skip to main content
Jak vychovávat děti

Co byste si měli uvědomit, aby z vás byli dobří rodiče

5 minut čtení

Není mnoho důležitějších rolí, které budeme v průběhu života zastávat, než role rodiče. Každá má svá úskalí, v mnohých jsme nuceni se vypořádat se zklamáním či vlastním selháním. Ovšem je-li něco skutečný hřích (za předpokladu, že peklo existuje), je to právě selhávání ve výchově dětí.

Co můžeme udělat, aby se to nestalo?

Význam rodičovské role pociťujeme všichni a vedeni snahou obstát v ní se snažíme dítě řádně vychovat. Jenže to často znamená, že zanecháme ve stínu problém, na kterém celá výchova stojí, a sice to, jací jsme my sami.

Jak to máte s rodiči?

Proč je zrovna tohle tak důležité? Protože musí-li rodičovská autorita nějaká být, pak by měla být zejména moudrá. Což v prvé řadě znamená samostatnost a zodpovědnost sama za sebe a také schopnost vyváženě používat nejen svou vůli, ale i soucit.

Tyto vlastnosti získáme až na základě vlastních životních zkušeností, které nám pomohou oddělit se od vlastního dětství, a teprve tím se pořádně odlišíme od vlastních rodičů. Do té doby i přes dospělý věk zůstáváme v nevědomé identifikaci s nimi.

Nevědomá identifikace s rodiči nezpůsobuje nic menšího, než že člověk nežije sám sebe. Zůstává svázán v primárních vztazích s matkou a otcem, ze kterých odvozuje svou osobnost. Ta se utváří na základě míry vlastní sebehodnoty, sebedůvěry a sebeúcty, a pokud se tyto dostatečně nerozvinou, je naše osobnost lapena ve stereotypních způsobech uvažování a jednání, naše obzory jsou značně zúženy a chybějící či porušené základy svého já doplňujeme zvenku.

Na rodičích můžeme buď zůstat závislí, což předznamenává uváznutí dospělého člověka v doposud nepřekročené roli dítěte, nebo jim naopak vzdorovat, což ale místo skutečné osobnosti dosazuje pouze umělou autoritu. Apriorní opozice vůči rodičům také není žádným skutečným oddělením se, jen se ke všem mechanismům přiřadí záporné znaménko, ale staré (ne)pořádky zůstávají stále naživu.

Rodičovské komplexy se nejen nerozpustí, ale většinou je ani v těchto případech nejsme schopni rozpoznat. A kde působí komplex, nelze o svobodné vůli našeho „já“ ani zdaleka mluvit.

Tím je založeno na nevědomost budoucího vychovatele, což je pochopitelně problém. Příkladem může být třeba situace, kdy dítě vybočuje svou zlobivostí z řady a rodič pod tíhou tlaku, aby se to napravilo, přistoupí na stanovení diagnózy dítěte a jí odpovídající medikaci. Tím je dítě „vyřešeno“, aniž se rodič musí dotknout sám sebe a svého stínu.

Cílem výchovy je samostatnost jedince

Na svět přicházíme jako ryze nevědomé bytosti. To znamená, že si neuvědomujeme sami sebe a náš život, respektive přežití, zajišťují instinkty. Jsme vpraveni do prostředí, ve kterém bez přemýšlení očekáváme vzduch, vodu a potravu, a naše tělo i orgány jsou na takový svět připraveny.

Role rodiče je mocenskou rolí par excellence.

Podobným způsobem je v duši každého mimina autonomně očekáván rodičovský pár, a zejména matka. Tyto původní obrazy můžeme přirovnat k  duševním orgánům, které se začnou postupně vyvíjet v závislosti na interakci s rodiči skutečnými a které si ve svém nitru poneseme už navždy. Právě ony budou určovat naše pojetí sebe sama, sebehodnotu a sebedůvěru, a to ve všech vztahových peripetiích, které si jen dokážeme představit.

Výchova dítěte tudíž spočívá v jeho vedení z původně zcela nevědomého, čistě instinktivního stavu do stavu dospělé, samostatné a vědomé bytosti. Vede-li tento proces nevědomý rodič, který se potřebuje zbavit problémů, jež dítě údajně způsobuje, pak si s nevědomostí dítěte mnoho nezadá. Kdo jaký je, se totiž nejlépe ukáže, právě když se ocitne v mocenské roli. A role rodiče je mocenskou rolí par excellence.

