Aktuální vydání magazínu Forbes

Chtěl být jako Steve Jobs. Když dostal úzkosti, musel svůj byznys přehodnotit

Pošli to dál

Lukáši Strnadlovi, zakladateli a CEO brněnské digitální agentury The Funtasty, je osmadvacet. První peníze si jako freelance designér začal vydělávat v šestnácti, ve dvaceti už zakládal vlastní firmu a měl jasný cíl – vydělat peníze a být superúspěšný.

„Oblékal jsem se do Blažka, jedl jsem jenom v luxusních restauracích, a když jsem chodil po ulici, tak jsem si říkal, jaké auto bych si mohl koupit. Ten pocit, že mám peníze, byl pro mě důležitý,“ vzpomíná.

Čtěte také: Vyhoření? Myslel jsem si, že jsem nezničitelný, říká zakladatel STRV

Když se potkáváme v kanceláři jeho společnosti, kterou tvoří pětatřicet lidí, dnes, tak naproti mně sedí mladý muž v obyčejném triku, džínách a teniskách.

„První panický záchvat jsem dostal hned několik měsíců po založení The Funtasty. Nemohl jsem zvedat telefony a zůstal jsem tři měsíce doma,“ vzpomíná Strnadel, který vyvíjí aplikace například pro Škodu, Jablotron, Miton a taky rozjíždí startup Grason, který má propojit restaurace a zaměstnance v gastronomii.

Napadlo vás někdy, že byl panický záchvat daň za váš původní přístup k byznysu?

Nejsem si stoprocentně jistý, že ta cesta, kterou jdu teď, je správná. Jsem si ale jistý, že ta, kterou jsem šel, správná nebyla.

Byl jsem dvacetiletý fracek v obleku, který se staral jen o svou hromádku. Moje nejoblíbenější pohádka z dětství byly Kačeří příběhy, a to jen proto, že se tam Strýček Skrblík koupal v penězích. Co se mi stalo, byl zdvižený prst a myslím, že jsem skončil ještě dobře, s jedním práškem denně.

První panický záchvat jste dostal tři měsíce potom, co jste rozjel firmu. Co se tehdy stalo?

Měli jsme tehdy prvního klienta, který zkrachoval, a já jsem musel své dva zaměstnance platit ze svého. Seděl jsem jak na židli CEO, tak na židli freelance designéra a do toho mi někdo zavolal, jestli pro ně mám hotovou zakázku.

Poprvé se mi stalo, že jsem na něco zapomněl, a došlo mi, že deadline nestihnu, a zhroutil jsem se. Začala se mi točit hlava, nemohl jsem dýchat, měl jsem sucho v puse, třepaly se mi ruce a vše jsem vnímal jakoby zdálky. Myslel jsem si, že mám infarkt, ale byl to panický záchvat.

Cítil jste, že to přijde?

Vůbec, cítil jsem se nesmrtelný. Dva dny předtím bylo ve zprávách, že se zhroutila nějaká herečka, a já své přítelkyni říkám, co je to za slabocha, že se hroutí, že má čas na takové ptákoviny. No a za dva dny jsem ležel na gauči s pocitem, že mi vyskočí srdce z hrudi.

Připadal jste si jako slaboch?

A jako totální blázen. Říkal jsem si, vždyť Průša, Řežáb ani Jobs tohle nemají, Jobs vede tisíce lidí a já jsem takový s*áč, že se tady hroutím. Nikdo mi nikdy neřekl, že úspěch může být něčím vykoupený, že to není jen nonstop práce, gadgety a luxusní dovolené.

Diagnóza úzkostlivé poruchy, která může vyvrcholit záchvatem, pro mě znamenala obrovskou prohru. Pak jsem ale začal chodit k psycholožce, brát antidepresiva a pochopil, že je to moje součást, se kterou se můžu naučit žít.

Po záchvatu jste nemohl tři měsíce vycházet z bytu, jak tehdy fungovala vaše firma?

