skip to main content
Filantropie

Dojemný proslov Billa Gatese o Paulu Allenovi: Nikdo nebyl tak zvědavý jako on

4 minuty čtení

Už osm let Forbes pravidelně zve úspěšné byznysmeny, politické lídry, sociální podnikatele a intelektuály na dobročinný Forbes 400 Summit on Philanthropy. Každý rok pak udělujeme cenu Forbes 400 za celoživotní přínos filantropii – všichni její nositelé se vyznačují velkou štědrostí a taky efektivním přístupem ke svým filantropickým aktivitám. Mezi laureáty patří třeba Warren Buffett, zakladatel Duty Free Chuck Feeney, který rozdal všechen svůj majetek přesahující sedm miliard dolarů, až jemu samotnému nezbylo téměř nic, Bill a Melinda Gatesovi, Ted Turner, Eli Broad nebo David Rockefeller.

Minulý týden Forbes cenu udělil in memoriam Paulu Allenovi, který loni v říjnu prohrál svůj dlouholetý boj s Hodgkinovou nemocí. Přečtěte si řeč, ve které na svého přítele, spoluzakladatele Microsoftu a spřízněnou duši v přístupu k filantropii vzpomíná Bill Gates.

Abyste porozuměli filozofii, kterou se Paul během rozdávání svého majetku řídil, musíte o něm vědět jednu věc: Paul byl po celý svůj život poháněn neuvěřitelnou zvídavostí. Už když jsme byli děti, projevoval zájem téměř o všechno.

Později se Paul zaměřoval na široké spektrum dobročinných aktivit, které spolu na první pohled zdánlivě nesouvisí. Snažil se zabránit pytláckému lovu slonů, bojoval proti znečištění oceánů a zasazoval se o rozvoj smart cities. Zafinancoval startovací byty pro lidi bez domova a podporoval výtvarné vzdělávání. V roce 2014 podpořil výzkum viru dětské obrny i snahy o podchycení epidemie eboly v západní Africe – tohle všechno stíhal zároveň se spuštěním nového institutu pro výzkum umělé inteligence.

Pokud jste Paula znali, logiku za jeho filantropickým portfoliem snadno pochopíte. Zkrátka podporoval oblasti, které jej nejvíc zajímaly a kde cítil, že budou mít jeho příspěvky největší dopad.

A i když se Paul zajímal o řadu naprosto odlišných věcí, o každou z nich projevoval maximální zájem a nadšení. Ukážu vám nějaké fotky z průběhu let, co jsme se s Paulem znali, abyste pochopili, co tím myslím.

Poprvé mi došlo, jak se Paul dokáže pro něco nadchnout, někdy v osmé třídě.

Tady vypadá jako můj učitel, ale ve skutečnosti byl jen o tři roky starší, chodil do druháku na střední. Ten dálnopis na fotce nás sblížil. Naše škola uspořádala bleší trh a z výtěžku pořídila právě tento terminál. Byli jsme jím úplně posedlí.

Problémem bylo, že jeho provoz byl dost drahý – hodina vyšla na 40 dolarů! Takže jediným způsobem, jak jsme počítač mohli používat, bylo využít jedné chybky v systému. Samozřejmě se na to časem přišlo, ale celá záležitost nakonec vedla k prvnímu oficiálnímu partnerství, které jsme s Paulem uzavřeli. S provozovatelem terminálu jsme se domluvili, že výměnou za identifikování případných dalších chyb můžeme přístroj používat zdarma.

Všechen svůj volný čas jsme trávili tím, že jsme si hráli s jakýmkoli strojem, který se nám dostal do rukou. Ale počítače tehdy nebyly jedinou věcí, kterou se Paul intenzivně zabýval.

Tohle je fotka z jeho středoškolské ročenky. Knihy miloval. Na fotce to možná nejde snadno rozpoznat, ale má tam Dubliňany od Jamese Joyce, učebnice filozofie a fyziky a taky Bibli. Chybí tam ale Paulův nejoblíbenější žánr – sci-fi.

Paul byl rozhodně mnohem víc cool než já. Hrál na kytaru a měl rád Hendrixe.

Sám jsem si o sobě myslel, že čtu hodně science fiction, ale na Paula jsem neměl. Měsíc je drsná milenka, všechny Heinleinovy knihy, série Nadace od Asimova. Projížděli jsme knihovnu u něj doma a snažil jsem se, aby mi nic neušlo.

Paulův táta byl knihovníkem na Washingtonské univerzitě. Jejich domov byl zcela zaplněn knihami. A protože Paul hodně četl, věděl toho hodně o různých věcech.

Jednou jsem se z nějakého důvodu začal zajímat o benzin. Nevěděl jsem, co znamená „rafinace“. Tak jsem se obrátil na nejinformovanějšího člověka, kterého jsem znal. Paul mi to pochopitelně vysvětlil velice jasným a zajímavým způsobem.

Paul byl taky mnohem víc cool než já. Hrál na kytaru a měl rád Hendrixe, vzpomínám si, jak mi zahrál „Are You Experienced?“. No upřímně, tehdy jsem nebyl zkušený absolutně v ničem. Paulova láska k hudbě a pop kultuře se v jeho dobročinnosti později taky projevila.

