John DeLorean prodával Američanům sexy novou vizi rychlosti a luxusu. Jenomže zatímco jeho poslední výtvor dolétl až do budoucnosti, osobní život i kariéru mu zničil skandál.
John Zachary DeLorean byl bezpochyby vynikající inženýr. Tenhle výrazný a agresivní manažer se zrodil z usedlé éry 50. let, jíž dominovali muži, a byl dokonalým předobrazem pro dnešní americké vizionáře typu Jobse, Bezose, Zuckerberga, kteří na cestě za svojí vizí boří veškeré konvence. V jeho případě šlo o to, vytvořit ten nejskvělejší sportovní vůz, jaký kdy vyrazil na silnici.
Kromě toho ho ovšem nazývali zlodějem, podvodníkem, defraudantem a křivákem, který podrazil a obral o miliony dolarů každého, kdo s ním kdy obchodoval, celebritami počínaje a politickými špičkami konče. DeLoreanův dlouholetý právník a osobní obhájce Howard Weitzman po jeho smrti v roce 2005 řekl deníku Los Angeles Times, že „John DeLorean měl jeden z nejpokřivenějších pohledů na to, co je správné a špatné“ ze všech lidí, s nimiž se kdy setkal.
Jak se tedy z muže, který vytvořil první americké „muscle car“, stal štvanec s hodně pošramoceným odkazem? Odpověď je prostá: DeLorean se podobně jako jeho nejslavnější vynález, ikonický model DMC-12, který dodnes všichni znají z kultovní filmové série Návrat do budoucnosti, dočkal velké slávy pro svoji úžasnou vizi budoucnosti a stejně tak velkého pohrdání pro své obří přešlapy.
Raná léta
John Zachary DeLorean se narodil 6. ledna 1925 do rodiny dvou továrních dělníků, imigrantů, a vyrůstal na východní straně Detroitu mezi pracující třídou. Jeho otec Zachary byl odborář a pracoval pro Henryho Forda jako slévač. Online platforma pro automobilové nadšence Drivetribe uvádí, že to nikdy nedotáhl na vyšší pozici, protože „mu v kariérním postupu bránila chabá angličtina a problémy s alkoholem“.
Johnova matka Kathryn pracovala v General Electric a snažila se udržet domov a rodinu v pořádku. Když už to nešlo a poměry v domácnosti se zhoršily nad únosnou mez, přesunula své syny k sestře do Los Angeles. A spekuluje se, že si John během těchto návštěv oblíbil rozmarný kalifornský životní styl.
Jeho vzdělání přerušila druhá světová válka, během níž narukoval do armády, ale později zvládl získat titul inženýra v oboru automotive a pak i titul MBA na Michiganské univerzitě. Svou automobilovou kariéru oficiálně zahájil v roce 1952 ve výzkumném a vývojovém týmu Packard Motor Car Company. Netrvalo dlouho a jeho hvězda začala stoupat – jak ve společnosti, tak v celém autobyznysu.
V roce 1956 DeLorean nastoupil jako inženýr do divize Pontiac v General Motors (GM). GM byla v té době největší automobilka na světě, kde chtěl pracovat každý. Jenže Pontiac se tehdy potýkal s hledáním vlastní identity a nedařilo se mu získat si přízeň mladých Američanů – v té době rychle rostoucí zákaznické skupiny na vzkvétajícím automobilovém trhu –, protože měl nálepku „vozů pro starší a pokročilé“.
Když ho ovšem DeLorean opouštěl, „byl Pontiac třetí nejvíc sexy jméno v autosvětě hned za Chevy a Fordem“, říká J. Patrick Wright, autor knihy o společnosti GM On a Clear Day You Can See General Motors.
1964 Pontiac GTO
Zatímco šéfové ostatních divizí General Motors se zaměřovali na navrhování vozů, které působily dojmem, jako by po ulicích pluly na obláčku, DeLorean chtěl něco jiného. Hodlal vyměnit tyhle usedlé koráby za sportovní stroje, které budou spíš rychlé než pohodlné, a budou tak mnohem víc odpovídat naturelu mládí. Když vládu nad Pontiacem v roce 1961 přebíral Pete Estes, jmenoval DeLoreana hlavním inženýrem celé divize a ten oslavil svoji novou roli tím, že vzal výkonný motor z velkého Pontiacu Bonneville a nacpal ho do středně velkého modelu Tempest. Výsledek? Nadupaný vůz s přebytkem výkonu a točivého momentu, ovšem stále ještě ovladatelný. DeLorean ho pojmenoval Pontiac Tempest LeMans GTO a tohle auto se stalo předobrazem pro celou novou kategorii vozů nazývaných muscle cars.
