skip to main content
Byznys

Forbes History: Před 170 lety se narodil TGM. Muž, který by dnes měl potíže

3 minuty čtení

Na den přesně před 100 lety slavil Tomáš Garrigue Masaryk kulatiny. Bylo mu sedmdesát a mezi gratulanty, k nimž ctihodný muž mluvil a oni se z úcty neodvážili špitnout, postával i mladík v dobře padnoucím obleku a s bystrýma očima. Právě on si ihned po audienci poznamenal: „Připadal jsem si jako nejmenší atomek národní síly.“

Tím, kdo tenkrát poslouchal Masarykův proslov o moderní demokracii opírající se o mravnost, byl Václav Maria Havel. Student, budoucí podnikatel a otec hlavy státu po listopadu 1989 – že právě tenhle mladý muž v přítomnosti Masaryka téměř nedýchal, lze vnímat jako zvláštní prolnutí.

Později Masaryk často navštěvoval Barrandovské terasy, které Václav M. Havel vybudoval. Do restaurace přišel „tatíček“ již v prvním otvíracím týdnu v říjnu 1929, pak tam dojížděl z Lán na soukromé obědy, doprovázený rodinou, premiérem Antonínem Švehlou či jeho nástupcem Františkem Udržalem.

Politik vzešlý z univerzitního profesora, který na Rakousku-Uhersku vydupal československý stát, zavítal i do Lucerny, kterou pro změnu založil Vácslav Havel, dědeček porevolučního prezidenta; v pamětní knize zábavního a pohostinského podniku byl přeskakován první list, ten byl rezervován právě pro autogram TGM.

Spojením Masaryka s rodinou Havlovou má být ilustrováno, že prezident měl k podnikatelskému prostředí blízko. Uvědomoval si, že pro mladou republiku, jež byla navíc průmyslovým srdcem rozpadlé monarchie, bude výhodné vsadit na činorodé lidi, kteří mají odvahu, nápady, z čehož neprofitují jen oni, nýbrž i ostatní, potažmo stát.

Takových lidí bylo v Československu celkem dost, počínaje Tomášem Baťou, tvůrcem obuvnického impéria. Co víc, šlo o oboustrannou symbiózu: TGM byl nakloněn podnikatelům a pro ně zase bylo ctí podpořit zemi, v jejímž čele stál.

Dnes již těžko představitelný étos, který první republika zcela automaticky vzbuzovala, vedl víceméně celý národ ke ztotožnění se s masarykovskou ideou. Byznysmeni nebyli výjimkou. Projevilo se to kupříkladu v době nastupujícího německého nacismu, kdy se z nich stávali mecenáši a poskytovali značné sumy na robustnější obranu Československa.

Pomáhali tím Masarykovi a poté Edvardu Benešovi, který se nejen v tomto snažil na předchůdce navázat. Dva po sobě jdoucí prezidenty propojil sklářský průmyslník Antonín Rückl: pro Masaryka vyrobil exkluzivní a ceněnou broušenou vázu, u Beneše se dokonce zasloužil o jeho zvolení, protože měl páky, jak přesvědčit do té doby panu Edvardovi nenakloněné kruhy.

Reklama

I Rücklovo lobbování se ovšem muselo odehrávat ve vší počestnosti; přetrvávající Masarykův apel na morálku měl účinek zdi, za kterou nikdo nemínil jít.

TGM na projížďce v Karlových Varech v roce 1931. Foto: Bundesarchiv Bild

A pokud přece? Právě při příležitosti prezidentových sedmdesátin začal spontánně vznikat fond, do kterého šéf družstva lihovarů Ernst Berka poslal tři miliony. Když se posléze provalilo, že předseda Senátu Karel Prášek uplácel z peněz lihovarů politické souputníky, Masaryk se od všeho rázně distancoval a Práškovo státnické angažmá nekompromisně ukončil.

Bez velkého mentorování není nejspíš nepatřičné konstatování, že Masarykovo zarputilé lpění na etických pravidlech – v politice, v byznysu, v životě vůbec – by v dnešní době neobstálo. Respektive dnešní doba (zkažená ke všemu 40 lety socialismu, kdy masarykovské heslo „nebát se a nekrást“ vystřídalo „kdo nekrade, okrádá rodinu“) by neobstála před těmito pravidly.

Autor tohoto textu se relativně nedávno bavil se slovenským hercem Martinem Hubou, jenž prezidenta vynikajícím způsobem ztvárnil ve dvou snímcích (v jednom díle televizní série České století a ve filmu Hovory s TGM, určeném primárně pro kina).

Po otázce, co by Masaryk řekl na současnost, Huba uvažoval: „Podle mě je Masarykovo štěstí, že se této doby nedožil. A možná i naše štěstí, protože v našich očích zůstal tím, kým je. Svou obrovskou dějinnou úlohu TGM bezezbytku splnil. Nechtěl bych být svědkem toho, co by se stalo, kdyby se dožil. Zabili by ho, nějakým způsobem. Zničili by ho buď přímo fyzicky, nebo duševně.“

Víc než svědectvím o prvním československém prezidentovi jsou hercova mrazivá slova svědectvím o nás. Svědectvím toho, jak se změnily poměry 170 let po Masarykově narození.

Reklama
Reklama
Reklama