Jednou, ne tak dlouho poté, co byla pořízena tato fotografie, jsme byli s Paulem v Bostonu. Táhl mě k novinovému stánku, kde mi chtěl ukázat obálku časopisu Popular Electronics. Bylo to lednové vydání z roku 1975 a na titulce zářil počítač zvaný Altair 8800, který běžel na novém, velmi výkonném čipu. Paul držel časopis v ruce a vykřikoval: „A tohle se děje bez nás!“

Vždy měl talent na to, vidět věci z dlouhodobé perspektivy. Dřív než většina lidí pochopil, že mikroprocesory budou stále mocnější a jediným limitem jejich potenciálu bude software. Jeho kreativní přemýšlení a schopnost řešit složité problémy byly v raných začátcích Microsoftu zcela zásadní.

Tuhle fotku jsme pořídili chvíli poté, co naše firma začala růst a přestěhovali jsme se z Albuquerque do Seattlu. Naproti mé a Paulově kanceláři byla obří místnost, kde bylo pár stolů s různými systémy, a nejvíc práce jsme s Paulem udělali vlastně tady.

Na všech strojích, co jsou na fotce, jsme naprogramovali velkou část raného softwaru pro Microsoft. A přestože jsme toho měli dost na práci, Paul si pořád udržoval svou zvědavost a zápal pro další věci. Když ze společnosti odešel, začal se jim věnovat tak, jak to dokázal jen on.

Jednou jsme spolu byli na basketu, fandili jsme Seattle SuperSonics. Paul se na mě otočil a zeptal se mě, jestli si někdo prostě může koupit sportovní tým. Myslel jsem, že si dělá srandu! Nikdo, kdo s námi chodil do školy, by netipoval, že z Paula jednou vyroste majitel sportovního mužstva.

Jenže on v roce 1988 koupil basketbalový Portland Trailblazers a o pár let později fotbalisty Seattle Seahawks. Z těch se časem vyklubala dobrá investice, ale proto to Paul nedělal. Tehdejší majitel chtěl klub přestěhovat do Jižní Kalifornie, což celé město uvrhlo do deprese. Radní pak přišli za Paulem – věděli, že to je jediný člověk se zájmem o sport, který by si záchranu klubu mohl finančně dovolit. Jenže Paul se o americký fotbal tehdy moc nezajímal, navíc výsledky Seahawks v té době stály za starou bačkoru.

Seattlu ale chtěl pomoci – a tak zariskoval a Seahawks koupil. Teď už víme, že se to vyplatilo.

Paul toho pro město udělal hrozně moc. Seattle miloval a pravidelně na jeho rozvoj přispíval. Svými miliony se snažil zlepšit život bezdomovců v celém regionu, díky jeho investicím se z centra Seattlu stala jedna z nejživějších čtvrtí ve městě. Založil tu skvělé Muzeum popkultury, podporoval místní alternativní rozhlasové stanice a zachránil kino Cinerama, kam jsme chodili jako děti. Washingtonská univerzita, jejímž štědrým donátorem byl, po něm pojmenovala svou katedru počítačové vědy.

V Seattlu najdete taky místo, které bude podle mě hrát v Paulově odkazu časem nejvýznamnější roli: Institut Paula Allena. Sám se hodně zasazoval o posouvání hranic vědy a lidského vědění. Dělal to, už když jsme v Microsoftu testovali limity toho, co dokáže čip, a pokračuje v tom dosud – i když tu s námi už není – prostřednictvím výzkumu Allenova institutu.

Když jsem se poprvé doslechl, že zakládá organizaci pro studium mozku a kognitivních věd, řekl jsem si: „No jasně!“ Paul byl pochopením lidské mysli posedlý, už když jsme byli děti.

Jak se mysl dokáže učit? Bude software někdy schopný něčeho podobného?

Když pracujete na softwaru, hodně přemýšlíte, jak funguje lidský mozek. A čím víc se tím zabýváte, tím víc přicházíte na to, jak málo o něm vlastně víme.

Jednotlivá oddělení Allenova institutu se zabývají fungováním lidského těla – kromě mozku se institut věnuje cytologii, biologii a od loňského prosince i imunologii. Zvláštní instituce se pak věnuje studiu umělé inteligence. Všechny jsou teprve na začátku své výzkumné činnosti.

Přál bych si, aby Paul mohl vidět vše dobré, k čemu jeho dobročinnost přispěje. Byl to jeden z nejpřemýšlivějších, nejchytřejších a nejzvídavějších lidí, které jsem poznal.

Zasloužil si mnohem více času, než mu bylo dopřáno. Nikdo ale nemůže říct, že svůj život nevyužil naplno.

Když se zařadil mezi první signatáře Giving Pledge, prohlásil: „Naše skutečná hodnota se nedá měřit v dolarech, ale spíš tím, jak dobře jsme pomáhali ostatním.“

V tomhle ohledu byl Paulův život nesmírně bohatý. Bude mi strašně chybět.