skip to main content
30 pod 30

Fuckup a restart v jednom. Ondřej Kania popisuje, jak málem zkrachoval

4 minuty čtení

Ondřej Kania, zakladatel vzdělávací společnosti JK Education a člen našeho i evropského výběru Forbesu 30 pod 30, píše o těžkém období, kterým jeho byznys za poslední rok prošel.

Tohle je ohlédnutí za nejšílenějším rokem v mém (nejen) podnikatelském životě a shrnutí toho, čím jsme si jako JK Education za poslední více než rok prošli. Z něčeho, co začalo na podzim 2012 jako moje živnost, a následně v roce 2013 z firmy s obratem asi 400 tisíc korun se letos stane vzdělávací skupina s obratem téměř 100 milionů korun (40procentní růst, což je v education byznysu asi jako 400procentní růst u IT startupu). 

Firma má prakticky nulové zadlužení, velice slušný provozní zisk, díky kterému jsme schopni dále investovat do rozvíjení našich současných projektů a otevírání nových. Jen v letošním roce budeme investovat do rekonstrukcí prostor našich škol a do vybavení téměř osm milionů korun a například první absolventi naší American Academy in Prague byli přijati pro příští školní rok na prestižní světové univerzity, včetně Berkeley v Kalifornii. Jsme ve skvělé formě a naše školy mají výborné výsledky. Na to, že je mi 26, to vypadá úžasně. Ono to ale vždycky nebylo tak růžové.

Firma rostla, ale já byl stále víc a víc ve stresu a měl jsem pocit, že je tak padesát na padesát, zda to přežijeme.

Přesně před rokem touhle dobou jsem řešil pravděpodobně nejtěžší rozhodnutí svého života – tedy iniciovat rozchod s mým tehdejším společníkem a dlouhou dobu nejlepším kamarádem. Bylo to velice těžké, ale měl jsem pocit, že chci stoprocentně rozhodovat o tom, jakým směrem se firma vydá, a měl jsem jasnou představu o tom, co udělat, abychom se z tehdejších problémů vyhrabali. Tomášovi jsem vděčný za to, že na odchod přistoupil.

Dovolím si popsat stav, ve kterém se JK Education nacházela před více než rokem, pro dokreslení toho, jak se situace změnila. Jedná se tedy o brutálně transparentní informace z mé strany a občas mě mrzí, že podnikatelé víc takových věcí nezveřejňují. Jednak to může pomoct dalším lidem, aby to neopakovali, a jednak to ukazuje, že nejsme všichni jen vyžehlení milionáři z titulních stran.

Takže tedy: měli jsme velice výrazné cash flow problémy kvůli nepříliš dobře promyšleným a naplánovaným investicím a výdajům, ředitelé našich dvou škol (ze dvou) byli odejiti, odpískali jsme založení školy v Bratislavě. 

Před rokem touhle dobou to také vypadalo, že je výrazně nižší zájem o naše školy v Praze a v Brně, než jsme předpokládali (to se nakonec ukázalo jako předčasná obava), takže se nám poprvé v životě cash flow plány překopaly do červených čísel a řešili jsme x dalších organizačních, provozních a personálních  problémů. 

K tomu byly i personální situace ve firmě a atmosféra prakticky neudržitelné, nepříjemné a jsem přesvědčen o tom, že ten proces, kdy jsme během pár let vyrostli z malé vzdělávací agenturky na firmu, která provozuje školy, vzdělávací veletrhy a má pobočky v několika zemích, nás málem zabil. 

Byl jsem z toho všeho v depresi. Firma rostla, ale já byl stále víc a víc ve stresu a měl jsem pocit, že je tak padesát na padesát, zda to přežijeme. Už jsme s přítelkyní začali řešit plán B, kdyby to všechno skončilo, jak dlouho budeme mít na hypotéku, co budeme dělat apod. Poprvé v životě jsem se budil hrůzou z toho, co se zase další den stane, jaká krize zase přijde, jaký problém budu muset řešit. V podstatě mi přišlo, že nikdo už ani neřeší byznys, ale jen malichernosti, osobní spory, pochybnosti, a přitom na účtu skoro nic nemáme, čekají nás velké výdaje a měli bychom plánovat, co s tím. 

Nikdy v životě jsem se nevzdal a vždycky jsem všechny problémy vyřešil a nakonec vše dobře dopadlo. Nemám nejmenší tušení, jak jsme to všechno zvládli, na jedné straně jsem se začátkem července zcela chopil exekutivního řízení celé firmy (poprvé), stále jsem byl zodpovědný za veškerý obchod a do toho jsem vyjednával s potenciálními investory a zájemci o Tomášův podíl ve skupině. 

