Gjert Ingebrigtsen sotva mohl být víc hrdý. Zrovna skončil závod na pět kilometrů na atletickém mistrovství Evropy v Berlíně a v cíli se objímali zlatý a stříbrný medailista. Jakob a Henrik. Jeho synové. Právě on dovedl oba svým drilem ve velmi konkurenčním sportu mezi elitu.

A nejen je. K běžeckým hvězdám patří i další ze sedmi norských sourozenců Filip, kterého však v Berlíně zastavilo zlomené žebro. I tak se už rodina Ingebrigtsenových zařadila k nejúspěšnějším atletickým dynastiím.

Velkou zásluhu na tom má právě dvaapadesátiletý Gjert. Původně sice pracoval v rybářském průmyslu, ale když si všiml, že synové mají vlohy pro sport, rozhodl se v oboru vzdělávat, ptát se ostatních trenérů – a začal je vést.

Toto rozhodnutí bylo pro jeho potomky na cestě k medailím klíčové; ovšem zdaleka pro ně neznamenalo jednoduchý život. Metody Ingebrigtsena otce jsou drsné, až kontroverzní, ovšem sotva někdo může pochybovat o tom, že mají úspěch: 17letý Jakob, 25letý Filip a 27letý Henrik už dohromady vybojovali v bězích na střední vzdálenosti osm velkých medailí z mistrovství světa či Evropy.

„Nikdy jsme si nepřipustili, že existují nějaké limity. Nikdo z nás nevěřil, že tři kluci z Norska mohou mít nějaká fyziologická omezení. Že nemůžou být tak dobří jako Afričané. Zavedeným pravdám jsme nechtěli věřit,“ popisoval Gjert Ingebrigtsen pro deník Aftonbladet.

Stejně tak nechtěl zabřednout do jiné ustálené praxe: zbytečně moc chválit. Oceňovat děti za vše. „Nikomu to neprospívá. Alespoň dětem určitě ne. Nemůžeme žít ve společnosti, kde bude každý ve všem dobrý a všichni spolu budou vycházet. Pak se připravíme o šanci ocenit ty opravdu dobré,“ míní.

Prvního syna měl s manželkou Tone, když jemu bylo 21 let a jí 16. Tehdy si tak velkou rodinu uměli představit jen sotva. Ale zjistili, že si děti užívají. „Najednou se to stane nejdůležitější věcí ve vašem životě,“ přibližuje Gjert. A tak k prvnímu potomkovi přibývali další. Dlouho samí chlapci. Ideální prostředí pro vznik soutěživosti. „I výhra v Ludu (desková hra) pro ně byla strašně důležitá,“ líčil Gjert.

Čtěte dál: Vychovala jsem dvě z nejúspěšnějších podnikatelek Ameriky

Děti odmala nijak nešetřil. Nebylo výjimkou, že už ráno vyrazili sportovat. Byla tma, zima, ale oni se přesto vydali na parkoviště poblíž jejich domu. Starší Henrik a Filip běhali jedno kolečko za druhým, Jakob zase ve třech letech dělal první krůčky na běžkách.

Ke sportu je otec nenutil. Jen jim ukazoval možnosti – a chtěl, aby měli možnost realizovat svůj potenciál. Nechal je odmala zkoušet různé aktivity: fotbal, lyžování, běhání. „Věřím, že to je důležité – být opravdu aktivní už v nejranějším věku,“ míní Jakob.

Když to některé syny přestalo naplňovat, nechal je být. Kristoffer a Martin nakonec skutečně sportu zanechali a od rodiny se posléze odstěhovali. U Filipa, Henrika a Jakoba však viděl talent a touhu něco dokázat. A tak i nyní všichni žijí pohromadě v sedmdesátitisícovém městě Sandnes na jih od Stavangeru, kde Jakob stále chodí do školy. A tamtéž fungují dle otcova nekompromisního tréninkového režimu.

Čtěte také: Vyhněte se multitaskingu a nechte děti, ať si hrají, říká Jeff Bezos

Gjert zastává teorii, že nemá cenu dělat při výchově nějaké okolky. Se syny mluví na rovinu. Nebojí se jim říct, když se mu jejich výkon nezdá. Uvědomuje si, že synům sport svou náročností a nevybíravostí možná trochu znechutil. „Můj styl asi není úplně politicky korektní,“ připouští, „ale tohle není věc pro měkké povahy. Myslím, že věci se mají nazývat pravými jmény. Může to být nepříjemné, ale nikdy tím nemyslím nic špatného.“

Sport, pokud se dělá na vrcholové úrovni, má podle Ingebrigtsena mít přednost před vším ostatním. Když za ním Henrik přišel, že si našel přítelkyni, otec se rozzuřil, že to je „začátek konce“. Později ho nechal trénovat i v den svatby. Filipovi zase zakázal odjet na dovolenou s jeho partnerkou a její rodinou.

„Neděláme kompromisy. V září si nastavíme plán na dalších 12 měsíců. A z něj neuhýbáme,“ popisuje Gjert Ingebrigtsen. „Jistě, máme krize. Pravidelně. Ale obvykle tam hraje roli to, že se těžko míchá role otce a trenéra. Kombinovat obě role je mimořádně vyčerpávající. Ale kolik otců může být se svými syny každý den, když už jim je přes dvacet? Kdybych s nimi nežil v takové blízkosti, měl bych horší život.“ A oni by zřejmě domů nevozili jednu medaili za druhou.

Řady úspěšných atletů mohou rozšířit ještě dvanáctiletá Ingrid, jediná dcera ze sedmi potomků, a pětiletý William.