Aktuální vydání magazínu Forbes

Divoké devadesátky, vášeň pro fotky a stovky milionů. To je příběh FotoŠkoda

Pošli to dál

Svět fotografie je v Česku pevně spjatý s Vodičkovou ulicí v Praze, respektive s největším tuzemským obchodem s fotografickou technikou FotoŠkoda. Říká se, že každý, kdo má k fotce blízko, jej musí alespoň jednou navštívit.

Jeho zakladateli a majiteli Milanu Škodovi je 63 let, ale vyšší věk na něm není v nejmenším znát. Když ho na více než tisíci čtverečních metrech a čtyřech patrech zastihnete, pravděpodobně bude pendlovat mezi regály, nadšeně mluvit se zákazníky a jedním okem pozorovat zaměstnance, kteří jsou často o dvě generace mladší.

Čtěte také: Vinylový král Zdeněk Pelc posílil o výrobu knih a vyšlápl si do Francie

„Najdete tady jenom nadšence do fotoaparátů, to je moje základní kritérium pro nábor,“ říká Milan Škoda, když se na chvíli zastavuje uprostřed cvrkotu vytížené prodejny. Ve firmě, která loni utržila více než 300 milionů korun, dnes zaměstnává přes 100 lidí a pomalu předává vedení svému dvaatřicetiletému synovi.

Na začátku 90. let přitom začínal s malým bazarem…


Zakladatel a majitel obchodu Milan Škoda se v prostředí fotografie pohybuje od 70. let.

Jak se podnikalo po revoluci?

To si vy, mladší generace, ani nedovedete představit. Nebylo DPH, nebyly obchodní podmínky, nebylo pořádné účetnictví. Prostě jste něco koupil, chvíli to podržel a pak prodal. Na jedné straně byli lidé, kteří stále vydělávali 1500 korun měsíčně, a někdo už třeba 100 tisíc týdně. Naprostý klondike.

Kde jste byl na té škále vy?

Zhruba po dvou letech jsem veškeré prostředky, jednotky milionů korun, investoval do rozvoje technických zařízení pro fotoslužby a zařídil nově prodejnu ve Vodičkově ulici v paláci Lucerna, kde jsem získal pronájem. V té době ještě nebyla směnná koruna, takže na bazaru to byl nejlepší možný ekonomický začátek. Fotoaparátů bylo všude hodně, protože to byla jedna z těch radostí, které jste si za komunismu mohli dopřát. Utéct do vlastního světa hledáčků a vyvolávacích komor.

A protože se v prostředí fotografické techniky pohybuji od 70. let minulého století, kdy jsem začínal s prodejem ve státním podniku, věděl jsem, jak s touto příležitostí naložit.

Jak se vám vůbec povedlo obchod získat?

Když přišla změna režimu, chtěl jsem být svým pánem. Se státem jsem se proto po revoluci dohodl, že mi obchod, kde jsem prodával, tehdy ještě v Jindřišské ulici, dají do pronájmu.

V roce 1992 pak probíhala malá privatizace, nějaký Rus ten obchod vydražil za tehdy astronomických 13 milionů korun a přišel za mnou s tím, abych mu ty peníze vydělal, což jsem odmítl. On ale tu částku nikdy nezaplatil, a tak se ta prodejna ocitla v takové zvláštní situaci a tři roky byla prázdná. Poté se mi podařilo získat pronájem v paláci Lucerna, kde jsem postupně prodejnu zvětšoval a vylepšoval… Až jsem na opakovanou nabídku paní Meisnerové-Wismerové, pravnučky Jana Langhanse, skončil v paláci Langhans. To bylo v roce 2002.

V době digitální revoluce?

Ano, digitální fotoaparáty zažívaly boom. Já tou dobou už zaměstnával 50 lidí, ale segment se otřásal v základech. Kolem mě krachoval jeden konkurent za druhým, protože majitelé byli závislí na tom, že si lidé přijdou vyvolat fotky, a najednou k tomu stačila obyčejná tiskárna.