Situace byla z mého pohledu jasná – nemáme peníze, musíme vydělat mnohem víc, než vypadá, že vyděláme. Musíme úplně překopat finanční plány, investice, manažerskou strukturu, pro školy najmout nové ředitele, začít řešit miliardu provozních věcí, které se kumulovaly, apod.

Bylo to bizarní a šílené období. Naštěstí během poměrně krátké doby se nám podařilo hodně věcí zcela zásadně změnit k lepšímu – mnoho rodičů se nakonec pro naše školy rozhodlo, veletrhy dopadly nad očekávání dobře, naše agentura zprostředkovala studium v zahraničí pro větší počet studentů, než jsme plánovali, jmenoval jsem nové ředitele, zcela jsem překopal finanční plány, zefektivnil chod všech projektů tak, abychom výrazně ušetřili, apod. 

Podařilo se mi najít tři velice relevantní potenciální investory, kteří se nakonec i mezi sebou prali o to, kdo do skupiny vstoupí. Nakonec jsem se rozhodl pro private equity fond ESPIRA, za nímž stojí dvě skvělé dámy, a musím říct, že (díkybohu) jako téměř všechna zásadní rozhodnutí, která jsem v posledních 12 měsících udělal, se to ukázalo jako skvělé rozhodnutí.

Celý akviziční proces nás extrémně posunul jako firmu, ale i mě jako manažera. Prošli jsme právním a daňovým due diligence, které ukázalo, co všechno musíme zlepšit a změnit, začali jsme všechny naše projekty reálně řídit, začali jsme efektivněji řídit a plánovat finance a investice. 

Pokud jste někdy slyšeli nějakého podnikatele nebo CEO říkat, že pracuje 24/7, a přišlo vám to zvláštní, tak mi věřte, že v období od května do konce listopadu loňského roku jsem to přesně takhle dával, protože to nešlo jinak. K tomu se z toho všeho stresu u mě objevily poměrně závažné zdravotní problémy, takže i kdybych chtěl, tak bych drogy ani alkohol na zvýšení výkonu použít nemohl, jak bývá občas v takových situacích zvykem. A ještě jsem z toho všeho zhubl 25 kilo.

JK Education s tím, čím byla před rokem, nemá teď vůbec nic společného. Nejenže letos nesrovnatelně vyrosteme jak obratově, tak z hlediska provozní ziskovosti, ale v září budeme mít v našich projektech (agentura, veletrhy, čtyři školy) už skoro 100 lidí. Loni touhle dobou to nebyla ani polovina. 

Firma je mnohem efektivnější, než byla dříve, komunikace funguje výborně, řízení na všech úrovních taky, finance se plánují dlouho dopředu a letos jsme snad ve všech ohledech nad plánem. 

To, jak se JK Education změnila, bych mohl demonstrovat na mnoha věcech, ale ukážu to jen na jedné, na American Academy in Bratislava. V loňském roce jsme oznámili, že v září 2018 otevřeme ne jednu, ale dvě školy. American Academy in Brno a American Academy in Bratislava. Do American Academy in Bratislava a její kampaně jsme nalili přes jeden milion korun (asi o 30 procent více než letos), našli jsme vhodné, velice hezké prostory, kde by to škole moc slušelo. Po dvou měsících kampaně a třech dnech otevřených dveří jsme dostali jen několik přihlášek. Do toho začaly být problémy na našich dalších dvou školách, začaly finanční problémy apod. Rozhodli jsme se celý projekt odpískat a snažit se zachránit projekty existující a do toho snad založit Brno. Letos jsme na kampaň na American Academy in Bratislava vynaložili cca 700 tisíc korun, máme dispozičně horší prostory než loni, ale doteď jsme obdrželi přes 50 přihlášek a odhadujeme, že do konce srpna jich bude 70. American Academy in Bratislava tak bude neskutečný úspěch, který předčil všechny naše plány a očekávání. V čem je ten rozdíl? Ve všem. JK Education s tím, co byla před rokem, má společný snad už jen název.

