Michal Šnajdr dostal ve dvou letech rakovinu a museli mu vzít pravou ruku. Až do devatenácti si užíval teplo domova a přehnané pozornosti své rodiny . i to, že všichni udělají, co si řekne.

Pak ale odjel za prací na Nový Zéland a tvrdě narazil. Kluka s jednou rukou nikdo nechtěl zaměstnat a on se sesypal. Dohromady se dal až při vycházkách do hor a dnes jako jediný Čech s tímto handicapem závodí ve skialpinismu. A to společně se závodníky bez handicapu, protože kategorie pro znevýhodněné neexistuje.

Čtěte také: Pražský stres jí ničil zdraví. Pomohl až drsný trek divočinou

„Byl jsem trochu spratek a zvykl jsem si na to, že se kolem mě jako nemocného všichni točí. To byl důvod, proč mě rodiče po střední vyslali na Nový Zéland, kde jsem týden jezdil po farmách a sháněl práci jako sběrač ovoce. Každý den jsem ujel asi 300 kilometrů, po týdnu jsem pořád neměl žádnou práci a nakonec mi jeden farmář říká, jestli jsem padlý na hlavu, když si myslím, že mě s jednou rukou někdo vezme,“ popisuje mladý sportovec moment, kdy si uvědomil, že nic není zadarmo a že se svět netočí jen kolem něj.

Spadl na dno a chvíli se utápěl v depresích. Ze dna mu pomohl až pohyb. Z nulové fyzičky a líného kluka se během výletů do hor stal běžec, který si po půl roce zaběhl alpský šedesátikilometrový ultramaraton. Fyzická aktivita postupně proměnila v každodenní drogu a protože chtěl testovat, co všechno jeho tělo dokáže, zkusil si na jedné zimní dovolené v Itálii skialpy a hned se do nich zamiloval.

Kvůli nim se tento rok přestěhoval do rakouského Innsbrucku, kde studuje vysokou školu a na skialpech tráví každý den. Za tři roky, co tento sport provozuje, má za sebou několik čtyřtisícovek v Alpách, pokusy o sedmitisícovky jako Pik Lenina v Kyrgyzstánu a nespočet závodů.

„Když přijdu na závody, všichni se otáčí, co je to za blázna,“ směje se Šnajdr, který si nemůže pomoct a na tréninzích a závodech se s těmi, co vyhrávají světové poháry, porovnává.

„Když mě skoro po každých závodech napadne, že na to kašlu, musím si připomenout, že na téhle úrovni sportuju kvůli sobě. Že sám sobě ukazuju, co ve mně je a že se musím porovnávat jen sám se sebou a dívat se na to, že tento rok trénuju o padesát procent víc, než ten předchozí,“ říká závodník, který musí kvůli disbalanci řešit techniku mnohem více než jiní závodníci a pro kterého jsou velkými výzvami například vertikální závody, kde padesát procent závodu závisí na síle rukou.

I kvůli jeho handicapu je téměř nemožné, aby se mohl skialpingem živit, přesto jej ale sponzorují světové firmy jako Dynafit nebo Lawi a on týdně trénuje patnáct hodin, vzdálenostně ujde a uběhne 100 km a podle povahu terénu vyšplhá od sedmi do desíti tisíc metrů.

„Vůbec si nedokážu představit, jestli bych byl jinde, kdybych rakovinu nedostal. Určitě bych ale skialpoval nebo možná hrál hokej. Jednoduše se mi líbí sporty, které se dělají dvěma rukama,“ směje se.