vydělával přibližně tisícovku za den.
O rok později už vyhrál Burgerfest se svým Tommy’s burgerem z hovězího masa a dnes už je o jeho foodtruck takový zájem, že má kalendář na sezonu ze tří čtvrtin zaplněný už počátkem května. Měsíčně objíždí přibližně čtyři až šest akcí, přičemž vedle foodtrucku si pořídil také klasický stánek, se kterým zvládá měsíčně další čtyři akce a catering.
Vehykl
Foto: David Háva
Vojtěch Landa pracuje v automotivu, Daniel Jarkovský zase v elektronice. Oběma je pětadvacet, čtyři roky spolu seděli v lavici na střední a poštovní Mercedes 308D, který nazvali Vehykl, si pořídili jako koníček a zábavu vedle práce.
Čtěte také: Odešli z města a začali farmařit. Proč byste to měli udělat také?
Do auta dali veškeré své úspory, celkem 250 tisíc korun, a pár prvních akcí jeli „all in“ – pokud by daná akce nevyšla, tak to mohli rovnou zabalit a auto prodat.
„Řešili jsme spoustu fuck-upů od výběru špatných akcí přes neustálé hledání vhodných dodavatelů po nákup nepotřebného vybavení. Třeba jsme zpočátku byli na akcích, kterým šlo o to, mít co nejvíce prodejců za co největší nájem, měli jsme špatně zvolené místo a návštěvnost byla mizivá,“ vzpomínají.
Dnes už by je jejich foodtruck uživil, zatím se ale nechtějí vzdát svých prací, a tak Vehykl řeší ve volném čase, po nocích nebo si berou dovolenou.
„Je ale pravda, že náš sen je mít vlastní bistro a v Praze a regionech se už trochu rozhlížíme po možných prostorách,“ říká Landa.
Radek’s kitchen
Radek Zubretovský rozjel svůj první foodtruck v roce 2013 v Coloradu, kde prodával české plněné bramboráky, řízky a smažený sýr v housce – a sklízel úspěch.
Tehdy si koupil starý pekařský vůz a nechal ho od základů přestavět. Když se za dva roky vrátil do Česka, brzy zjistil, že pozice vývojáře nových produktů pro Bageterii Boulevard, kde začal pracovat, mu nesedí, a rozhodl se udělat si „Ameriku“ doma.
„Po zkušenostech za oceánem to šlo s jeho zařizováním u nás velmi rychle,“ říká Zubretovský, který do auta investoval šestimístnou částku.
Pojmenoval ho Marry a prodává v něm delikatesy ze Severní a Jižní Ameriky, přičemž dnes je auto jeho jedinou obživou. S chodem mu brigádně pomáhá přítelkyně a kamarádi, přičemž tento rok pod značkou Radek’s kitchen rozjel také catering, který zajišťuje díky kamarádovi, jenž mu půjčuje přípravnou kuchyni ve své restauraci.
„Mít foodtruck je neustálé shánění práce, vyhledávání a obvolávání festivalů a různých akcí. Dává vám to ale obrovskou svobodu a možnost být svým vlastním pánem. S Marry je to na pankáče, nahoru a dolů, ale letos už se pohybujeme v pozitivních číslech, tedy až na výměnu spojky minulý týden,“ směje se.
Regal Burger
Značka Regal Burger rozjela svá kamenná bistra v roce 2012, dnes už má 13 poboček v Česku, na Slovensku a další chystá v Rakousku.
„Po usazení v provozovnách nám ale začal trochu chybět kočovný život a adrenalin, tak jsme se na festivalu Pohoda spontánně rozhodli pořídit si foodtruck,“ říká zakladatel značky Jozef Bardík, který si auta nakonec pořídil rovnou dvě.
Pokud zrovna nejsou na festivalech, jedno auto stojí u obchodního centra Kotva, druhé zase u pražské Fashion Areny.
„Zrovna tenhle je takovým pokusným králíkem, ve kterém zkoušíme saláty, polévky nebo palačinky a podle toho, jak se uchytí, je zavádíme do našich kamenných prodejen. Ježděním po festivalech mimo Prahu zase chceme vybudovat povědomí o naší značce a připravit tak půdu na expanzi dalších kamenných prodejen,“ říká Bardík.
„Mnoho lidí má idylickou představu, že si koupí foodtruck a pak s ním budou brázdit festivaly a prodávat jídlo. To ale nestačí, nejdůležitější je mít zázemí, skladovací prostory a kuchyň, kde se odehrává celá příprava. Ve foodtrucku se pak už ingredience jen skládají dohromady,“ dodává s tím, že mít foodtruck opravdu není taková romantika, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Salt’n Pepa
Říkají, že foodtruck není jejich povolání, ale jejich život. Začali s ním před čtyřmi roky, dnes už mají dva, a navíc si otevřeli restauraci na pražské Letné, kde kromě burgerů nabízejí i další jídla, třeba své vyhlášené halušky.
Auto našli v bazaru a na prvních akcích se jim skoro vůbec nedařilo. „Pamatuji si, že jsme museli dát třeba 700 housek na strouhanku a já jsem tehdy měla slzy v očích,“ říká Zuzana Tlstovicová, která značku Salt’n Pepa vybudovala se svým manželem Radovanem.
Začínali jen sami dva, dnes jim se vším pomáhá také produkční Jakub Janků a patnáctičlenný tým, přičemž se svým autem jezdí po Slovensku, Česku, Německu i Rakousku.
„Alfou a omegou je se o auto pořádně starat, pravidelně ho dávat do servisu a uklízet. Před každou akcí si napíšeme seznam věcí a vše se nanovo nakládá, po akci zase vyloží, umyje a pěkně zaparkuje,“ popisuje Tlstovicová foodtruckovou rutinu.
A co je pro ně nejtěžší? „Každý festival chce nájem někdy i dva měsíce dopředu, a protože se teď rozjíždí cash less systém, svoji tržbu dostanete i dva týdny po akci. Takže na léto dáte třeba 200 tisíc za nájem, personál, zboží a pak jen čekáte, jestli to dobře dopadne.“
