skip to main content
Umění

Giacometti v Národní galerii. Jak se dělá výstava soch za 15 miliard?

3 minuty čtení

Restaurátor v bílých rukavičkách otevírá zhruba tři čtvrtě metru vysokou bednu. Vyndá z ní krabici o něco menší a pak ještě další. Když otevře i tu, konečně může z několika vrstev speciální fólie opatrně vyprostit sošku, která se vejde do dlaně. Přestože vypadá jako dětský cínový vojáček, jedná se dílo milionové hodnoty.

Autorem 4,5centimetrové sádrové skulptury s výstižným názvem Maličká postava je totiž Alberto Giacometti. Umělec, jenž je pevnou součástí evropského výtvarného kánonu 20. století a jehož tvorba trhá aukční rekordy. V žebříčku 10 nejdražších soch prodaných v aukcích najdeme hned čtyři jeho díla, z toho tři na prvních místech. Za jeho Ukazujícího muže, kterého v květnu 2015 dražila newyorská Christie’s, zaplatil anonymní sběratel 141,3 milionu amerických dolarů. Tedy zhruba tolik, co v Česku stojí stavba krajské nemocnice.

Vernisáž výstavy Alberto Giacometti. Foto: Národní galerie

Maličkou postavu doprovází dvacetistránkový condition report neboli protokol o stavu díla. Je v něm detailně popsáno dílo samotné, případné šrámy, které v průběhu času utrpělo, i povolený způsob zacházení. Stanovuje dokonce i počet odborníků, kteří s dílem mohou manipulovat při instalaci. Restaurátor sošku prohlédne s pečlivostí neurochirurga a do protokolu bedlivě zaznamená její stav po převzetí. V tomto případě specialistům české Národní galerie asistuje kolegyně z pařížské Giacomettiho nadace a taky architektka Eva Jiřičná s kolegyní z jejího londýnského studia.

Je červen 2019 a ve Veletržním paláci se chystá projekt, od kterého si pořadatelé slibují, že se stane výstavní událostí sezony. Jediná výstava Alberta Giacomettiho, kterou Nadace spravující umělcovu pozůstalost zapůjčila do středoevropského regionu. Ani Berlín, ani Vídeň, ale Praha. Známá architektka kývla na nabídku ředitele Jiřího Fajta vyřešit architekturu výstavy. Zvolila sterilní bílé pozadí a precizní práci se světlem. „Pouze světlo dokáže sádru oživit. Bronz naopak světlo pohlcuje,“ konstatuje architektka výstav pro londýnské Victoria & Albert Museum. „Světlo miluji a zde jej používám jako základní nástroj.“

Vernisáž výstavy Alberto Giacometti. Foto: Národní galerie

S kolegyní Georginou Papathanasiou proto teď hodiny a hodiny nasvěcují každý exponát samostatným bodovým reflektorem s odlišnou intenzitou. Křehké tužkové kresby 50 luxy, bronzy 750, některé až tisícem. Maličkou postavu vyzvedne Jiřičná prostřednictvím subtilního podstavce do výšky lidských očí a postaví ji přímo vedle 180centimetrové sochy. Fakt, že miniatura srovnání ustojí, nejlépe dokládá, v čem tkví síla Giacomettiho křehkých, osamělých a zranitelných postav.

Výstava je posledním z ambiciózních projektů, které do instituce přinesl její bývalý ředitel Jiří Fajt. Cílem bylo dostat Národní galerii na evropskou výstavní mapu mezinárodně atraktivním programem. V posledních letech tak byly v Praze k vidění výstavy Aj Wej-weje nebo Gerharda Richtera. Tedy nejzářivějších hvězd současné globální výtvarné scény.

Fajta, který byl v dubnu z vedení NG odvolán ministrem kultury pod záminkou nevyrovnaného hospodaření, vnímá část odborné veřejnosti jako vizionáře, jiní o něm mluví jako o megalomanovi. Jisté je, že se nebál výzev.