Máme za sebou úspěšné přežití našeho růstu, kdy v tomhle typu byznysu řešíte především fluktuaci lidí, neexistující a chaotickou manažerskou strukturu, problémy s rozdělením kompetencí, řízením nákladů apod. Nemáte tak prakticky čas orientovat se na produkt jako takový. Jsem strašně rád, že tuhle fázi máme už dávno za sebou, a můžeme tak naprostou většinu našeho času, úsilí a energie věnovat tomu podstatnému – maximálně pracovat na tom, abychom vybudovali v souznění s naší koncepcí a vizí co nejkvalitnější školy. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že za rok touhle dobou budu moct říct, že naše školy jsou těmi nejlépe řízenými a nejprogresivnějšími soukromými školami v Česku a na Slovensku. Jsem už za polovinou téhle cesty a v dalším školním roce to dotáhneme. 

V letošním školním roce jsme se obrovsky posunuli kupředu na všech našich školách. Musím říct, že oproti loňskému roku je to naprosto nesrovnatelné a je to vidět nejen na anonymních dotazníkových šetřeních od našich studentů, kde hodnotí naše školy, ale také na dalších datech, která máme k dispozici. Mám pocit, že až na jednoho studenta z Pražského humanitního gymnázia všichni úspěšně složili maturitu. 

Absolventi American Academy byli přijati na vynikající univerzity po celém světě apod. Jsme prostě úplně někde jinde než před rokem a upřímně řečeno, kdyby mi někdo řekl před rokem, že to takhle dopadne, nevěřil bych. Děkuji za to celému svému týmu i našim investorům. Společně ve vzdělávání budujeme v rámci střední Evropy něco bezprecedentního. 

A plány máme velké: v roce 2020 se všechny naše projekty dle plánů mají překlopit do zisku a zdvojnásobit náš provozní zisk tak, abychom mohli ještě výrazněji investovat do rozvoje našich škol, expanze naší vzdělávací agentury a vzdělávacích veletrhů po Evropě a také do mého velkého snu – American Academy in Vienna.

Ziskovost je strašně důležitá, protože nám umožňuje dál investovat do top lidí, do rekonstrukcí prostor, vybavení a dalších projektů, díky kterým můžeme diverzifikovat a dlouhodobě si být jisti, že pokud se některému z našich projektů nebude dařit, máme odkud jej dotovat. Myslím, že i investoři mohou být spokojeni, protože hodnota toho, co děláme, se zvyšuje každým týdnem, a pokud vše půjde podle plánu a příští rok dopadne tak, jak to zatím vypadá, bude to skutečně velká success story.

Závěrem bych se ještě chtěl vyjádřit k jedné věci, se kterou jsem se poslední dobou párkrát setkal v několika diskusích. A to je otázka, zda soukromé školy mají nějaký vyšší smysl, nebo zda jsou tu jen od toho, aby vydělávaly. 

Ta otázka se mě bytostně týká. Já jsem přesvědčen o tom, že jsme české školství změnili, měníme ho a budeme ho měnit. Když jsem se před čtyřmi lety objevil jako mladý, nevzdělaný, kontroverzní provokatér v médiích, byl jsem jeden z hodně mála, možná ještě s Ondřejem Šteflem a Bobem Kartousem, který začal zcela nahlas a jasně kritizovat náš vzdělávací systém, pojmenovávat problémy a nabízet řešení. 

Školství jsme změnili a pomohli jsme mu. Za tím si stojím. Takže až někdo bude příště vykládat, že soukromé školy nebo projekty našeho typu jsou elitářská věc bez vlivu na školství jako celek, tak vám říkám, že to není pravda. 

Věci, které jsem říkal před čtyřmi lety a které tehdy byly kontroverzní, jsou dnes standardem i na státních školách. Dostávám každý týden e-maily a zprávy na Facebooku od učitelek/učitelů, ředitelek/ředitelů a rodičů z celé země, kteří mi říkají, že taky začali dělat tematické projekty, že chtějí investovat do snižování počtu studentů ve třídách a že chtějí dětem dávat větší svobodu. 

Aktuální vydání magazínu
H20. Jak nedostatek vody promění Česko
Forbes NEXT léto 2019

Vždycky musí vyběhnout pár bláznů, ukázat, že to jde jinak, nechat na sebe pořvávat, a pokud je to správná věc, tak se to ale nakonec poddá. Teď je důležité, aby se ta diskuse posouvala dále, na úrovni vlády, parlamentu a ministerstva školství – a to se děje.

Je to velký příběh a velký výkon všech, kteří na tom spolu se mnou posledních 12 měsíců extrémně usilovně pracovali. Moc jim děkuji. Jste nejlepší a budujete něco vážně úžasného.

Příspěvek v plném znění původně vyšel na facebookovém profilu Ondřeje Kanii.