skip to main content
Byznys

Designérka Anna Marešová: jak jsem vyměnila počítač za šicí stroj

3 minuty čtení

Anna Marešová je produktová designérka a majitelka značky Whoop.de.doo, která se specializuje na erotické pomůcky. To ale není vše, navrhla mimo jiné taky speciální vyhlídkovou tramvaj T3 Coupé, která ještě donedávna jezdila Prahou. A zase bude. Teď se ale celé studio pod vedením Marešové ze dne na den přeorientovalo na šití roušek. Jaké to je, vyměnit Macbooky za šicí stroje?

Z toho „trochu“ šití je nakonec pět nonstop šicích dnů. A musím přiznat, že ze začátku jsem byla vyděšená, co jsem si to vymyslela. Napůjčovala jsem si šicí stroje a pak se ukázalo, že jediný člověk ze studia, kdo nějak šije, jsem já (a to jsem šila naposledy tak před 10 lety).

Ale všichni jsme v sobě měli nadšení, a tak jsme se do šití roušek vrhli po hlavě. Já se snažila postupně rozchodit zapůjčené stroje a ochočovat si je. Rozdělili jsme si práci a ukázalo se, že jsme schopni vytvořit takovou mini manufakturku, která, když bychom pracovali takhle ještě další týden, vyprodukuje už solidní počet kusů.

Jak říkal můj prastrejda, který byl krejčí: „Dobrý šítí je z půlky o žehlení“. Takže vlastně není nutné mít tým švadlen. Holky jsou šikovný a práce se žehličkou si během víkendu zakusili dokonce i kluci, někteří se dokonce odvážili sednout i za stroj.

Nakonec jsme dali dohromady i s těmi, které jsme sesbírali, něco přes 450 kusů roušek. Ty postupně putovaly do různých ústavů. 

A tak jsem vyměnila počítač za šicí stroj.

A jsem za tu změnu ráda. Protože jsem se po strašně dlouhé době mohla v kuse koncentrovat na jednu činnost. Žádné e-maily, žádné schůzky, žádná velká ani malá zatěžující rozhodnutí. Tedy kromě toho, jakou nit zvolit k té dané látce.

Prostě jen čistá práce. Čistá práce, která má smysl. Vlastně jsem celou dobu pociťovala vnitřní radost. A pak když roušky doputovaly, kam měly, byla to už jenom třešnička na pocitovým dortu. Byla jsem naměkko.

Když několik hodin denně koukáte do vznikajících stehů, napadne vás spousta věcí. Třeba to, že zažíváme svým způsobem vzácné období. Vím, že to zní podivně, ale nemůžu si pomoct. Šijeme roušky a dostáváme tak pozitivní zpětnou vazbu, že mám až husí kůži. To není běžný. Priority se otočily o 180 stupňů. I celkové chování. Fronty jsou sice delší, ale vlastně jen díky tomu, že se na sebe lidi nelepí, nestrkají do sebe a ani se nepředbíhají.

Reklama

Jsme k sobě laskavější.

Napadlo mě, že je ten virus naprosto přesně naprogramován na naši rozmazlenou konzumní společnost. Žijeme v přepychu. Máme v podstatě, na co si vzpomeneme. Cestujeme, kam se nám zachce a kdy se nám zachce. Nestrádáme. Ale tak nějak stále trochu remcáme. A najednou bác. Všichni sedíme doma na p*deli a je jedno, kolik máme na kontě. Jsme v tom všichni stejně.

Taky se musíme najednou učit zacházet s časem, vyplňovat si jej sami bez berliček nebo se smířit s pocitem, že nudit se není špatně. A pak je tu ještě varianta rodičů s dětma, kdy je nutné udělat jim pravidelný režim, který simuluje školu, a k tomu zvládat home office. Tak si tak přemýšlím, šiju a funím u toho do roušky. A najednou se mi vybaví sweatshopy, asijský továrny plný lidí, co denně šijou miliony hadrů pro západní svět za nuznou mzdu. My teď tady šijeme jak o život a k tomu recyklujeme, co se dá. Tohle by nás před měsícem ani nenapadlo…

Pak přichází další zajímavý okamžik, kdy mám rozhodnout o tom, kam půjdou naše roušky – vlastně taková Sofiina volba. Na výběr mám urgentní příjem v Motole, nebo Alzheimer centrum. Posílám do Motola všechno, co máme, a v duchu slibuji, že přes víkend našijeme pro dům seniorů. Mají si to vyzvednout naštěstí až v pondělí. Podařilo se, a ještě jsme vyprodukovali navíc 100 kusů pro Thomayerovu nemocnici. A zase se někdo další ozývá, že by potřeboval.

I přesto, že přistály snad už všechny Antonovy a Ruslany s několika tunama materiálu, zdá se, že ještě nějakou dobu bude po látkových rouškách poptávka. Po večerech brouzdám po netu, vybírám si šicí stroj a místo dovolený v Jugoslávii plánuju, co ušiju…

Začalo mě to bavit. A už ty roušky vypadaj i k světu. Takže si mezi tím kvantem „bežných“ sem tam ušiju nějakou tu „vymazlenou“.

Naše Whoop·de·doo týmové pro nás, pro naše Whoop·de·doo friends a pro další kamarády nebo pro jejich babičky. No trochu si na tom ulítávám. A tak vznikla i tahle  „Společně to dáme“.

Reklama
Reklama
Reklama