Pokud jste si i letos dali předsevzetí, možná jste měli pocit, že se nápadně podobala těm loňským. Stále se snažíte shodit pět kilo, rozjet konečně svůj byznys nebo udělat zkoušku z angličtiny. Třeba se vám to právě letos povede – ale co když ne? Jak se dají opustit dlouhodobé cíle, aniž by se člověk cítil jako blbec?
„To, že váháme, jestli se máme vykašlat na své cíle, je v pořádku,“ tvrdí Bob Nease, někdejší šéf vědeckého týmu v americké farmaceutické společnosti Express Scripts a autor knihy The Power of Fifty Bits: The New Science of Turning Good Intentions into Positive Results. „Když se jich totiž vzdáme moc rychle, ztratíme možnost překvapit sami sebe a dokázat něco, v co jsme nikdy nedoufali.“
Na druhou stranu ale neplýtvejte pocity viny. Ty si schovejte pro případ, kdy skutečně někomu ublížíte. „Ano, dodržet slovo se musí, ale jestli máte cíl, který už se k vašemu životu nehodí a kvůli němuž máte špatný pocit, nesnažte se ho udržet. Neprospěje to nikomu, vám ze všeho nejmíň,“ tvrdí Kate Hanley, autorka knihy A Year of Daily Calm.
Tohle je podle serveru Fastcompany pět způsobů, jak se vzdát svých cílů a úkolů a necítit se přitom špatně.
Škrtněte cíle, které nejsou vaše
Zamyslete se, proč jste si daný úkol uložili. Třeba dodělat si vysokou školu. Pokud si chcete zvýšit kvalifikaci kvůli kariéře a problematika vás baví, je to v pořádku. Nechcete ale náhodou titul kvůli tomu, že ho má kolega? „Pokud ano, řekla bych si, že takový cíl jsem si nedala sama. Vzniknul kvůli pocitu druhých, přitom právě nad jejich dojmy skutečně nemáme kontrolu,“ tvrdí Hanley. Život je příliš krátký na to, abyste se snažili plnit očekávání ostatních. Zaměřte se na ty úkoly, které jste si dali, protože jsou důležité pro vás samotné.
Dejte si to na seznam Jednou udělám…
Guru produktivity David Allen, autor knihy Mít vše hotovo, která v roce 2008 vyšla i česky, přišel s myšlenkou seznamu Jednou/možná. Na něj si můžete napsat všechny plány, které se vám líbí, ale momentálně se nějak nehodí k vašemu současnému životu. Například: Uběhl jsem maraton, možná si to zopakuju, ale teď je mnohem jednodušší k namáhavé profesi a rodinnému životu se čtyřmi malými dětmi sem tam přidat nějaký půlmaraton.
Co byste řekli kamarádovi?
„Lidé jsou vůči sobě mnohem přísnější než vůči svým bližním,“ podotýká Nease. Takže se zamyslete: kdyby stejný cíl, úkol, situaci řešil nejlepší kamarád, co bych mu řekl/a? Kdyby se rozhodl, že si přestane hledat lepší práci, protože někdo jako on ji stejně nemá šanci dostat, snažili byste se ho povzbudit. Říct mu, ať to nevzdává. Ale kdyby se trápil, že váží o pět kilo víc než na střední škole, asi byste mu poradili, ať si to tolik nebere. A totéž můžete udělat pro sebe.
Dělejte malé kroky
Malá vítězství motivují. Další americký kouč produktivity Jim Collins sice může básnit o „velikých, odvážných cílech“, ale vy si můžete zvolit filozofii, kdy vědomě vypustíte velké cíle ve prospěch těch malých, dosažitelných. Místo toho, abyste si umiňovali, že letos potkáte tu pravou (toho pravého), raději si řekněte, že budete častěji chodit na rande a seznamovat se. „Je lepší trochu snížit cíle a postupně růst než mířit vysoko a padat. To je totiž dost bolestivé,“ vysvětluje Nease.
Cesta je cíl
Stanovování cílů se zřejmě přeceňuje. „Možná přemýšlením o svých cílech ztrácíme moc času. Nakonec stejně záleží na tom, jak se chováme a jak jednáme. Tím se dostaneme k cíli,“ říká Nease. Takže spíš než shodit pět kilo si umiňte, že denně sníte pět porcí zeleniny a čtyřikrát týdně budete půl hodiny cvičit. Možná zhubnete, možná ne, ale určitě budete zdravější a budete se cítit líp – což byla zřejmě vaše hlavní motivace ke zhubnutí.