GM však v té době zakazovalo svým inženýrům podobné kousky, dodávající malým vozům na rychlosti. Takže bylo jasné, že šéfové firmy navrhovaný koncept GTO nikdy neschválí. DeLorean proto (samozřejmě s posvěcením svého šéfa Estese) přišel s kličkou, jak zákaz obejít: místo toho, aby vůz prodával jako samostatný model, nabídl větší motor pouze jako volitelnou variantu Pontiacu 1964 Tempest za příplatek 295 dolarů. Kupé vybavené GTO tak začínalo na ceně 2852 dolarů, kabriolet na 3081 dolarech.
GTO výbava se stala skoro přes noc naprostým hitem a objednávky se jen hrnuly. Jen za první rok od začátku výroby jich automobilka prodala 32 450.
DeLorean byl za tuhle vzpouru po právu odměněn a v roce 1965 přeskočil několik služebně starších inženýrů a ve věku pouhých 40 let se stal nejmladším generálním manažerem GM. O čtyři roky později se stal nejmladším šéfem Chevroletu a roku 1972 dostal funkci ředitele osobních a nákladních vozů pro region Severní Ameriky.
1967 Pontiac Firebird
Nebyl přitom jen skvělý inženýr, ale postupně projevil i talent pro marketing. Pochopil totiž něco, co ostatním automanažerům do té doby nedocházelo: že u auta jde nejen o dokonalou kombinaci matic a šroubů, ale také o styl. „Nikdo z nich si tehdy nevšímal módní stránky věci,“ říká J. Patrick Wright. Poté, co DeLorean přišel s modelem Firebird, se jeho pověst rozšířila daleko za hranice Detroitu.
Předtím než stvořil GTO, žil DeLorean stejně jako ostatní manažeři GM: nakrátko zastřižené vlasy, konzervativní oblek s vestičkou, byl ženatý a chodil na všechny správné společenské akce. Ale poté, co se zrodilo muscle car, tahle image vzala zasvé. Najednou z něj byla rocková hvězda – včetně jejích příjmů a životního stylu. Začal víc cvičit a stylověji se oblékat a v roce 1968 se po 14 letech rozvedl se svou první ženou Elizabeth Higgins, aby mohl trávit víc času na Západním pobřeží, kde si užíval ve společnosti hollywoodské smetánky a randil s modelkami a herečkami typu Ursuly Andress, Joey Heatherton a Tiny Sinatra.
Nový DeLorean byl ještě drzejší a arogantnější než dřív a ohrnoval nos nad špičkami GM – a oni ho za to stejně tak milovali, jako nenáviděli. Wright říká, že měl úspěch, protože „nedělal, co se mu řeklo“, a místo toho se nechal vést svým instinktem. „Jednotlivé divize vydělávaly hodně peněz a část zisku se každý rok dostala přímo k manažerům v podobě tučných bonusů. A oni zbožňovali bonusy“, přestože stále víc nesnášeli DeLoreana.
V roce 1969 se DeLorean oženil s herečkou Kelly Harmon, sestrou herce Marka Harmona (kterého nejspíš znáte ze seriálu Námořní vyšetřovací služba) a dcerou Toma Harmona, sportovce a válečného hrdiny. Kelly tehdy bylo 20 let, jemu 44. Adoptovali syna Zacharyho a DeLorean si i nadále užíval života na vysoké noze a obloukem se vyhýbal Detroitu.
Jako by mu nestačilo, že dráždí kolegy svým okázalým životním stylem, jeho tlak na zásadní změny v GM – třeba aby začalo vyrábět menší a úspornější auta – už z něj v jejich očích dělal vyloženě heretika.
Jenže přišel rok 1973 a všechno se rázem změnilo. Nejdřív přišel rozvod s Kelly a pak následovala neblaze proslulá „prezentace Greenbrier“.
DeLorean měl tehdy přednést řeč pro uzavřenou společnost 700 nejvyšších představitelů General Motors na výroční konferenci v hotelu Greenbrier v Západní Virginii. Téma projevu: Jak nedostatečná kvalita aut GM poškozuje celou značku. Celý proslov byl hodně kritický a DeLoreanovi podřízení mu radili, aby ho trochu zmírnil. To on sice udělal, jenže needitovaná kopie záhadně unikla a vyšla v deníku Detroit News. Od DeLoreana se na to konto odvrátili všichni jeho odpůrci i příznivci a v dubnu 1973 v GM rezignoval.
