Aktuální vydání magazínu Forbes

Byznysový příběh hotelu, který naučil Čechy jezdit za luxusním odpočinkem

Pošli to dál

Od té chvíle uteklo už víc než 10 let, ale Petr Borák se při té vzpomínce orosí i dnes. Psal se rok 2008, ze Spojených států se do Evropy valila finanční krize a jemu se právě ze stavebního úřadu ozvali s nepříjemnou zprávou: Váš projekt zasahuje do sousedního pozemku. Musíte ho předělat.

Tehdy pětadvacetiletý Borák a jeho o tři roky starší bratr Miroslav dostali od svého otce za úkol na okraji Luhačovic vybudovat luxusní hotel s wellness, jaký tehdy v Česku neměl konkurenci. Vzniknout měl z někdejší ubytovny augustiniánských mnichů, která byla ale v dezolátním stavu.

„Táta po revoluci vybudoval firmu Tekoo, která se stala jedním z největších velkoobchodů s ovocem a zeleninou v Česku a na Slovensku. Vydělal nějaké peníze a chtěl, aby po něm něco zůstalo,“ vypráví Petr Borák na terase hotelu Augustiniánský dům a spokojeně mžourá do sluníčka.

Před 10 lety tady ale nebyla žádná terasa ani hřejivé sluníčko. Dva bratři měli krátce po škole, s hotelovým byznysem neměli žádné zkušenosti, a než je vůbec stihli v poklusu získat, museli hasit chybu v návrhu architekta, kvůli které se hotel z původních 70 milionů korun prodražil na 120 milionů.

„Byl to průšvih. Byli jsme s bratrem začátečníci, takže nás nenapadlo, že architekt udělá chybu. Zhubnul jsem tehdy asi 15 kilo a ještě několik let poté jsem byl bledý. Záviselo na tom všechno – buď se to rozjede, nebo to bude průšvih. Makali jsme ve dne v noci a nic jiného pro mě tehdy neexistovalo,“ vzpomíná Borák. „Ale je to nakonec dobře, protože ten původní projekt by sem neseděl.“

Výsledkem je butikový wellness hotel citlivě zasazený do budovy ze začátku 20. století, který patří k tomu nejkrásnějšímu a nejlepšímu, kde si můžete v Česku odpočinout. „Udělali jsme na začátku spoustu chyb, ale také jsme se hodně naučili. Byla to pro nás taková škola života,“ vypráví Borák.


Augustiniánský dům před rekonstrukcí…


… a stejný pohled po rekonstrukci.

Dobrodružství bratrů Borákových můžete brát jako poučný příběh o přenesení zodpovědnosti na potomky a také důkaz, že se někdy vyplatí zariskovat a vymyslet něco, co vypadá bláznivě.

Když se v roce 2010, na vrcholu finanční krize, Augustiniánský dům otevíral, představa, že někdo v Praze sedne do auta a vyrazí na druhou stranu republiky, kde pak za noc pro dva se snídaní a večeří zaplatí přes šest tisíc korun, vypadala jako sci-fi. Podobné designové hotely s vlastním spa, špičkovou gastronomií a útulnou atmosférou, které byly přesným opakem zaprášených devadesátkových hotelů a obyčejných penzionů, totiž v regionech začaly vznikat až mnohem později. Byl to tak právě luhačovický hotel, který pomohl rozjet nový trend a začal Čechy učit, že za kvalitu, komfort a nápaditost se vyplatí si připlatit.

„Otevřeli jsme v nejhorší možnou chvíli luxusní hotel v podstatě na vesnici,“ říká upřímně Roman Taťák, který řídí obchodní a marketingovou strategii hotelu. „Luhačovice sice na mapě byly, ale spíš pro hosty, kterým lázně předepisoval lékař. Chtěli jsme se orientovat na náročnější klientelu. Na lidi, kteří ocení dobrou kuchyni, wellness koncept a to vše s vysokou úrovní služeb téměř pěti hvězd v klidném prostředí s kapacitou 50 osob. Takové klienty jsme znali z rakouských wellness hotelů, jenže ti do Luhačovic nejezdili,“  přiznává Taťák.

Tenhle příběh tak může sloužit i jako inspirace v případě, že uvažujete o tom, že naskočíte na rostoucí vlnu zájmu Čechů o stylové ubytování. Základní rada Petra Boráka, který právě tuhle vlnu pomáhal rozjet, je totiž jednoduchá – pořádně to zvažte a nepřeceňujte své síly.


Zleva: bratři Miroslav a Petr Borákovi a Roman Taťák 

„Udělat hotel napadne skoro každého podnikatele, který něco vydělal. Většinou do toho nasype hodně peněz, rozjede to, ale často to pak nefunguje. Investor je sice zpočátku ochotný provoz dotovat, ale ti lidé se přece na vrchol nedostali, protože rozhazovali,“ krčí rameny Borák.

Podobné dilema řešil zpočátku i on. Kvůli doznívající krizi i náročné úvodní investici – kromě překreslení projektu hotel prodražilo i velkorysé wellness se čtyřmi saunami, bazénem a whirlpoolem, které bylo potřeba vykopat do země, což je v Luhačovicích, které stojí doslova na vodě, problém.

První tři roky byl proto hotel v minusu a do černých čísel se dostal poprvé až před čtyřmi lety. Loni utržil 36 milionů, letos by to mělo být už 40 milionů. Má průměrnou obsazenost 80 procent, 83 procent hostů tvoří Češi a nejvíc z nich přijíždí až ze vzdálených středních Čech a Prahy.

„K úspěchu potřebujete super služby, čistotu… Ale hlavní věc je personál. Lidi. Tenhle byznys je primárně o lidech. A jak se váš zaměstnanec vyspí, takovou pak odvede službu. Proto je poslouchám a snažím se odstranit, co jim vadí, když můžu. Je to jako výchova dětí,“ říká Borák.

Každý rok investuje do hotelu kolem dvou milionů korun a na příští rok si naplánoval zásadnější rekonstrukci pokojů a interiérů, protože to je po osmi letech asi největší slabina hotelu.

Borák si to uvědomuje – stejně jako to, že mu v posledních letech výrazně vzrostla konkurence. „Trh je přesycený. I díky dotačním programům vznikají nové a nové hotely, kterých je už podle mě víc, než může český trh unést. Třeba v Rakousku nebo Anglii se jejich počet reguluje,“ uvažuje.

Vyšší konkurence mu sice přidělává práci, ale zároveň díky ní rychle přibývá Čechů, kteří jsou ochotní za luxusním a stylovým zážitkem vyrazit kamkoli po Česku, i do míst, kam by se dřív podobní lidé nikdy nevypravili. „Vnímám to spíš jako výhodu, protože lidé se naučili hledat kvalitu. I když o ně musíme víc bojovat,“ přiznává Borák.

V jeho případě to znamená, že kromě investice do renovace interiérů si teď v hlavě pohrává i s myšlenkou vybudovat před hotelem ještě venkovní bazén, hodně sází na zahradu šesti smyslů, což je šest zastávek v areálu hotelu, které mají nabudit lidské smysly, a také na duchovní rozměr a příběh hotelu, kam skutečně jezdili už před 100 lety odpočívat mniši. „Nejde o to, být jen lepší, musíte být hlavně jiný,“ dodává Borák.

Čtěte také