Nosí jej náctiletí prohánějící se na skateboardech na Letné, stejně jako byznysmeni v nejlepších letech, shlížející ze svého apartmánu na ruch Monaka pod sebou. Ralph Lauren vytvořil něco, co se snad žádnému jinému návrháři nepovedlo – značku, která neodráží a nemá odrážet sociální status, věk, názory, a dokonce ani vkus. Ralph Lauren totiž znamená americký sen (patos omluvte).

V novém dokumentárním snímku z produkce HBO, který se zpožděním dorazil i na tuzemské HBO Go, máme možnost nahlédnout do života muže, který na snu postavil kompletní brand a svou módou se zapsal hluboko do americké kultury.

Jeho cesta je příběhem from zero to hero v té nejčistší podobě. Narodil se v roce 1939 jako Ralph Lifshitz židovským rodičům do skromných poměrů a celé mládí prožil v Bronxu. Nikdy nestudoval módu ani design a jediným jeho předpokladem v tomto ohledu bylo, že měl otce, který maloval. Zřejmě i po něm zdědil smysl pro detail a brilantní představivost.

Už když se tedy v New Yorku živil „pouhým“ prodejem kravat, neunikl pozornosti lidí z módního magazínu, kde ho pro jeho styl oblékání zvěčnili a věnovali mu několik odstavců. Věřil, že co se líbí jemu, má potenciál líbit se i ostatním.

V roce 1967 začal psát příběh vlastní značky, kterou pojmenoval Polo Ralph Lauren. „Vždy jsem měl rád sport, ale nemohlo se to jmenovat Basketbal Ralph Lauren nebo Baseball Ralph Lauren,“ řekl muž, který sám stál na opačné straně sociálního žebříčku než hráči koňského sportu. Že značka s názvem Polo evokuje ambice a posun vzhůru, je prý náhoda, a nikoli mistrovský plán.

Své ručně šité kravaty mnohem širšího střihu, než bylo zvykem, prodával doslova z šuplíku v budově Empire State, a ještě když neměl takový věhlas, dokázal v roce 1970 získat prémiové místo v Bloomingdale’s, v té době nejdůležitějším newyorském obchodním domě. První nabídku nákupčích, kteří od něj chtěli, aby své kravaty zúžil a odstranil z nich svou značku, odmítl. Ti se mu následně ozvali sami s tím, že na jeho požadavky přistupují.

V roce 1972 Lauren představil ikonickou polokošili a tentýž rok navrhl první dámskou kolekci. „Dámám se mé věci od začátku velmi líbily a neustále se mě ptaly, kdy udělám oblečení pro ně,“ vzpomíná muž, který z žen na molech sundal make-up a z vlasů jim vyčesal lak. „Věřím v přirozenou krásu a silné ženy,“ říkával.

Následný výčet jeho úspěchů by vydal na samostatný článek, snímek je každopádně postupně pokrývá všechny. Za zmínku stojí, že Ralph Lauren byl prvním návrhářem, který se pustil do vlastního vybavení pro domácnost, protože zkrátka „na trhu neviděl nic, co by odpovídalo jeho představě“. Svůj svět plný rodiny, vzájemných úsměvů a jakéhosi venkovského luxusu vycházejícího z tradičního anglického stylu říznutého tím nejlepším z Ameriky si vysnil a zhmotnil do posledního detailu.

Ralph Lauren je člověk, který vzal fotografii bílé stodoly zalité ranní mlhou a udělal z ní imageovou reklamu. Jen tak, bez jakýchkoli produktů. To o něm, společně s faktem, že běžně vystupoval a vystupuje ve vlastních reklamách, říká hodně – kdyby nebyl návrhářem, mohl být filmovým režisérem, vypráví jeden z hlasů v dokumentu.

Very Ralph ho nevykresluje jako někoho, kdo trávil celé dny nad skicami s tužkou v ruce, ale spíše jako člověka, který konstantně vysvětloval a vysvětloval. Vysvětloval švadlenám, krejčím a pomocným návrhářům, jakou vizi má v hlavě. Kde mají udělat další ohyb, jak rozšířit klopy a že přes šaty klidně mohou přehodit vojenskou bundu.

Ve snímku mu osobně vzdávají hold jména jako Calvin Klein, Donna Karan nebo již zesnulý Karl Lagerfeld. „Vypadá dobře i jako kovboj. Já bych vypadal směšně, on ne,“ komentoval Laurena legendární Němec.

Jistě, na Guardianu novému dokumentu dali dvě hvězdičky a vzali to za roh s argumentací, že „mluvit o americkém snu v posttrumpovské éře plné bílých mužů is so yesterday“, což může být do jisté míry pravda, ale proboha. Tihle lidé už dávno zapomněli, co je to grande bellezza. Co je to na chvilku vypnout a tomu krásnému naivnímu snu prostě uvěřit. V Guardianu přes svou afektovanou starost o svět zapomněli žít.

Jestli vám ještě nějaká představivost naopak zbyla a dokážete si vychutnat nedělní oběd za zpěvu Franka Sinatry, u řízení se tvářit jako Paul Newman a opřít se o bar jako Rick v Casablance, určitě snímku dejte šanci. Možná jen stačí, když prostě máte hezké příběhy. Nebo své polo.

Very Ralph není řemeslně brilantní a emocionálně silný jako třeba McQueen, mapující dílo Alexandera McQueena, nicméně se o to ani nesnaží. Je spíše jako dvouhodinová reklama, která neotravuje, ale těší. Very Ralph je zkrátka velmi Ralph. A sluší mu to.