Tomáš Zetek zná velmi dobře prostředí velkých firem i startupů. Byl manažerem v O2, Monetě Money Bank nebo v investiční skupině Miton. Později se ale začal věnovat studiu hlubinné psychologie, protože mu došlo, že na některé otázky mu chybí odpovědi. Obě své zkušenosti spojil v projektu Mentální fitko a dnes ostatním radí, jak nejen v byznysu dobře fungovat. A bude to dělat i na Forbes.cz.


Jste úspěšní, máte rozjetou firmu, daří se vám, na co sáhnete, a i tak máte strach, že selžete? Že se vám pak zhroutí svět a ostatní vás nebudou mít rádi, protože si to bez úspěchu nezasloužíte?

Čtěte také: Chcete být šťastnější? Uvědomte si sami sebe. Tady je 7 kroků, jak na to 

Pak nejste sami, podobné myšlenky trápí většinu z nás. Důvodem je to, že stále častěji spojujeme svoji identitu, tedy to, kdo jsme, s tím, co děláme. A tím rozehráváme nebezpečnou hru o sebe sama i svou hodnotu. V tomto článku se vám pokusím vysvětlit, jakou cenu za to platíte i jak to případně nedělat.

Co ze spojení vlastní identity s prací plyne?

Sebehodnota a identita odvozená od práce je závislá na vnějších okolnostech. Na tom, jak se nám aktuálně daří, jak se daří celé firmě nebo jakého máme zrovna šéfa. Tedy na okolnostech, které se ze své podstaty neustále mění a vyvíjejí a není zrovna ve vaší moci je plně ovlivnit.

Jenže právě kvůli tomuto spojení v sobě otvíráme bránu strachu, že to všechno – náš úspěch – může jednou zmizet a s tím i to, kdo jsme. A my pak máme tendenci svůj strach maskovat, vystupovat sebejistě, úspěšně a vyrovnaně, i když nás uvnitř sžírají neutuchající pochyby. A spirála se roztáčí.

Proč je to tak komplikované?

Všude slyšíme, že selhání je přirozené, ale ruku na srdce – kdo by chtěl jako podnikatel, CEO nebo manažer skutečně selhat? Nikdo. O svém strachu se proto raději s nikým nebavíme, čímž v nás postupně vzniká přesvědčení, že jsme určitě jediní, kdo ho cítí a pochybuje. Že jsme v tom sami.

Selhání se bojíme proto, že kdesi v hloubi duše máme pocit, že nejsme dost dobří. Máme obavy, že to či ono prostě nebude fungovat, a když už se něco (náhodou) povede, tak jsme přece pouze měli štěstí a brzy nám na to stejně přijdou!

Odvozovat svou sebehodnotu od dosaženého výsledku a úspěchu tak zjevně nemá smysl, neboť pochybnosti neustanou bez ohledu na výsledek.

Co nám vlastně brání být sami sebou?

Jak je možné, že uvnitř nás vůbec působí něco, co nás nutí nevěřit si, bát se a pochybovat? Odkud se ten pocit, že nejsem dost dobrý, bere?
Platí, že náš život netvoří jen to, jak o sobě smýšlíme, a už vůbec ne to, jak se prezentujeme. Kdyby to bylo takto jednoduché, mohli bychom si například jednoduše říct: Rozhodl jsem se, že se přestanu bát, že si začnu věřit atd.

Všichni ale moc dobře víme, že takto to v člověku dlouhodobě nefunguje. Lidská psychika se skládá, zjednodušeně řečeno, z toho, čeho si vědom je, a z toho, čeho si vědom není (nevědomí).

Právě v nevědomí je uloženo mnoho vzorců myšlení a chování, které jsme si osvojili v průběhu svého dosavadního života. Mají za úkol chránit náš obraz, naši představu o tom, jací bychom měli být, abychom byli pro ostatní dost dobří a aby nás naši blízcí měli rádi. Neboli chránit naši masku, kterou prezentujeme vnějšímu světu.

Tyto vzorce tudíž fungují jako kompenzace všude tam, kde se cítíme méněcenní a nedostateční. Tedy tam, kde si nejsme vědomi vlastní hodnoty.
Jsme-li pak vystaveni strachu ze selhání a akutně hrozí, že snad budeme prožívat nepříjemný pocit, tyto vzorce se automaticky aktivují a my podle nich jednáme, aniž si tuto skutečnost uvědomujeme. Fungují jako autopilot a je třeba se seznámit právě s nimi.

Pátrání po skutečné sebehodnotě

Vyvstává tedy otázka, co je třeba si uvědomit a jak s tím následně pracovat, abychom objevili svoji skutečnou hodnotu a byli beze strachu sami sebou. Příležitosti k pátrání lze za určitých podmínek úspěšně najít i v práci.

Na tu lze totiž nahlížet nejen skrze optiku výsledků a úspěchu, ale rovněž jako na životní zkušenost a příležitost k růstu a porozumění sobě sama.
V takovém případě je potřeba s naprostou upřímností prozkoumat své skutečné vnitřní motivace. Proč doopravdy dělám to, co dělám? Jakému pocitu se tím ve skutečnosti vyhýbám a jaké metody volím, abych své vnitřní pochybnosti o tom, zda jsem dost dobrý, zakryl a neslyšel?

Tím se ovšem nutně vystavujeme vlastní zranitelnosti a to je to, co činí tento proces tak náročným. Ale jen v případě, že prozkoumáme a odhodíme tyto sebeklamy, se můžeme s tímto strachem vypořádat.

Autenticitu nelze ani vyškolit, ani napodobit, lze ji jen v sobě objevit. Pátrat po své identitě tak lze jen uvnitř sama sebe. Dobrá zpráva je, že za vrstvou sebeklamů a vnitřních překážek, které nám v rozvoji našich přirozených talentů brání, skutečná sebehodnota je.

Jak uvést změny do života?

Objevit svou autenticitu nám pomůže schopnost uvědomovat si sama sebe, nikoli jen naplňovat představu o tom, jaký bych měl být.
Jedna věc je ovšem o svých vzorcích vědět, druhá věc je konat. Jít s kůží na trh je to, co je potřeba, což zároveň vyžaduje obrovskou osobní odvahu a také to znamená ukázat, že nejsme roboti, nýbrž lidské bytosti, na což místy zapomínáme.

Skutečně se podívat do zrcadla neznamená, že vždy uvidíme to, co se nám bude líbit. Ne každou zpětnou vazbu, kterou dostaneme, chceme slyšet. Odhodíme-li ale všechny masky, budeme skuteční a úplní se vším všudy.

Věřte mi ale, že naopak opravdovost je to, co k nám bude ostatní lidi přitahovat. A je to také to, po čem v hloubi duše toužíme. Být tím, kým jsme, a nestydět se za to.