skip to main content
7 nad 70

Důchod ani koronavirus je nezastaví. Jak zvládají pandemii senioři z výběru 7 nad 70

4 minuty čtení

Je jim 70 let a často i o dost víc, ale věk jim vůbec nepřekáží v tom, aby se pořád aktivně věnovali svým profesím. A koronavirová krize na tom změnila jen málo.

Jak se členové našeho výběru 7 nad 70 vyrovnávají se situací přinášející našim starším spoluobčanům zvýšené komplikace, jak pokračují ve své práci a co dělají pro své zdraví?

Karel Pacák st., 85 let, Polstrin

Nedávno jsem oslavil životní jubileum, je mi 85 let. V životě jsem musel zdolávat těžké překážky, prožil jsem důležité milníky naší historie, ale to, že nás bude ohrožovat něco, co není pouhým okem vidět, by mě ani ve snu nenapadlo.

Je to těžká zkouška pro nás pro všechny. Ale vždy jsem byl a stále jsem duší optimista, snažím se procházet životem s dobrou náladou a úsměvem. Takové naladění mě neopouští ani v tomto náročném období. Snažím se ale chovat zodpovědně. Nerad bych přidělával někomu starosti, s ohledem na svůj věk jsem v současné situaci přestal docházet do firmy, jak jsem byl doposud zvyklý.

Respektuji doporučení vyvarovat se jakéhokoli kontaktu s dalšími osobami a snažím se být nápomocný alespoň na dálku. Využívám moderní technologie, jsem online, komunikuji přes Skype, sleduji Facebook. Pomáhám se zpracováním rozpočtů, kterých je naštěstí stále dost.

Sleduji, co se ve firmě děje. Je mi samozřejmě líto, že se nemohu osobně zapojit a podpořit návštěvou své kolegy. Sám se snažím udržet fit, s příchodem jara a teplejšího počasí mám možnost každý den sednout na kolo a protáhnout si klouby. Také se těším, že s manželkou odjedeme do Orlických hor na naši chalupu, kde se budeme potkávat jen se srnkami.

Můj syn a mí vnukové dělají maximum, aby tuto nelehkou zkoušku ve firmě zvládli. Nutno říci, že na to nejsou sami a mají k sobě dobrý tým zaměstnanců a odborníků, pracujících přesčas i o víkendech.

Kromě zachování chodu výroby, kdy se musela přijmout nová hygienická opatření, se i naše firma zapojila do šití roušek a posléze jsme pomáhali na našem automatickém stroji látku na roušky stříhat, abychom dobrovolnickým švadlenám usnadnili, a hlavně urychlili jejich práci. Nastříhali jsme 400 metrů látky. A pro naše zaměstnance roušky i ušili. 

Abychom mohli dál vyrábět, musíme v první řadě udržet zdravé a bezpečné prostředí pro naše zaměstnance. Další věc, která nás ohrožuje, je opožděný přísun výrobních materiálů od výplňových pěn až po kůže a látky. Co přinesou další týdny, nevíme. Ale věříme, že se ekonomika zase nastartuje a my budeme pokračovat v úspěšné čalounické výrobě.

Ivan Hodač, 73 let, zakladatel a prezident Aspen Institute Central Europe

My, kteří jsme se narodili za války nebo těsně po ní, jsme si mysleli (nebo jsme v to alespoň doufali), že nás už nic takového, jako je současná krize a všechna s ní spojená omezení, v životě znovu nečeká. Ale stalo se a já jsem teď opravdu zvědavý, jak se všichni se situací vypořádáme a co bude dál. Jsem ale životní optimistický realista, takže pevně věřím, že z toho vyjdeme dobře.

Za normálních okolností se kvůli své práci pravidelně pohybuji mezi Bruselem, Prahou a dalšími městy po světě, což ale teď není možné, musel bych být neustále v karanténě. Proto jsem zůstal v Bruselu, odkud řeším všechny svoje pracovní aktivity, ať už jde o záležitosti kolem Aspen Institutu, práci pro Sdružení automobilového průmyslu, nebo konzultantské služby.

Reklama

Všechno se teď samozřejmě odehrává přes internet a po telefonu, takže mám diář zaplněný konferenčními hovory. Dokonce se mi úplně poprvé stalo, že jsem vypotřeboval svůj velkorysý tarif – neomezené hovory v Belgii, tisíc minut volání v Evropské unii a tisíc minut do zbytku světa.

Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych odešel na takzvaný odpočinek, a nepovažuju se za typického důchodce. Jsem zvyklý létat po světě 180 dní  v roce, cítím se pořád fit. Pravda ale je, že pro lidi mého věku práce funguje trochu jinak než pro ty ve věku aktivním.

Pokud nechceme, pracovat už nemusíme, žijeme z úspor a investic a je na nás, abychom se k aktivitě sami přesvědčili. Jenže současná situace je pro nás složitá – musíme si své investice dobře hlídat, abychom se do zaměstnání nakonec vrátit chtě nechtě nemuseli.

Koronavirus a s ním spojená karanténa můj každodenní život změnily v tom, že se k některým věcem musím přesvědčovat trošku víc. Jsem zvyklý hodně cvičit venku, jezdit na kole, chodit do fitness centra… S nastolenými omezeními musím víc řešit, jak to udělat, abych si fyzickou kondici udržel.

Vzhledem k tomu, že se nemůžu hýbat, jak jsem zvyklý, začal jsem si víc hlídat, jak a co jím. Naštěstí moc rád vařím, takže mám teď alespoň víc prostoru experimentovat. Svůj denní režim se snažím hodně plánovat – když si chci odpočinout, dodělávám resty na domě nebo na zahradě.

Rozhodně jsem se začal ještě intenzivněji než dřív dívat na zprávy a číst noviny. Stále tak sleduji, co se děje v České republice. A také jsem začal víc číst a doháním, co jsem zameškal, když jsem neměl takové množství času, který bych trávil doma.

Božena Jirků, 72 let, ředitelka Nadace Charty 77 a Konta Bariéry

Ve svých 72 letech často v nadaci hodnotím nápady a chystané projekty slovy „to jsme dělali, to se povedlo, to se nepovedlo“ a kolegyně ze mě rostou. Nejhorší je, že většinou na moje slova dojde.

Teď přišla jiná situace. Nastaly časy, které jsme ještě nezažili, a ani moje zkušenosti nestačí. Za těch pár týdnů, které se postupně prodlužují víc, než bychom chtěli, jsem se naučila věci, o kterých jsem si myslela, že mě už minou. Dozvěděla jsme se hodně o sobě, o svých kolegyních a o dárcích, kteří nás podporují.

Ani ve svém věku se vůbec nebráním moderním technologiím a s pomocí mladších kolegyň a kolegů jsme naprosto samozřejmě převedli nadaci na fungování v omezeném provozu, víceméně na dálku. Provoz jsme omezili, ale fungujeme.

Přijímáme žádosti, uzavíráme smlouvy s dárci i obdarovanými, platíme faktury. Poprvé jsem zažila marketingovou poradu, při které se nás sešlo šest, každá na jiném místě republiky. Viděly jsme se, slyšely jsme se, všechno jsme vyřídily a trvalo to polovinu času než jindy. Zalíbilo se mi to. Nebudeme to tak praktikovat i po této šlamastyce?

Objevila jsem i jiné věci u našich sponzorů a partnerů, nejen peníze, ale i upřímnou chuť pomáhat, jejich dobrá srdce. Ze všech stran přicházejí nabídky pomoci, nestačím zvedat telefony. Pár příkladů. Někteří rozvážejí nákupy, léky a další pomoc seniorům, někteří vaří obědy a dávají je zdarma tam, kde je třeba, někde šijí roušky, za velkou finanční částku v řádu skoro 10 milionů budeme vybavovat – podle přání sponzora – nemocnice. 

Na žádnou z těchto aktivit nebylo třeba zakládat žádné ministerstvo. Jednoduše fungují v rámci skvělé a užitečné sítě někdy tak pomlouvaných neziskových organizací. Prostě občanská společnost žije. Jsem ráda, že jsem s nadací součástí téhle krásné aktivity lidí kolem nás.

Co se mě osobně týče, vím, že ve svém věku musím na zdraví dávat pozor. To do mě hučí moji dva synové. Díky fungování nadace na „dálkový režim“ nemusím mezi lidi. O to víc jich mám denně na telefonu, jen dnes to bylo 42 hovorů. Mezi tím nejméně třikrát za den cvičím a těším se, že se situace uvolní a vyjedeme na chalupu pod Milešovku. Budeme za plotem, ale alespoň na krásné zahradě.

Reklama
Reklama
Reklama