Jaroslav Pollert miluje vodu. Jako malý kluk se v ní u potoka za chalupou cachtal od rána do večera, kamínky měnil proud, pozoroval, jak vznikají vlny, nebo stavěl přehrady. To bylo jeho.
Na tom by samozřejmě nebylo nic zajímavého, kdyby to samé, jen ve větším, teď nedělal i na zakázku. Pollert totiž vymýšlí a modeluje to, čemu on sám správně říká umělé slalomové dráhy a čemu vy nejspíš řeknete zkrátka vodní kanál s překážkami pro závody kajakářů a kanoistů.
A za ten, který vymyslel a vytvořil pro letošní olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru, včera dokonce dostal cenu Sport a inovace od Mezinárodního olympijského výboru. Takže až si v létě zapnete v televizi přenos ze závodu, vzpomeňte si na to. Kanál v Riu má totiž českou stopu.
„Čím víc překážek je v dráze, tím větší hloubku pak má a tím pomaleji v něm voda teče. A to je samozřejmě špatně. Takže jde o to, vymyslet, jak tam dostat co nejvíc překážek a přitom tu vodu moc nezpomalit. Je to taková alchymie,“ říká mi Pollert a vede mě do své laboratoře.
Proplétáme se spletí chodeb Stavební fakulty ČVUT v pražských Dejvicích až do obrovské haly, která je plná trubek a potrubí. Pod nohama máme obří nádrž na 800 metrů krychlových vody a před námi dodnes stojí téměř kompletní dřevěný model kanálu pro Rio v měřítku 1:13.
Právě tohle je důvod, proč Pollert dostal prestižní ocenění a proč právě on se svým týmem získal zakázku od firmy White Water Park International, která za posledním olympijským kanálem stojí. „Díky tomu modelu se všechno stihlo postavit včas. Brazilci byly samá mañana, ale nakonec to zvládli,“ usměje se Pollert a okem přeměří polohu jedné překážky v kanálu.
Vtip je v tom, že tady v útrobách vysoké školy vyrostlo ve zmenšené podobě přesně to, co dnes stojí na předměstí Ria ve čtvrti Deodoro. Pollert ve svém modelu nasimuloval s pomocí magnetických překážek chování vody ve skutečném kanálu, všechno změřil a zakreslil do plánu, rozměry převedl zpět do reálné velikosti a Brazilcům už podle toho stačilo jen nasázet překážky do vody.
Tím se logicky ušetřila spousta času, což nakonec slalomářské závody v ospalé Brazílii zachránilo. „Hodně se věnujeme matematickému modelování, necháváme si to počítat na superpočítačích v Brně nebo Ostravě, ale tohle je věc, na kterou se reálný model hodí mnohem víc. Je to nenahraditelné. Potřebuju to vidět a na tu vodu si sáhnout,“ vysvětluje Pollert.
Když ho posloucháte, snadno pochopíte, že na rozdíl od laiků vidí v proudění vody mnohem víc než jen obyčejnou vlnku. „Voda se ve zmenšeném modelu chová podobně jako ve skutečnosti, problém je, že její hustota nebo povrchové napětí se ve stejném měřítku zmenšit nedá. Výsledkem je, že v našem modelu teče zhruba třikrát rychleji než ve skutečnosti,“ popisuje Pollert.
Pokud vám jeho jméno něco říká, tušíte správně. Jen si ho s jeho známějším bratrancem Lukášem Pollertem, který v roce 1992 na kánoi vyhrál olympiádu v Barceloně a pak svoji zlatou medaili prodal, nespleťte. Jaroslav Pollert to nemá moc rád. Sám totiž dodnes jezdí na deblkánoi, čtyřikrát se na ní stal mistrem světa, jen na olympiádu se s ní na rozdíl od Lukáše nikdy nedostal.
Díky spojení s vodou si před lety podal na Stavební fakultě ČVUT přihlášku na obor vodní stavby. Specializací dnes už vystudovaného docenta jsou sice kanalizace, ale díky otci, který na stejné fakultě přednáší dodnes a který je také autorem několika slalomových kanálů po celém světě, se před třemi lety dostal k zakázce pro olympijské Rio.
„Tehdy se v pražské Troji konalo mistrovství světa v kanoistice, na který se přijeli podívat i lidé z White Water Park International. Když zjistili, že tady máme vodohospodářskou laboratoř, šli se na ni podívat, zalíbilo se jim to a my tu zakázku dostali,“ vzpomíná Pollert.
Pokaždé jde v takovém případě o byznys, na kterém Pollert a jeho tým vydělají. Byť není Pollert v pravém smyslu podnikatel – je totiž stále zaměstnancem fakulty, jeho hlavní náplní jsou přednášky, ale vedle nich zvládá i několik podobných komerčních projektů.
Ten, který ho teď nejvíc proslavil, viděl už přímo na místě v akci, a dokonce se na něm i projel na raftu, aby se přesvědčil, že všechny překážky, které v pražské laboratoři pečlivě posouval sem a tam, stojí přesně tam, kde mají stát. Výsledek ho prý příjemně potěšil.
Kanál pro Rio je na rozdíl od olympiády v Londýně kvůli prostorovým možnostem rovný (ten londýnský tekl do zatáčky), měří zhruba 280 metrů, má převýšení pět metrů a protéká jím 12 metrů krychlových vody za vteřinu.
„Byli jsme při modelování překážek svázáni požadavky Mezinárodní kanoistické federace, ale ke konci dráhy je tam takový schod a před ním ještě sekce dvou válců, které závodníka potrápí a pak ho vyplivnou do nejtěžší závěrečné sekce. Tahle část bude pro diváky asi nejzajímavější,“ říká.
Jeho dílo je paradoxně v akci už nyní, několik měsíců před startem olympiády. Jen trochu jinak, než původně čekal. Místní úřady totiž v parném brazilském létě otevřely brány areálu a v umělém jezeře, do kterého ústí slalomový kanál, se teď v některé dny koupe i několik tisíc Brazilců naráz.
A osiřet by kanál neměl ani po hrách – organizátoři totiž plánují, že na něm bude veřejnost jezdit na raftech stejně, jako se to stalo v Londýně. Smutný osud zarostlého kanálu v Aténách by se tak v tomto případě opakovat neměl.
V té době bude mít přitom Pollert už docela jiné starost. Úspěch jeho metody se zmenšeným modelem mu totiž podle všeho teď otevře dveře i k další prestižní zakázce – slalomářskému kanálu pro příští olympiádu v roce 2020 v Tokiu. „Rozhodnout by se to mělo každou chvíli a vypadá to nadějně,“ dodává opatrně Pollert.