O půl roku později už vykládal v New York Times, že chtěl stejně odejít, protože být manažerem v GM znamená sedět celý den na poradách, což nebylo pro něj. „A i když vyděláte 650 tisíc dolarů ročně a práce vás nenaplňuje, jděte dělat něco jiného.“
Éra DeLoreanu
O pět týdnů později už extravagantní autovýrobce začal nový život. Na soukromém obřadu v Los Angeles se oženil s třiadvacetiletou supermodelkou Cristinou Ferrare a nový pár se přestěhoval do New Yorku. DeLoreanovi bylo v té době 48 let a začal spřádat plány na vlastní automobilku.
24. října 1975 zahájila v Detroitu svou činnost DeLorean Motor Company. Jejím cílem bylo vyrábět něco, čemu DeLorean říkal „etické auto“, vůz, který by byl bezpečný, trvanlivý a udržitelný. „Představoval si vůz, který bude spojovat to nejlepší ze všech oblastí,“ říká dokumentarista Jordan Livingston, který o životě DeLoreana natáčí snímek Living the Dream. „Chtěl co nejvíc stylu, co nejmenší zátěž pro prostředí, co nejlepší poměr cena–výkon pro zákazníka a také co největší bezpečnost.“
Během dvou let společnost vyrobila prototyp auta se středně velkým motorem, aby nalákala investory. DeLoreanův bývalý kolega z Pontiacu, který měl lví podíl na vytvoření modelu GTO, stvořil první prototyp vozu, z něhož se později stal legendární DMC-12. Jenže DeLorean přiměl Colina Chapmana, charismatického a výrazného zakladatele Lotus Cars, aby předělal podvozek a zavěšení kol. A Collins obratem přišel o místo.
DMC-12
Design nového vozu si rychle získal nadšené podporovatele. Ikonický vzhled nového kupé navrhl designér s italskými kořeny Giorgetto Giugiaro, zakladatel společnosti ItalDesign, který se podílel na vzniku takových klasik jako Alfa Romeo Iguana, Lotus Esprit, Ferrari 250 GT SWB Bertone, Techrules Ren a mnoha dalších. Nový DeLorean postavil na konceptu vozu z roku 1970, který navrhl pro Porsche, s podobně klínovitým tvarem, a hlavně konstrukcí z nerezové oceli a křídlovými dveřmi. Sílu mu dodával vzadu umístěný šestiválcový motor Peugeot-Renault-Volvo s objemem 2,85 litru a 130 koňmi.
Čáry máry, prachy fuč
Vstupní kapitál našla firma rychle, protože si DeLorean vzal půjčku u Bank of America a našel investory v zábavnímu průmyslu – oslovil třeba moderátora Tonight Show Johnnyho Carsona nebo hudebníky Roye Clarka a Sammyho Davise Jr. Další peníze získal z programu, který nabízel prodejcům aut akcie společnosti DeLorean. A pro podporu na výstavbu továrny své automobilky se i obrátil na vládní rozvojové fondy.
DeLorean s investorem Johnem Collinsem
V únoru 1978 Business Week informoval, že „společnost flirtovala s Kanadou, Španělskem, Pensylvánií, Ohiem a naposledy také se svým domovským městem Detroitem“. Jenže poté, co byly uzavřeny předběžné dohody s americkým ministerstvem obchodu a portorickou vládou o výstavbě továrny na pozemku bývalé letecké základny, dostal DeLorean ještě lepší nabídku od britské vlády, aby se usadil na pastvinách v Severním Irsku, kousek od Belfastu a přímo v srdci krvavého konfliktu mezi irskými katolíky a protestanty.
Celková investice: víc než 100 milionů dolarů britských vládních půjček a záruk za ně a desítky milionů od soukromých investorů. Zdálo se, že do sebe všechno hezky zapadlo.
Až na jediný problém – všechny peníze se rychle vypařily.
