skip to main content
Jak být lepší

Co si musíte uvědomit, abyste svá předsevzetí dotáhli až do konce

5 minut čtení

Pravidelný přísun předsevzetí, která s Novým rokem přicházejí, vystřídá v průběhu ledna ještě pravidelnější pokles chuti k jejich dotažení. Namísto odhodlání nastoupí všelijaké racionalizace (vlastně o nic nejde), případně nás přepadne jakási lokální amnézie, s jejíž pomocí původní záměr vytěsníme a vrátíme se zpět do zajetých kolejí.

Podobný proces a s ním související překážky jsou ovšem typické pro realizaci jakýchkoli změn. Odkud se šotkovitá podstata naší povahy bere? A lze se na komplikace nějak účinně připravit?

Podceňované překážky a nutnost sebevýchovy

Zlepšit si kondici, odejít z nefunkčního vztahu či změnit přístup k práci (šéfovi). Na rozumové úrovni je vše jasné. Nejpozději v půli ledna se ovšem ocitneme v proudu dění a magnetismus našich návyků se spolehlivě vyjeví. 

Do cesty za změnou vstoupí odpor, ztráta chuti, nečekané komplikace v podobě nemoci či náporu práce i nedostatek času. Proces změny najednou zatíží mnoho překážek, které mají za cíl ubránit status quo. Víme, co bychom měli, ale pomoci si nedokážeme. Změnit reakci a namísto stáhnutí se za sebe postavit? Nemožné? Nikoli, pakliže zaměříme pozornost jiným směrem než doposud. 

Naše jednání, smýšlení a vůbec celá naše psychika se utvářely po dlouhé roky (a desetiletí). Nečekejme, že se k 1. 1. vše jako zázrakem změní. Právě zde je ale třeba začít. Poznáním, že podléháme stereotypním vzorcům, které máme zapsané hluboko pod kůží.

Opravdová změna vyžaduje zejména důslednou sebevýchovu, neboť musí zasáhnout i do oblasti příčin, které vedly k současnému stavu. Něco v nás se totiž začne změně pokaždé zarputile bránit. Zde bohužel končí psychologie a začíná oblast vlastního rozvoje (sebevýchovy).

Potřebujeme k ní několik základních nástrojů, které má k dispozici kdokoli z nás, jen s nimi neumíme vždy zacházet. Jaké to jsou?

Pozornost

Přijdeme-li do hotelu, typicky se jako první začneme pídit po heslu na wi-fi. Heslem – a tudíž klíčem – k člověku je pozornost. Bez pozornosti k tomu, co se v nás děje, není možné změnit vůbec nic. Potíž s pozorností tkví v tom, že je za běžného provozu rozlítaná a permanentně přelétá z myšlenky na myšlenku. Chcete zjistit, jak jste na tom? Zkuste například jen na 10 minut sledovat dech a nic jiného. Sami rychle zjistíte, zda jste pány ve svém domě, nebo naopak v domě vládne seznam úkolů, povinností, rej myšlenek, tužeb a odporů a vaše „já“ je pouze ve vleku dění.

Léta jsme chodili po vyšlapaných cestičkách, což má svůj původ v pasivitě našeho „já“, které se důležitým věcem rádo vyhýbá a nechuť a konzervatismus dokáže elegantně a snadno zamaskovat ve výmluvách všeho typu.

Vyšlapané cestičky se vyznačují silným magnetismem a bez schopnosti udržet pozornost, jakmile se zase jednou ocitneme na staré známé křižovatce, se nám lehce stane, že se vydáme opět stejným směrem. Královskou cestou k tréninku pozornosti je meditace (či moderně mindfulness techniky), ke které nás nabádá každá duchovní tradice. Proč asi?

Schopnost zachovat klid

Jakmile jednou ze zajetých kolejí vybočíme, dříve či později se ocitneme pod nečekaně velkým stresem. Logicky, neboť hrozí-li, že by se něco konečně mohlo změnit, zastánci starých pořádků (uvnitř i venku) vyvinou heroické úsilí s cílem nás zastrašit a odradit. Bohužel, právě pod tlakem máme největší tendenci jednat stereotypně, a než se vzpamatujeme, jsme tam, kde jsme byli. Jenže, řeknete si, trvá dlouho, než se uklidním, a na to nemám čas! 

Potřebujeme výsledky a odpovědi hned, samozřejmě. Ale co například tenista, který se před každým servisem důsledně koncentruje? Proč to dělá? Aby se netrefil? Rozvaha v sobě totiž nese všechny aspekty, které jsou ve hře, nikoli jen ty nejhlasitější!

Odvaha

Vystoupit z komfortní zóny vyžaduje odvahu. Nepleťme si ovšem odvahu s macho přístupem. Za každým krůčkem vpřed následuje ihned past v podobě zkoušky, zda to myslíme skutečně vážně. Tento test má moc zabít veškeré odhodlání a velmi brzy nám dojde, že spíše než mohutných gest nám bude třeba odvahy podívat se do tváře všemu tomu, čemu jsme se po léta vyhýbali. A na to silácká gesta nedělají žádný dojem. 

