Karel
Hašler naoko s úsměvem váhá: „Nechci, aby si mě bral každý
do huby.“ Ve skutečnosti je ale v umělci i obchodnický duch,
díky čemuž Hašler dobře ví, že pojmenování výrobku jeho
jménem mu může jen a jen prospět. Navíc se coby zpěvák mohl
přesvědčit o blahodárném účinku bonbonů na hlasivky.
Takže bylo rozhodnuto: oslovený kývl na prosbu, aby propůjčil cukrovince jméno, a Hašlerky byly na světě. Letos to bude rovných 100 let.
Kolik tuzemských značek přežilo s výjimečně dobrým renomé takhle dlouhou dobu? Hašlerky jsou stálice. Když byl před pár dny po rekonstrukci znovu otevřen slavný karlovarský hotel Pupp, byl vybaven těmi nejkvalitnějšími a ikonickými produkty českých firem jako Moser, Becher, Mattoni, Thun či Petrof. Ani Hašlerky nemohly pochopitelně chybět.
Bonbony přitom původně nesly jméno jiného pěvce a nevznikly
v Česku. Bylinnou směs z anýzu, meduňky, jitrocele a máty údajně
vymyslel roku 1877 jakýsi lékárník v Hamburku. Právě tam kvůli
potížím s hlasem málem zrušil vystoupení jeden z nejlepších
operních tenorů historie Enrico Caruso. Zachránil ho právě
lékárníkův „objev“ a vděčná hvězda svolila, aby se směs
nazývala po ní.
Caruso-Hustenbonbon začala před první světovou válkou vyrábět
vídeňská firma Ericha Kirsteina. Od něj získal v roce 1917
recept podnikavý pražský lahůdkář František Lhotský, který
spustil výrobu na Královských Vinohradech.
František Lhotský | Foto Nestlé
Lhotský byl živnostník s progresivními nápady, kromě obchodu měl talent také na marketing. Proto si uvědomil, že v nově vzniklém státě, jenž se po válce „odloupl“ od rakousko-uherské monarchie, jako když jeden bonbon odlepíte od shluku ostatních, bude lépe fungovat, pokud název laskominy zahraje na národní notu.
U hudby chtěl Lhotský podle všeho zůstat, italskou árii však mínil vyměnit za české písničkářství: krátce před Vánocemi 1920 se proto s krabicí bonbonů vydal do vyhlášeného pražského kabaretu Lucerna, kde vystupoval Hašler, podle legendy zrovna bojující s chrapotem. Lhotského „lék“ na něj zafungoval stejně pozitivně jako na Carusa a došlo k přejmenování.
Originál Hašlerova písemného souhlasu uchovává Národní muzeum, což dosvědčuje, že Hašlerky vskutku tímto způsobem přišly k názvu. Zlou fámou je naopak tvrzení, že si umělec nechal za souhlas vyplatit tučný obnos: ne že by Hašler neměl vysoké životní náklady, nicméně bonbony mu patrně skutečně zdravotně pomohly, a hlavně si chytře spočítal, že bude mít reklamu k nezaplacení.
Hašlerův písemný souhlas s pojmenováním Hašlerek | Foto Nestlé
Byl to však pochopitelně výhodný obchod i pro Lhotského. Autor písní Hoši od Zborova, Po starých zámeckých schodech, Pětatřicátníci či Ta naše písnička česká byl nesmírně populární a spojit se s ním bylo vlastně přihlášením k étosu první republiky. Totéž činili i zákazníci: koupit si a cucat Hašlerky tak trochu znamenalo vychutnat si vlast, jejíž vznik uvítali Češi s euforickým nadšením.
Je tragikomicky vypovídající, že když 28. října 1918 dav
právě vyhlášení nové republiky slavil, všiml si židovsky
vypadajícího muže, v jeho očích tedy přisluhovače Němců. Bůh
ví, jak by vše skončilo, kdyby napadený zoufale nezvolal:
„Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“
Z krvelačných občanů se rázem stali lidumilové, kteří vzali písničkáře na ramena a donesli ho k Národnímu divadlu, z jehož balkonu Hašler zarecitoval: „Ó, Němče, ode všech národů proklatý / dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty.“
Báseň se týkala bitvy první světové války v místě Chemin des Dames, kde údajně svedli čeští legionáři vítězný boj s německou armádou, přestože drtivá většina z nich zaplatila za toto vítězství životem, v poémě se mluví o 30 tisících mrtvých.
Karel Hašler | Foto Nestlé
Ačkoli historik Pavel Kosatík upozorňuje, že celkový počet legionářů ve Francii nepřekročil 12 tisíc a ve zmiňované bitvě nebyla vůbec prokázána účast českých vojáků, přednes dojal shromážděné k slzám. Hašler si upevnil status národního trubadúra a nic nebránilo tomu, aby na něm šikovný marketér Lhotský postavil značku bonbonů.
Bonbony
měly nakonec šťastnější osud než jejich „otec“: Hašler,
který označil Němce za všemi národy prokleté, zemřel 22.
prosince 1941 na následky nacistického
mučení
v koncentračním táboře Mauthausen…
Hašlerova ústa nadobro utichla, v ústech konzumentů se k jejich potěše dál rozpouštěly Hašlerky. František Lhotský dělal pro jejich proslulost všechno možné – například vyráběl reklamní letáčky s veršovanými texty či rozvážel bonbony po obchodech ve vozech tvarem připomínajících tubu, v níž byly cukrovinky prodávány.
František Lhotský rozvážel bonbony ve speciálním autě. | Foto Auta 5P
V rámci reklamy byla vymyšlena i figurka pana Vozába, prototyp průměrného a sympatického měšťana, jenž Hašlerky doporučoval. Lhotský si podle telefonního seznamu kontroloval, aby nepoužil existující jméno, přesto se jeden živý Vozáb našel a přes právníka firmu zažaloval za zesměšnění.
Eventuální
soud
zažehnala pětitisícová částka, ta
v
rámci smíru dotčeného uspokojila. Na drobný zádrhel bylo brzy
zapomenuto a sladký byznys zdárně pokračoval, mimo jiné exporty
do Indie či Afriky.
Reklama na Hašlerky s panem Vozábem | Foto Nestlé
V únoru 1948 přišel bohužel nejsmutnější export: František Lhotský byl komunistickým akčním výborem „vyexportován“ z vlastního podniku, který se záhy stal „majetkem všeho lidu“. Hašlerky byly vyráběny coby produkt Pražských čokoládoven – ani změna režimu nemohla nic změnit na jejich oblibě.
A tak tomu je vlastně i dnes, kdy je totalita už přes 30 let minulostí. Čas letí, pryč bude v prosinci dokonce i 100 let od vzniku Hašlerek. Ty už sice nejsou vyráběny na Vinohradech, nýbrž v moravském Holešově, v závodě Sfinx spadajícím pod švýcarskou společnost Nestlé, ale pořád na ně sedí Lhotského reklamní hesla. Tak třeba: „Svěží dech, polovina dobré nálady.“