„Největší problém byl, že z prvního byznysplánu, který jsme měli po příchodu do Severního Irska, bylo jasné, že nám peníze dojdou ve chvíli, kdy z továrny vyjede první vůz,“ říká Barrie Wills, autor knihy John Z, the Delorean, and Me: Tales from an Insider, který byl v té době ředitelem nákupu a zásobování a později také posledním CEO firmy. „Vždycky jsme to věděli, a proto jsme byli pod neustálým tlakem, abychom se snažili přesvědčit britskou vládu, ať nám dá ještě nějaké peníze. Jenže na to nedošlo.“
Sedm měsíců po průlomu v Belfastu se v Británii k moci dostala Konzervativní strana Margaret Thatcher. A té se dohoda labouristů s Američany nezamlouvala. „Vadily jí veškeré vládní investice do všeho, co považovala za soukromý sektor,“ vysvětluje Wills.
V lednu 1981 měla první vlna nových vozů problémy při kontrolách kvality, za což dostala firma za uši v americkém tisku. Kritikové byli sice nadšení z toho, jak vůz vypadal, jenže se zároveň špatně ovládal, měl malý výkon a ani nebyl nijak závratně bezpečný nebo úsporný, jak DeLorean sliboval.
A finanční krize se zhoršovala. Firma přišla s plánem na restrukturalizaci a záměrem vstoupit na burzu jako DeLorean Motors Holding Company. Nabídka akcií by dodala finanční injekci ve výši 120 milionů dolarů přímo DeLoreanovi jako hlavnímu akcionáři, ovšem držitelé opcí jako prodejci aut, kteří se dříve zapojili do investičního programu pro obchodníky, by z ní neměli v podstatě nic. A i pro Margaret Thatcher a její vládu by to byl hodně špatný deal.
„Thatcher byla vyloženě pobouřená,“ říká Livingston o tom, jak tehdejší premiérka odřízla americkou společnost od veškerých dalších investic, čímž ji odsoudila ke konkurznímu řízení. Nakonec vzniklo jenom devět tisíc vozů DMC-12 a svého majitele našlo přibližně šest tisíc z nich.
Dolů z kopce
Přes to všechno DeLorean ujišťoval vedení své společnosti, že jsou peníze na cestě. Livingston říká, že Irové v té době věřili všemu, co DeLorean řekl. „Když John DeLorean přišel na prohlídku továrny, vypadalo to, jako by se tam objevil George Clooney nebo Brad Pitt,“ popisuje. „Najednou se mezi nimi objevila rocková hvězda se supermodelkou po boku. A lidé byli u vytržení.“
Řada lidí dodnes považuje DeLoreana za spasitele i přes všechny jeho přešlapy a chyby. „Každý – taxikáři počínaje přes barmany až po poslíčky v hotelu – má k jeho osobě co říct,“ říká Livingston, který se nedávno zúčastnil setkání zaměstnanců DMC a jejich rodin. „V komunitě zanechal nesmazatelný otisk.“
Čím to? Jak Livingston vysvětluje, nejenže pro spoustu z nich byla práce v DMC jejich vůbec první zaměstnání, ale byl to i nejprestižnější a nejlépe placený džob, jaký kdy měli. „Přišel do místa s téměř 80procentní nezaměstnaností a dal lidem kvalifikovanou práci, na kterou mohli být hrdí.“
Pokud jde o investory, podle Willse byla v té době v USA skupina vedená finančnicí Jeanne Farnan, která se snažila získat pro společnost další finance. A deník Washington Post uvádí, že Farnan našla investory, kteří byli ochotní firmě poskytnout záchranný balíček ve výši 10 milionů dolarů krátce předtím, než ji vláda poslala do konkurzu. Farnan poslala peníze DeLoreanovi ráno 19. října 1982, poslední den, kdy měla společnost buď předložit dokumenty o získání finanční podpory, nebo čelit likvidaci.
Vypadalo to všechno až příliš dobře na to, aby to klaplo. „Šlo o peníze, které by jejich adresáti nikdy nepřijali,“ říká Wills. Podle Washington Post „čelila Farnan vyšetřování FBI a dalších úřadů“ (a nakonec si odseděla pět měsíců ve vězení za pohrdání soudem). DeLorean dokumenty nikdy nepodespal. Měl zjevně jiné plány.
Wills se vydal domů po dlouhém dni v kanceláři, dal si večeři a chystal se na klidný večer. Jenže kolem osmé hodiny mu zavolal zástupce britské vlády, aby svolal všechny zaměstnance a továrnu nadobro zavřel. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. „Drželi jsme si všechny klíčové lidi, doufali v restrukturalizaci a v to, že se peníze někde nějak najdou a my budeme moct pokračovat v práci,“ říká Wills. Věděl, že věci nejsou úplně v pořádku, ale ten náhlý zvrat ho zaskočil.