Cesta vpřed často ve skutečnosti znamená dva kroky tam a jeden zpět (někdy i mnohem více). Odvahu člověk ovšem nezíská jinak, než že překročí vlastní stín, který bývá často značný. Odtud nutnost kroků nazpět, neboť stín se zkrátka nedá překročit hned a naráz (na ezoterické a jiné zkratky raději rovnou zapomeňte!), nýbrž trpělivě, krok po kroku. Bohužel, právě v oblasti stínu se nachází oblast „osobního trapna“, na kterou narazíme jako první. Veškeré poklady jsou proto dostupné jen pro skutečně odvážné jedince. 

Upřímnost

Reklama

Upřímnost sama k sobě je krokem nejodvážnějším. Mnohdy jednáme v duchu iluze, kterou si po léta sami o sobě udržujeme, a než bychom uznali, že císař je místy nahý, raději sáhneme po výmluvách a obviňování druhých.

Nevíme si rady s doposud nevědomými postoji, které už napáchaly tolik škod, a přesto věříme, že nové růžové brýle nebo další útěk přinesou úlevu. Jenže každý svého štěstí strůjcem, a stojí-li nám v cestě za štěstím něco, co je naší součástí, buď se s tím konečně utkáme a vypořádáme, nebo se můžeme dál tvářit, že onen pověstný slon uprostřed obýváku neexistuje. Přehlížíme, vytěsňujeme, popíráme, a přitom se na druhé straně tak či onak trápíme a týráme, namísto abychom se podívali pravdě do očí. 

Nevyhýbání se

Mnoho zásadních problémů jsme si zvykli neřešit. Přesvědčujeme sami sebe (pomocí druhých) o všelijakých důvodech, proč to či ono nejde. Realita se tím sice přibarví v náš prospěch, ovšem důsledky vlastního rozhodování pocítíme později ve svém vlastním prožívání. To, jak se dnes cítíme, odpovídá v dospělém věku z velké části našim předchozím krokům. Právě zde člověk pochopí, že pozornost je k nezaplacení, neboť postupně začneme rozkrývat souvislosti mezi příčinami a důsledky, nyní ovšem v sobě samých.

Že je nám blbě, není zapříčiněno špatnou situací samotnou, ale spíše naším postojem, který k danému problému zaujímáme, stejně jako skutečností, že současná situace je výslednicí našich předchozích voleb. 

Trpělivost

Za mnohdy nutkavou potřebou mít už vyřešeno hledejme v prvé řadě neochotu snášet aktuální stav! Chtít být někde jinde a zažívat něco jiného přece decentně ukazuje na to, že lpíme na něčem, čeho se nám aktuálně nedostává. Kde je psáno, že vše má vždy být přesně dle našich individuálních představ?

Pohodlí, komfortu a klidu, oněch vytoužených cílů, ovšem nelze dosáhnout averzí k tomu, co aktuálně je. Naopak si tímto postojem, ze kterého vyvěrá právě netrpělivost, uškodíme nejvíce, neboť naše kroky nebudou vedeny touhou po něčem, ale spíše odporem k něčemu. Tím vše, čeho dosáhneme, v sobě ponese strach, abychom o dosažené mety opět nepřišli. 

Vytrvalost

Jako dítě, které se učí chodit a přitom nesčetněkrát spadne, než udělá své první krůčky, čeká nás i v dospělosti nejeden pád a konflikt, než si osvojíme nový postoj. Chyba je součástí jakéhokoli pokroku i procesu učení. Na každý jeden pád můžeme nahlížet buď jako na důkaz vlastní neschopnosti a selhání, nebo jako na možnost, jak se o sobě mnohé dozvědět.

Podobně jako každý závod končí až protnutím cílové pásky, i proces změny končí v okamžiku, kdy nejenže rozlišíme své původní vzorce, ale kdy podle nich přestaneme jednat, tj. kdy je přerosteme! Bez vytrvalosti zůstaneme nutně vězet v tom stejném bodě a potíže a útrapy se před námi budou vyjevovat, a ještě jim budeme říkat osud. 

Strachu vstříc!

Za každou rezistencí ke změně a odporem k novým přístupům nakonec vždy odhalíme strach z neznámých vod. Paradoxem přitom je, že životní události jsou nejisté už z principu. Honba za iluzí jistoty nás často dovede na místo, kde bychom raději nebyli, což si přiznáváme jen neradi a daň, kterou za to platíme, je až příliš vysoká.

Jakkoli jsou ovšem příští události nejisté, za žádných okolností nelze člověku odebrat možnost volby, jak se v té které situaci zachová. Události nezměníme. Můžeme ale změnit svůj postoj k nim. 

Chodit po stejných cestách a očekávat jiný cíl je znakem bláznovství. Přesto mu často podléháme. Neuvědomujeme si, že těmi cestami jsou naše vlastní postoje. Neumíme totiž rozlišit událost samotnou od našeho přístupu k ní.

Chceme-li žít v klidu a pohodě, musíme nutně pochopit, že klid a pohoda jsou kvalitami naší mysli, a nikoli atributy vnějšího světa. Toto poznání, ač není nikterak objevné, zřejmě pro svou nepopulárnost stále nenachází své místo. Přesto od pozornosti přes odvahu, upřímnost, trpělivost až po vytrvalost máme vše jen ve svých rukou. Tyto hodnoty nelze vyškolit, lze k nim jen dojít. A to tím, že k nim budeme směřovat. 

Reklama
Reklama
Reklama