Vernisáž výstavy Alberto Giacometti. Foto: Národní galerie

Podmínky pro realizaci výstavy vyjednával tým NG s Giacomettiho nadací skoro dva roky. „Giacometti byl skvělá volba. Nadace spravuje téměř kompletní umělcovu pozůstalost. To zvyšuje šanci, že se na výstavu dostanou ta nejkvalitnější díla, oproti modelu, kdy je musíte sbírat od řady subjektů,“ říká specialista na aukční trhy a šéfredaktor Art+ Jan Skřivánek.

Ve Veletržním paláci vznikla expozice, kde je k vidění 170 průřezových děl autora, včetně ikonických kusů. Mezi nimi i sousoší Ženy v Benátkách, které bylo po Giacomettiho smrti v roce 1966 vystaveno jen třikrát: v Tate Modern, v Guggenheim Bilbao Museu a teď v Praze. A znovu dlouho k vidění nebude.

Křehký sádrový originál musí totiž po každém vystavení dlouho odpočívat. Zrovna sádru Giacometti miloval. Zatímco jiní umělci ji používali v přípravných studiích, on často pro finální díla, čímž připravil nemalé svízele speditérům jeho uměleckého dědictví.

Vernisáž výstavy Alberto Giacometti. Foto: Národní galerie

Způsob transportu byl jedním z témat vyjednávání mezi Národní galerií a nadací. Podle kuloárních informací má celý soubor tržní hodnotu přesahující 15 miliard. Přísná kritéria na přepravu umění této hodnoty splňuje v Evropě pouze několik specializovaných společností.

„Boxy, v nichž se díla převážejí, musí udržet stabilní klima. Standardem je proto jejich aklimatizace. To znamená, že se na 24 hodin umístí do stejného prostředí jako díla, aby se vyrovnala jejich teplota a vlhkost,“ říká šéfka sekce výstav, vzdělávání a komunikace NG Veronika Wolf, která byla při přípravách výstavy od počátku.

V zahraničí je běžné, že obdobné projekty se kryjí takzvanou státní zárukou, české ministerstvo financí ji však odmítlo poskytnout. Nakonec na pojištění přispěli soukromí donoři, se kterými to Jiří Fajt vždycky uměl: Komerční banka a mecenáš Libor Winkler se svým investičním fondem Pro Arte. Giacomettiho nadace si kladla mnoho dalších podmínek a v rozpočtové situaci české instituce prý často na sebe narážely dvě odlišné reality.

Vernisáž výstavy Alberto Giacometti. Foto: Národní galerie

„Pro kurátory z nadace je běžné létat první třídou, aby byli schopni pracovat hned po příletu. Nicméně NG jako státní příspěvková organizace se musí chovat hospodárně. Nakonec se kolegům z Francie podařilo vysvětlit, že let mezi Paříží a Prahou může být i v economy class příjemný,“ směje se Wolf.

Giacometti je v českém kontextu určitě jedním z nejdražších výstavních podniků posledních let. Žel, předpoklad, že se stane i návštěvnickým trhákem, se zatím nepotvrzuje. Galerie dosud nezveřejnila čísla návštěvnosti, ale chybějící fronty, které pár týdnů před koncem výstav bývají běžně vidět třeba ve vídeňské Albertině, už dávají tušit, že čísla budou mnohem nižší než očekávání.

„Giacomettimu možná uškodilo, že ve stejné době nasadila NG další blockbuster, výstavu francouzských impresionistů, která je přece jen divácky vstřícnější,“ míní Skřivánek. Na tu přišlo kolem stovky tisíc návštěvníků.

Giacomettiho busty, v nichž zredukoval hmotu až na hranu vizuální uchopitelnosti, nebo figury protažené do předimenzované vertikály, s povrchem připomínajícím popálenou kůži, se líbily existencionálním filozofům, stejně jako soudobým sběratelům. Vy je můžete ve Veletržním paláci v Praze vidět do 1. prosince.