Zdá se vám globální karanténa, do které svět uvrhl nový virus, nekonečná? Třeba vám líné týdny pomůže rozředit inspirativní příběh tchajwanského umělce Tehchinga Hsieha. Mezinárodní uměleckou scénu si podmanil několika nekompromisními akcemi, během nichž se vždy na rok uzavřel do dobrovolné sociální izolace.
Podivínský mladík se už doma na Tchaj-wanu věnoval radikálnímu akčnímu umění, při jedné performanci třeba vyskočil z druhého patra domu a zlámal si oba kotníky. Do New Yorku připlul zkraje 70. let jako mariňák. Město tehdy hypnoticky přitahovalo neklidné a tvůrčí bytosti z celého světa, které se usazovaly v polorozpadlých a cenově dostupných čtvrtích, náruživé zanechat stopu.
Po tom toužil i třiadvacetiletý Tehching. Jenže byl ilegálním imigrantem a neznal nikoho, kdo by ho mezi místní uměleckou alternativu uvedl. „Potkával jsem akorát pouliční umělce, kteří portrétovali kolemjdoucí na Washington Square,“ vzpomínal umělec v rozhovoru, který poskytl britskému Guardianu u příležitosti své výstavy na benátském bienále před třemi lety.
Hsieh se tak živil prací v restauraci a vedle toho, stranou uměleckého dění, promýšlel nejrůznější nápady a koncepty. První z nich realizoval v roce 1978. Celý rok tehdy prožil Hsieh zamčený v dřevěné kleci, kterou si předtím vytvořil ve svém studiu. Na pár metrech čtverečních, bez rádia, novin, knih, televize i lidské společnosti.
Asistent, se kterým neprohodil jediné slovo, mu každý den přinesl jídlo a odnesl výkaly. Hsieh trávil čas pouze sám se sebou: přemýšlením a počítáním dnů, které zaznamenával čárkou na zdi.
Roční cvičení v extrémní nudě dokumentoval prostřednictvím fotografií. Na těch prvních je Hsieh zachycený s vyholenou hlavou, oblečený ve vězeňském mundúru, jak vzpurně hledí do objektivu. Dorůstající kštice a čím dál prázdnější výraz jsou důkazem plynoucího času.
V další, opět celoroční performanci se Hsieh rozhodl nekonečný čas na samotce naporcovat pomocí štípacích hodin. Na nich si každou hodinu označoval svou osobní kartičku. Plynutí času to dávalo pravidelný rytmus, zároveň to však znamenalo, že umělec se v průběhu celého roku pořádně nevyspal. Píchačky – přístroj, který v běžném životě nemilosrdně odměřuje čas na práci, odměřovaly prázdné hodiny, které se staly náplní Hsiehovy umělecké práce.
Po dvou letech izolace si umělec ve svém třetím projektu vyzkoušel opačný extrém. Celý rok přežil jako bezdomovec na newyorských ulicích. Nevkročil do jediné budovy a řídký kontakt s několika přáteli udržoval pouze prostřednictvím telefonních budek. Chtěl tak otestovat své schopnosti přežít v podmínkách, které se zcela vymykají vlastní kontrole.
Co zjistil? Že život se, podobně jako u dvou předchozích akcí, opět omezil na uspokojování nejzákladnějších potřeb. A že bez vnějších atributů – práce, domova, společenských kontaktů nebo třeba uměleckých nástrojů, kterými by mohl své umění zaznamenat – zůstává jako člověk i jako umělec opravdu pouze sám sebou.
Čtvrté ze série akčních děl se zabývalo průzkumem možností a hranic lidské intimity, což je v uzavřených domácnostech opět nanejvýš aktuální. Vzniklo ve spolupráci s umělkyní Lindou Montano. Koncept spočíval v tom, že dva lidé, kteří se dříve vůbec neznali, se k sobě na celý rok přivázali dva metry dlouhým provazem. Aby si zachovali alespoň jakousi formu osobní svobody, po celou dobu se nesměli navzájem dotknout.
Tehching Hsieh a Linda Montano | Foto Tehching Hsieh
Fyzicky i časově náročné akce nakonec nezůstaly bez povšimnutí umělecké scény. Dnes je Tehching Hsieh považován za průkopníka akčního umění, dokumentaci ze zmíněných akcí vystavovala nejprestižnější muzea současného umění od newyorského Guggenheimu po londýnskou Tate Modern.
V dobách ještě opravdu nedávných, kdy byly naše životy nonstop unášeny divokým proudem informací a zábavy, nabízely jeho zdánlivě nesmyslné performance podnětné zamyšlení nad vnímáním plynoucího času a plynoucího života. „Můj život je základem mé práce a moje práce má kvalitu života – žil jsem jej ve své práci. Život a práci nelze oddělit. Tvořit umění a utvářet život je stejné, oba polykají čas,“ konstatuje Hsieh.
Jak
naplnit čas, který máme, v kleci vlastních životů? Na
přemýšlení máte celou karanténu.