Že firma funguje dodnes, je malý zázrak. Zachránili to kluci, kteří tehdy chodili do práce, makali, rozhodovali sami. Snažil jsem se je řídit po SMS, ale to bylo samozřejmě k ničemu. Vlastně jsme tehdy ještě ani nebyli firma, jen tři kluci v místnosti, kdy dva dostávají peníze od toho třetího a dělají, co si myslí, že je správně.

Jak to vzala vaše rodina, kamarádi, přítelkyně?

Určitě není jednoduché dívat se na někoho, kdo je tak nervózní, že chodí po bytě tam a zpátky a nemůže jíst. Moje žena ale nedávala nic najevo a vím, že se vždycky vybrečela u kamarádek.

To, že si mě vzala a čekáme spolu dítě, je pro mě neuvěřitelné. Ale jasně, občas musí zdůraznit, ať už ten telefon dám pryč, to pak říká: „Vykašli se na to, nebo ti zase bude špatně.“

Dnes zaměstnáváte 35 lidí, co jste musel změnit, abyste mohl dál dělat to, co děláte?

Dřív jsem chodil v osm do práce a v osm z práce a pak pracoval doma i o víkendu, byl jsem neustále k zastižení a taky jsem nonstop prudil ostatní. Teď doma nemám počítač, mám vypnuté notifikace na telefonu, chodím z práce v šest a snažím se mít koníčky.

Například se snažím účelně překračovat svoji komfortní zónu, abych se zocelil a zjistil, že se mi nemůže nic stát, takže se například potápím nebo skáču padákem.

Promítly se nějak vaše záchvaty úzkosti do toho, jak vedete firmu?
(Sedíme v openspace kanceláři na sedačce, kde nás můžou všichni Strnadlovi zaměstnanci slyšet.)

Zakázal jsem přesčasy. Navíc si hrozně moc vážím toho, jaký jsme tady kolektiv. Všichni ví, co mi je, a i když jsem o tom ze začátku nechtěl mluvit, došlo mi, že je to moje součást a že mi to pomáhá.

Určitě se to odrazilo do toho, že pro nás nejsou primární peníze, ale kvalita a tým. Štěstí a spokojenost v týmu je pro mě teď zásadní. Trávíme spolu spoustu času, jezdíme spolu na dovolené a třeba dnes jedeme společně na chatu.

Nebyl to právě strach ze zodpovědnosti za ostatní, co vám záchvat přivodilo?

To, co mě dostalo na prášky, byla zodpovědnost obecně – že nemáte věci pod kontrolou, že něco nestihnete, že se něco nepodaří nebo že nezvládnete zaplatit lidi. Práce je u mě typickým spouštěčem, třeba když je před námi velká investice, klient nebo něco, na čem nám záleží.

Jak to vypadá, když taková úzkost přichází?

Třeba tak, že si pořád kontroluju telefon, usínám hodně brzo a jsem nervózní. A mentálně se to projevuje tak, že mám pocit, že mám nějaký zdravotní problém, infarkt nebo nádor, a že umřu.

Za tím vším je totiž strach z toho, že umřu brzo a nestihnu vše, co bych chtěl, že se nedokážu dostatečně postarat o firmu nebo o rodinu. Měl jsem to už jako malý kluk, bylo mi osm let a já si večer říkal: „Ty jo, už je zase noc a do konce prázdnin jen 30 dní a my toho musíme ještě tolik stihnout!“

Nenapadlo vás se na firmu jednoduše vykašlat?

Nechat to být by bylo hrozně jednoduché, ale ten pocit, že jsem to vzdal, by byl horší než mít úzkosti. I přes tyhle trable se nám podařilo vybudovat silnou společnost, tým, máme nové skvělé kanceláře a super klienty. Jsem stále na hraně, kdy musím vážit, co dělám, aby to nedopadlo špatně, ale zároveň jsem to já. A možná právě proto jsme tam, kde jsme.

Čtěte také