Všichni chceme být mimořádní zaměstnanci, úkoly plnit levou zadní a být snem nadřízených i zákazníků. Chceme být skvělí parťáci, člověku to dodá sebevědomí a ostatním dobrý pocit. Ale pozor – ve snaze vysloužit si nálepku „dokonalý zaměstnanec“ není těžké zajít příliš daleko.
Můžete si naložit víc, než unesete, a získat pověst někoho, kdo udělá všechno, co mu řeknou – bez ohledu na to, jak se to odrazí na jeho osobním životě. Může se z vás stát rohožka pod nohama ostatních. Vím, o čem mluvím, přesně to se totiž stalo mně.
Jako holčičce mi vštěpovali, abych s každým vycházela a byla vždycky milá. Ve škole jsem se snažila mít dobré známky. Jenže škola a práce mají hodně společného. Naučila jsem se v práci respektovat pravidla a snažit se nedělat vlny. Skutečný život – včetně podnikatelského světa – ale v podstatě není nic jiného než dělání vln. Věci se v něm pořád mění.
Čtěte také: Proč firmy nedokážou získat dobré zaměstnance
Klienti vždycky neříkají ani nedělají to, co bychom po nich chtěli. Věčně čelíte novým nebo nečekaným situacím, které musíte řešit bez ohledu na to, jestli k nim máte postup, nebo ne. Někdy musíme věc posoudit sami – bez pravidel, bez stanovené procedury.
Někdy je taky nutné pravidla porušit. Opáčit šéfovi: „Ne, nemůžu.“ nebo „To asi není dobrý nápad.“ Říct lidem, kteří na nás křičí: „Je mi líto, že se zlobíte, ale takhle se mnou mluvit nebudete.“ A přesně tyhle věci jsem se já bála dělat. Prolomila jsem to až ve chvíli, kdy jsem něco z toho udělala, navzdory svým obavám, svým zvykům. A hned jsem viděla, že jsem udělala dobře.
Když jsem ve vypjaté situaci musela použít vlastní úsudek, viděla jsem platnost starého rčení: „Je lehčí získat odpuštění než svolení.“ Několikrát jsem se odvážila udělat, co jsem považovala za správné. Někdy to mým nadřízeným vyhovovalo, jindy ne.
Kdykoliv jsem mlčela, místo abych promluvila, tak jsem toho později litovala. Nejen proto, že padlo špatné podnikatelské rozhodnutí, ale i proto, že jsem si připadala jako zbabělec. Byl to neodbytný pocit, který jsem nenáviděla, proto jsem se rozhodla propříště potlačit obavy a říct, co bylo třeba.
Čtěte také: 5 firemních pravidel, kterými zaručeně odeženete ty nejlepší zaměstnance
Svaly vám narostou, jen když je budete trénovat. A hlasivky jsou taky svaly. Chcete-li je mít silnější, musíte je používat! Pokud „dokonalý zaměstnanec“ znamená, že uděláte, co vám řeknou, nic nebudete zpochybňovat, poslechnete i špatné nápady, budete pracovat přesčas bez ohledu na své zdraví, vzdáte se volného času bez dobrého důvodu, zkrátka své názory, život i priority úplně podřídíte potřebám svého zaměstnavatele, pak se vám nevyplatí být dokonalý zaměstnanec.
Tady je deset dobrých důvodů, proč nebýt dokonalý zaměstnanec:
- Jste-li pro svého šéfa vždycky k dispozici, začne to brát jako samozřejmost. Vaše mimořádné úsilí nebude oceněno ani ohodnoceno. Bude se očekávat a nikdo vám za ně nepoděkuje.
- Pokud se snažíte získat co nejlepší pracovní hodnocení, převracíte si priority. Vaší první prioritou jste vy a lidé, kteří na vás závisejí. Druhou prioritou je vaše kariéra. Váš šéf a vaše současná práce jsou třetí prioritou. Zaslouží si soustředěné úsilí a to nejlepší, co můžete poskytnout během pracovní doby. Nic víc.
- Když mlčíte, protože nechcete dělat rozruch, dusíte svou intuici, což je to nejhorší, co můžete udělat. Je to, jako byste na otevřeném moři hodili veškeré navigační přístroje přes palubu. Vaše intuice vás bezpečně povede životem po správných cestách, ale musíte jí naslouchat.
- Když svou osobnost v práci potlačujete, protože se bojíte, že by se nemusela líbit kolegům, vysíláte signál: „Mé potřeby nejsou důležité.“ Proč byste měli skrývat své pravé já jen proto, že by se někomu nemuselo líbit? Všichni na sebe v současnosti přiznáváme spoustu věcí. Nezasloužíte si totéž?
- Když si vytvoříte auru dokonalého zaměstnance, skrýváte za ní svou osobnost. Mnozí z nás si vyzkoušejí roli „skvělý nový pracovník“ v prvním, možná ještě ve druhém zaměstnání a pak se postupně uklidní, protože jim dojde, že všem lidem se nikdy nezavděčíte. Nemusíte to být právě vy, kdo na sebe vezme každý mimořádný úkol. Je úplně v pořádku, když někdy někoho (včetně svého nadřízeného) rozzlobíte.
- Pokud veškerou duševní a citovou energii vynaložíte na snahu zavděčit se šéfovi, vytváříte u něj nebo u ní nerealistická očekávání. Co se stane, až ho (nevyhnutelně) poprvé zklamete?
- Když nikdy nevyzkoušíte hranice své moci, nikdy nezjistíte, kde je máte. A když se bojíte svou sílu použít, může vás jen oslabit. Kdykoliv použijete svou moc – například odmítnete nerealistický šéfův požadavek – posílí vás to. A přesně to chcete!
- Pokud nikdy nezaujmete postoj, nikdy nevyslovíte názor, i když ho máte, získáte pověst člověka bez názoru. Proč by potom někoho zajímalo, co si myslíte? Proč by vás někdo považoval za ideového vůdce nebo experta na danou věc – když nikdy k ničemu nezaujmete postoj?
- Pokud se snažíte vyhovět každému, jen vás to vyčerpá a začnete litovat, že jste s tím začínali. Ale pak už může být pozdě. Pokud lidi kolem sebe navyknete, že budete kdykoliv dokonalý zaměstnanec, spolehněte se, že to budou očekávat.
- Souhlasíte-li se špatnými nápady a nepromyšlenými plány, jen abyste někoho nerozzlobili, po čase zjistíte, že v 80 procentech případů sázíte na špatného koně, a to určitě není vaše definice úspěchu.
Když je to vhodné, měli byste pravidelně zkoušet, kam až lze zajít, spíš než si budovat pověst člověka, který nikdy nic neudělá, nikdy se neprojeví. Právě dnes je vhodná doba na vyjádření názoru na věc, která je důležitá – možná máte něco takového právě na stole. Pozvedněte hlas, odhoďte strach a řekněte, co máte na mysli.
Autorka Liz Ryan je kariérní koučka