Vámi to neotřáslo?

Částečně. Ten trend jsem pozoroval už od zárodku a neustále si vedl data o tom, kolik lidí používá analog a kolik přechází na digitál. V reálném čase jsem tomu přizpůsoboval nabídku zboží a služeb, centralizoval jsem vše kolem fotografování pod jednou střechou.

To zní až překvapivě jednoduše…

Já vám povím, jak o byznysu uvažuji. Jsem hluboce přesvědčený, že zákazník chce vše na jednom místě. Od začátku jsem proto směřoval k jasné vizi – mít vše kolem fotografování pod jednou střechou. Co když někdo přijde s tím, že potřebuje skenovat? Něco potisknout? Barevně vylepšit? Mám ho poslat jinam a připravit se o jeho potenciální nákup? To není můj styl.

Když vás nesmetla revoluce digitálních fotoaparátů, tak co internet? Podobné produkty přece dnes nabízí nespočet e-shopů…

To má dvě roviny. Máte pravdu s tím, že velké e-shopy nám určitě byznys snazším nedělají. Tím, že je nějaké zboží dostupné všude, dramaticky klesá jeho marže.

Velké firmy jako Sony, Canon nebo Nikon ale vědí, že jim velké internetové obchody nestačí. Ony potřebují, aby s těmi sofistikovanými fotoaparáty lidé uměli zacházet a někdo jim vysvětlil, co a jak. U spousty produktů proto uplatňují selektivní distribuci a my jsme pro ně ideální partner. K nákupu dáváme například rovnou základní kurz zdarma.

Přímo v prodejně Milan Škoda organizuje workshopy, semináře a výstavy.

Sami ale e-shop provozujete také. Jak důležitou roli pro vás v celkových číslech hraje?

Máme ho už od roku 2001 a dnes je důvodem našeho růstu. Dělá nám přes 30 procent obratu. Nicméně polovina z těchto zákazníků si chce zboží stejně vyzvednout v prodejně.

Musím však říct, že jsme rodinná firma a tvůrci pokrokových věcí jsou moji synové Martin a Štěpán. Ti se starají se o IT, e-shop a ekonomický systém. Martin dokonce postupně přebírá řízení firmy.

Neuvažujete o tom, že byste otevřel další kamennou pobočku?

Ne, protože rozjet podobně úspěšný obchod by bylo extrémně náročné. Kdysi za mnou přišel jeden bohatý Rus a žádal mne, ať mu vybuduji stejnou prodejnu v Moskvě. Že mi dá neomezený rozpočet, prostě extrémně bohatý nadšenec do fotografie. Vysvětlil jsem mu, že tohle nepřebijete penězi. Vybudejete si skvělé prostory, to ano, budete mít nejlepší výběr a nejnovější techniku. Byznys ale stojí na lidech a ti jsou, zejména v našem segmentu, extrémně vzácní.

Proč zejména? Na jejich nedostatek si dnes stěžují všichni…

Podívejte se, v celém Česku je možná jen pár lidí, kteří umějí opravovat starší analogové fotoaparáty a této technice rozumějí. Naštěstí ve firmě několik takových mám.

Teď si představte, že bych měl tyto experty shánět do další pobočky, neřku-li v zahraničí. A že je o jejich služby zájem, protože k těm starým přístrojům se paradoxně spousta lidí vrací.

Jakou nejdůležitější věc vás ty desítky let v byznysu naučily o podnikání?

Ze všeho nejdůležitější je houževnatost. Léta jsem vstával v pět a chodil domů v deset. Osobně jsem zastával snad každou pozici, kterou ve firmě mám. Ano, věci se budou kazit a občas to bude vážně bolet. Občas to bude frustrující, jako když mi třeba člen ochranky rok kradl zboží, ale já neměl hmatatelný důkaz o jeho vině. A to je jen příklad.

Jestli to ale myslíte vážně, musíte za každým klopýtnutím udělat jedinou věc – tlustou čáru. A jít dál.

Čtěte také