Zrod osobnosti a testování hranic

Z počáteční dětské nevědomosti se postupně začnou vynořovat nespojité ostrůvky vnímání sama sebe, které při zdárném průběhu dojdou zhruba ve věku čtyř až pěti let k uvědomění souvislé pevniny „já jsem“. Tedy že toto jsem já a toto jsou mí rodiče, se kterými už nejsem v idylické jednotě, což někdy nese hůř spíš rodič.

Pro proces uvědomování si vlastní bytosti je nutnou podmínkou odpovídající protiklad, zejména projev určité sebestřednosti, a z pnutí mezi těmito protiklady vzniká přirozený souboj o nového jedince. Jak takový vzdor kolem zhruba druhého roku života dítěte vypadá, asi známe všichni. „Ne, ne a ne.“

Že jde skutečně mnohdy o souboj, a nikoli o rozumový proces, je zřejmé, neboť dítě si nemůže sednout s rodiči k jednomu stolu a říct: „Mami a tati, byly mi dva roky a je třeba se pobavit o tom, kdo bych mohl být a jaké jsou vlastně mé hranice.“ Takové nástroje dítě nemá (a nemá je ani leckterý dospělý), a tudíž testuje své hranice způsobem, který odpovídá jeho instinktivní dispozici.

Nástrojem je v této fázi vývoje doposud nezkultivovaná agrese, projevující se formou zlobení. Jenže rodiče toto zlobení většinou jako nástroj k testování a nastavování vlastních hranic nerozpoznají a místo toho se takto nepřístojné chování snaží všemožně potlačovat.

Tím sice často docílí kýženého ideálu hodného chlapečka či holčičky, nicméně v dítěti se kvůli tomu dostanou do konfliktu jeho vlastní instinkty s vůlí rodičů. Nemohou-li se pak tyto instinkty zdravě vyvíjet, zůstanou potlačeny a vytěsněny do nevědomí, kde zůstanou vězet přesně v takové podobě, v jaké je tam necháme. A to znamená problém.

Není-li vychovatel moudrý, stává se z něj automat na metody, případně ve své roli naprosto selhává.

Co je v nerozvinutém stavu primitivní agresí, je ve stavu dospělém, kdy jsme s to s těmito instinktivními silami vědomě zacházet, nástrojem vůle, odvahy a zdravého vymezení se. Naopak potlačená agrese se v dospělosti může projevovat buď jako neschopnost postavit se sám za sebe, nebo naopak jako nekontrolovatelné výbuchy vzteku.

Problematika nezpracované agrese u dospělých

Ke zdárnému průběhu tohoto procesu ovšem musí umět se svou vlastní agresí zacházet sami rodiče a později i učitelé. Jakmile se totiž agrese člověk bojí nebo ji má zcela potačenou, pociťuje ji u jinak roztomilého dítěte jako cosi neblahého, a hlavně nevhodného, a místo aby začal řešit svou vlastní úzkostlivost, raději sáhne po všudypřítomných společenských dogmatech, která zlobení bez jakýchkoli dalších argumentů tupě odsuzují.

Pod nesnesitelnou tíhou toho, „co tomu řeknou lidi“, se tak vydáme do slepé uličky, ve které se výchova změní v drezuru. Omámení mocenskou autoritou vyloučíme jakoukoli empatii, neboť namísto emoční a citlivé reakce na projevy dítěte dosadíme omezený názorový systém ve formě „tohle se patří a tohle nikoli“.

Protikladem přísnosti samozřejmě není slabost nebo naprosto tolerantní přístup. To je pouze druhý extrém, který nesvědčí o ničem jiném, než že k oddělení od původní přísné výchovy nedošlo způsobem dospělým, nýbrž vzdorem.

Protikladem k prosazování rodičovské vůle je láska, hledání určitého středu, což v první řadě nutně znamená si u sebe začít uvědomovat obě extrémní polohy. Příliš přísný rodič si musí nejprve uvědomit míru své tvrdosti, která vždy vychází z umělé autority, a začít tuto autoritu zkoumat. Naopak rodič, který neumí a nechce dítěti nastavit jakékoli hranice, se potřebuje obeznámit s motivacemi, odkud tato neochota pochází, a smířit se s faktem, že agrese z jeho vlastní psychiky nikdy nezmizí, jen se zpravidla začne projevovat svými pasivními projevy.

Jestli nějaký atribut rodičovská role skutečně potřebuje, tak je to již zmiňovaná moudrost, která v sobě pojí rozum i cit. Není-li vychovatel moudrý, stává se z něj automat na metody, případně ve své roli naprosto selhává. V důsledku z hýčkaného dítěte vyroste jedinec neschopný žít a z dítěte zanedbávaného člověk, který se rve s nevděčným světem. A to přece nikdo nechceme.

Doporučujeme