Druhý den ráno všechno pochopil. Pustil si BBC a zjistil, že DeLoreana zatkla FBI, protože spadl do jí nastražené pasti a souhlasil, že prodá 100 kilogramů kokainu za odhadem 24 milionů dolarů, aby udržel svou společnost nad vodou.
DeLorean v rukou FBI
Wills se pak musel s touhle zprávou postavit před dělníky v továrně. „Viděl jsem dospělé chlapy plakat,“ vzpomíná. Není divu – během pouhých 24 hodin museli čelit obratu o 180 stupňů z přesvědčení, že peníze dorazí včas, k pohledu na to, jak jejich zbožňovaného šéfa zatýká policie kvůli drogám.
O týden později společnost vyhlásila bankrot.
Během následujícího soudního přelíčení hájil DeLoreanův obhájce Howard Weitzman svého mandanta tím, že FBI využila zoufalství výrobce aut, který by udělal cokoli, aby zachránil svou společnost. A důkazy naznačovaly, že má pravdu. Podle několika zpráv z té doby předložil DeLoreanovi návrh na celý špinavý deal placený informátor FBI. Když DeLorean řekl, že nemá hotovost na to, aby drogy zaplatil předem, informátor trval na tom, že to není problém, pokud poskytne svou společnost jako zástavu. A přestože DeLorean prokázal úmysl celou věc realizovat, drogy nikdy osobně nepřevzal.
FBI a kokain
A zdá se, že ani nikdy neměl v úmyslu za ně zaplatit. Obchod s kokainem pro něj byl jen další byznys, do něhož nikdy nevložil své vlastní peníze. Vláda považovala jeho souhlas předat kontrolu nad společností za důkaz ochoty podílet se na nezákonném obchodu. Jenže DeLorean nikdy nesouhlasil s tím, dát do zástavy DeLorean Motor Cars Limited nebo DeLorean Motor Company. Nabídl pouze kontrolu nad značkou DMC, Ltd., vehiklem, který neměl žádná skutečná aktiva. DeLorean prostě podvedl podvodníky.
Po 30hodinovém jednání byl DeLorean zproštěn všech obvinění.
Roztočené soukolí
Jeho martyrium se soudy ovšem teprve začínalo a postupně čelil obvinění ze zpronevěry a podvodu od federálních státních zástupců a vyšetřování britskými úřady. Nikdy nebyl usvědčen. Věřitelé však během následujících dvou dekád vysoudili na DeLorean Motor Company téměř 100 milionů dolarů.
Většina peněz pocházela od účetní společnosti Arthur Andersen, která byla uznána vinnou z nedbalosti a porušení smlouvy při auditech zaniklé automobilky. Porota newyorského soudu společnosti v březnu 1998 nařídila zaplatit věřitelům a akcionářům automobilky 46,2 milionu dolarů za to, že jim v letech 1978 a 1979 poskytla ve svém auditu zavádějící informace. Pozdější dohoda o vyrovnání nakonec skončila na částce 27,2 milionu. Ještě předtím britskou vládou podaná žaloba na Arthur Andersen skončila v roce 1997 dohodou o vyplacení zhruba 35 milionů dolarů.
DeLorean čelící bankrotu musel prodat svůj dům v New Jersey a jeho rozsáhlé pozemky nakonec skončily v rukou Donalda Trumpa, který z nich vybudoval svůj Trump National Golf Club, kam často zavítá i dnes jako prezident Spojených států.
Postupně se DeLoreanovi rozpadla i rodina, Ferrara ho i s dětmi Kathryn a Zacharym opustila už poté, co byl zproštěn obvinění z obchodu s drogami. „Dopadlo to těžce na nás všechny,“ říká Zachary, kterému je dnes 47 let. „Jak by to taky sakra mohlo dopadnout jinak?“
John DeLorean zemřel 19. března 2005 v nemocnici Overlook v Summitu, New Jersey na komplikace spojené s infarktem. Bylo mu 80 let a žil se svou čtvrtou ženou Sally v jednopokojovém bytě v Bedminsteru.
Zachary DeLorean už dnes svého otce z ničeho neobviňuje. „Všichni v životě děláme rozhodnutí a některá z nich jsou dobrá, zatímco jiná ne,“ říká. Ovšem když se ho zeptáte, co si myslí o otcově odkazu, je rozpolcený stejně jako všichni ostatní.
„Na jednu stranu jsem na svého otce nesmírně hrdý,“ říká. „Ale zároveň bych si přál, aby celá tahle věc prostě zmizela ze světa.“
