Aktuální vydání magazínu Forbes

Dětský kroužek jako zárodek byznysu. Příběh psavce se zápalem pro dopravu

Pošli to dál

Československý Dopravák je ve veřejné dopravě něco jako Forbes v byznysu. Každý z oboru už ho někdy četl – ať už jako nablýskaný tištěný magazín, nebo na webu.

Reportáže z nově otevřených tramvajových tratí, představení nových modelů autobusů, seriál o historii nikdy nerealizovaného bratislavského metra nebo třeba recenze softwaru pro tvorbu jízdních řádů. Články cílí především na profesionály z odvětví, ale úspěch má magazín i u šotoušů.

Čtěte také: Cesta z města do sadu. Manželé opustili korporaci a kvasí cider

Příběh Dopraváka začíná v roce 1998, kdy se jeho zakladatel, dnes teprve 29letý podnikatel Libor Hinčica, přihlásil do dětské sekce Kroužku přátel MHD Ostrava.

„Byl bych se přihlásil mnohem dříve, ale vedoucí mě odmítl, protože kroužek byl oficiálně až od devíti let, a mně bylo tehdy šest,“ směje se. Stejnou překážku – tedy svůj věk – ale v cestě za respektovaným a dnes vydělávajícím časopisem musel překonávat velmi často, protože prosadit se jako mladý v tak konzervativním oboru, jako je doprava, není snadné.

Libor Hinčica

Hinčica trávil jako dítě všechen volný čas bádáním o veřejné dopravě a její historii – po škole v městském archivu nebo na vytáčeném internetu. Když náhodou nečetl, čas trávil v trolejbuse, tramvaji, vlaku nebo autobuse, kterými jako mladý dopravní nadšenec žil.

Brzy nato jej chytlo psaní a nejvíce ze všeho toužil vydat knihu k 50. výročí trolejbusů v Ostravě. Na stejné knize ale shodou okolností pracovali jeho dospělí kolegové v kroužku.

„Když jsem zjistil, že mě někdo s knihou předběhl, byl jsem z toho trochu smutný. Potom jsem ale viděl finální výtisk a chyběly v něm docela zásadní věci, které jsem znal z archivu. Pochopil jsem, že dospělí nemají nadpřirozené schopnosti. To mi dodalo potřebnou motivaci pokračovat v publikační činnosti,“ líčí.

A tak s partou kamarádů z kroužku začal ve 13 letech vydávat Ostravského Dopraváka – na černobílé kopírce tištěný časopis, jehož název odkazoval na dávné periodikum dnešního dopravního podniku, jehož existence se dopátral v městském archivu.

Hinčica a jeho Dopravák časem začali bodovat i mimo komunitu ostravského kroužku. Někteří vedoucí ale přesto nebrali jeho úsilí příliš vážně. „Dokonce si pamatuji, jak zazněla věta o tom, že nějaký Dopravák nebude nikdy nic znamenat – což pro 15letého kluka není moc výchovné. Nicméně ta věta mi zní v uších dodnes a často si na ni vzpomenu.“

Čtěte také: Klavír, slepice a vlaky. Mladý hudebník má velký talent a netradiční koníčky

Co se ale může na první pohled jevit jako demotivace, posloužilo paradoxně jako obrovská motivace v dalším rozvoji Dopraváka. „Je čas to rozjet ve velkém!“ řekl si Hinčica v 16 letech.

Tou dobou už do magazínu přispíval jeho kamarád Filip Novotný z Brna, který se na jeho tvorbě podílí dodnes. „Jeho táta vlastní tiskárnu a tehdy mi nabídl, že než mi bude 18, bude moci Dopravák vycházet pod hlavičkou jeho firmy a pomůže mi i s tiskem a distribucí. Vytvořili jsme prototyp tištěného časopisu a já začal shánět inzerci, aby to celé dávalo nějaký byznysový smysl.“

Protože tématem prototypového čísla byla historie autobusů Karosa, vypravil se Libor Hinčica přímo do sídla Karosy ve Vysokém Mýtě (dnes Iveco Bus Czech Republic). Tam Dopravák zaujal natolik, že jej podpořili objednáním celostránkových inzerátů na rok dopředu.  A tím Libor de facto získal počáteční investici na rozjezd magazínu.

„Dodnes si vážím jejich podpory a důvěry, kterou ve mě tehdy vložili, bez ní by asi časopis dnes neexistoval.“

Jak šel čas s designem časopisu | Hinčicova kampaň na akci Opava35let.cz

Dnes časopis vychází pětkrát do roka pod názvem Československý Dopravák, který nese od roku 2007. Většinu odběratelů tvoří firmy z oboru, koupit jej ale můžete i v obchůdcích pro fanoušky železnice nebo v tom pro šotouše nejpřirozenějším prostředí – na nádražích u pokladen ČD. Dnes tak Libora uživí, s čímž v době rozjezdu ani nepočítal.

O práci Libora Hinčici bylo výrazně slyšet koncem tohoto léta. To když se na opavských trolejbusech poprvé objevily kontroverzní novinové titulky jako „Pevná jednota SSSR a NDR“, ze kterých se nakonec vyklubala pozvánka na rozlučku s trolejbusy 14Tr na tuto sobotu 10. listopadu v Opavě, kterou Československý Dopravák pomáhá tamnímu Městskému dopravnímu podniku organizovat.

„Nebylo v tom nic politického, jen jsem chtěl ukázat, jak dlouho tyto trolejbusy sloužily a jak neuvěřitelně se za tu dobu svět změnil — a tak jsem vybral ‚běžné‘ novinové titulky z 21. ledna 1983, kdy trolejbusy poprvé vyjely do provozu,“ líčí Libor. U příležitosti rozlučky nechal uvařit i vůbec první pivo na světě věnované trolejbusu, speciál Opavská Čtrnáctka.

Přestože je Dopravák v černých číslech, nedávno začal Hinčica učit na zkrácený úvazek na gymnáziu německý jazyk.

„Němčinu jsem studoval, stejně jako logistiku. Nezačal jsem učit kvůli přivýdělku, ale spíše abych si zpestřil život, občas vypadl z dopravního prostředí a také mohl využít roli učitele k motivaci další generace k tomu, aby něco dělala. Uvidíme, jak dlouho to bude mě i studenty bavit.“

Začínajícím podnikatelům vzkazuje, že důležitější než peníze jsou nápad a nadšení z jeho realizace.

„Pokud máte špatný nápad, ani velké peníze obvykle nepomůžou. Když ale máte dobrý nápad, peníze přijdou, případně přesvědčit investora není v takovém případě problém. A nesnažte se v začátcích nějak hrotit work-life balance – pracujete stejně pořád, i když si to neuvědomujete. I ve volném čase přemýšlíte o práci,“ uzavírá.

Čtěte také