Na den přesně před 100 lety slavil Tomáš Garrigue Masaryk kulatiny. Bylo mu sedmdesát a mezi gratulanty, k nimž ctihodný muž mluvil a oni se z úcty neodvážili špitnout, postával i mladík v dobře padnoucím obleku a s bystrýma očima. Právě on si ihned po audienci poznamenal: „Připadal jsem si jako nejmenší atomek národní síly.“
Tím, kdo tenkrát poslouchal Masarykův proslov o moderní
demokracii opírající se o mravnost, byl Václav Maria Havel.
Student, budoucí podnikatel a otec hlavy státu po listopadu 1989 –
že právě tenhle mladý muž v přítomnosti Masaryka téměř
nedýchal, lze vnímat jako zvláštní prolnutí.
Později Masaryk často navštěvoval Barrandovské terasy, které Václav M. Havel vybudoval. Do restaurace přišel „tatíček“ již v prvním otvíracím týdnu v říjnu 1929, pak tam dojížděl z Lán na soukromé obědy, doprovázený rodinou, premiérem Antonínem Švehlou či jeho nástupcem Františkem Udržalem.
Politik vzešlý z univerzitního profesora, který na
Rakousku-Uhersku vydupal československý stát, zavítal i do
Lucerny, kterou pro změnu založil Vácslav Havel, dědeček
porevolučního prezidenta; v pamětní knize zábavního a
pohostinského podniku byl přeskakován první list, ten byl
rezervován právě pro autogram TGM.
Spojením Masaryka s rodinou Havlovou má být ilustrováno, že
prezident měl k podnikatelskému prostředí blízko. Uvědomoval
si, že pro mladou republiku, jež byla navíc průmyslovým srdcem
rozpadlé monarchie, bude výhodné vsadit na činorodé lidi, kteří
mají odvahu, nápady, z čehož neprofitují jen oni, nýbrž i
ostatní, potažmo stát.
Takových lidí bylo v Československu celkem dost, počínaje
Tomášem Baťou, tvůrcem obuvnického impéria. Co víc, šlo o
oboustrannou symbiózu: TGM byl nakloněn podnikatelům a pro ně
zase bylo ctí podpořit zemi, v jejímž čele stál.
Dnes již těžko představitelný étos, který první republika zcela automaticky vzbuzovala, vedl víceméně celý národ ke ztotožnění se s masarykovskou ideou. Byznysmeni nebyli výjimkou. Projevilo se to kupříkladu v době nastupujícího německého nacismu, kdy se z nich stávali mecenáši a poskytovali značné sumy na robustnější obranu Československa.
Pomáhali tím Masarykovi a poté Edvardu Benešovi, který se
nejen v tomto snažil na předchůdce navázat. Dva po sobě jdoucí
prezidenty propojil sklářský průmyslník Antonín Rückl: pro
Masaryka vyrobil exkluzivní a ceněnou broušenou vázu, u Beneše
se dokonce zasloužil o jeho zvolení, protože měl páky, jak
přesvědčit do té doby panu Edvardovi nenakloněné kruhy.
I Rücklovo lobbování se ovšem muselo odehrávat ve vší
počestnosti; přetrvávající Masarykův apel na morálku měl
účinek zdi, za kterou nikdo nemínil jít.
TGM na projížďce v Karlových Varech v roce 1931. Foto: Bundesarchiv Bild
A pokud přece? Právě při příležitosti prezidentových
sedmdesátin začal spontánně vznikat fond, do kterého šéf
družstva lihovarů Ernst Berka poslal tři miliony. Když se posléze
provalilo, že předseda Senátu Karel Prášek uplácel z peněz
lihovarů politické souputníky, Masaryk se od všeho rázně
distancoval a Práškovo státnické angažmá nekompromisně
ukončil.
Bez velkého mentorování není nejspíš nepatřičné konstatování, že Masarykovo zarputilé lpění na etických pravidlech – v politice, v byznysu, v životě vůbec – by v dnešní době neobstálo. Respektive dnešní doba (zkažená ke všemu 40 lety socialismu, kdy masarykovské heslo „nebát se a nekrást“ vystřídalo „kdo nekrade, okrádá rodinu“) by neobstála před těmito pravidly.
Autor tohoto textu se relativně nedávno bavil se slovenským hercem Martinem Hubou, jenž prezidenta vynikajícím způsobem ztvárnil ve dvou snímcích (v jednom díle televizní série České století a ve filmu Hovory s TGM, určeném primárně pro kina).
Po otázce, co by Masaryk řekl na současnost, Huba uvažoval: „Podle mě je Masarykovo štěstí, že se této doby nedožil. A možná i naše štěstí, protože v našich očích zůstal tím, kým je. Svou obrovskou dějinnou úlohu TGM bezezbytku splnil. Nechtěl bych být svědkem toho, co by se stalo, kdyby se dožil. Zabili by ho, nějakým způsobem. Zničili by ho buď přímo fyzicky, nebo duševně.“
Víc než svědectvím o prvním československém prezidentovi jsou hercova mrazivá slova svědectvím o nás. Svědectvím toho, jak se změnily poměry 170 let po Masarykově narození.
