Motorizované tříkolky, ze kterých vytáhnete v průměru 35 kilometrů za hodinu, rozhodně nejsou tím nejlepším dopravním prostředkem pro velkou cestu Jižní Amerikou. Přesto se právě v nich skupina Češek na takovou výpravu vydala.

A ujela v nich něco přes 13 tisíc kilometrů napříč Kolumbií, Ekvádorem, Peru, Bolívií, Argentinou a Uruguayí. Zní to trochu jako sen? Taky že to sen na začátku byl.

Čtěte také: Moravské zelí na Zélandu. Odcestoval na druhý konec světa a objevil díru na trhu

Loni v únoru se vylíhl v hlavě cestovatelky Lucie Radové, které podobná akce v profesionálním portfoliu zatím chyběla. Neznamená to ale, že by po ní nějakou dobu nepokukovala.

Lucie Radová

„Chtěla jsem to udělat už dlouho, tenhle druh cestování mě totiž neuvěřitelně baví. Dostává vás do situací a přináší zážitky, které si nemůžete nikde objednat nebo zaplatit. Musíte přijmout vše, co cesta přináší, a nezbude vám nic jiného než se jí odevzdat a věřit, že to s vámi myslí dobře,“ vysvětluje zapáleně drobná a usměvavá blondýnka, proč se na – pro někoho možná bláznivou – expedici rozhodla vydat. Navíc v čistě dámské skupině.

„Zajímalo mě, kam až jsme schopné v holčičím složení dojet. Jestli nás třeba nerozloží první píchlá duše nebo vypadlé lanko od převodovky,“ dodává.

Touhle poznámkou naráží na to, že u nás v Česku se podobné akce většinou odehrávají pod mužskou taktovkou, a i když se na nich ženy objevují, bývají většinou v menšině. Jen si vzpomeňte, jak třeba vypadalo osazenstvo výprav Dana Přibáně, který ve žlutých trabantech a dalších vozidlech projel už slušný kus světa. Ostatně zdá se vám to podobné?

Pro představu – celá trasa, kterou nejvytrvalejší část týmu v tuk tucích ujela.

„Dan je v té naší cestě hodně namočený,“ přiznává Lucie Radová a vypráví, jak se jí jejího kamaráda nikdy nepodařilo přesvědčit, aby ji vzal na odyseu s trabanty s sebou. Namísto toho jí pomohl uspořádat její vlastní.

„Když jsem mu začátkem loňského roku řekla, že to udělám, začali jsme rychle plánovat a jeho rady pro mě byly hodně cenné. I to, že jsem si uvědomila, že podobnou výpravu sama zrealizovat nedokážu,“ vzpomíná Lucie, která se do projektu, který nazvala Pět holek v tuk tuku, vrhla po hlavě a začala se záměrně obklopovat lidmi, kteří mu fandili, a ona ho tak mohla dotáhnout do konce.

„Stalo se z toho takové moje dítě a nikdo ho nesměl ohrozit,“ říká s nadsázkou Lucie. „Těch, kteří projekt považovali za dobrý nápad, byla spousta a hrozně mi pomohli, největší oporou a pomocí mi byl ale můj manžel, shodou okolností taky Dan. Jemu patří ten největší dík!“

Záhy byla jasná i trasa – start Kolumbie, kde měla Lucie známou, jež pomohla se sháněním tuk tuků, cíl Bolívie. A jelikož všechno šlo rychle, už na konci loňského léta si se čtyřmi spolujezdkyněmi, jež si vybrala na základě doporučení od známých, ale i ve veřejném konkurzu, v Bogotě tuk tuky vyhlížely. Koupily dva, nechaly je nastříkat na růžovo a v září vyrazily.

„Jeden tuk tuk jsme pořídily z druhé ruky. Až po cestě jsem si uvědomila, jak moc naivní jsme v tu chvíli byly. Koupily jsme tři roky starý šrot, který jsme na cestu připravily jen tak, že jsme mu na střechu nainstalovaly jedno expediční světlo a změnily mu barvu… Druhý byl nový, vzali jsme ho ale jen proto, že nám docházel čas a my potřebovaly vyrazit, a ne shánět nějakou výhodnější koupi,“ líčí třiatřicetiletá cestovatelka.

Po sedmi týdnech jízdy přišla krize a tuk tuky za ni mohly jen částečně. Dvě členky výpravy se rozhodly skončit a opustily ji v podstatě ze dne den.

„Zpětně si myslím, že holky na takovou cestu nebyly připravené a že ten projekt nepovažovaly za svůj jako my ostatní. Se mnou a samotnou cestou to také neměly jednoduché. Když se mě lidé zeptají, co bych udělala příště jinak, výběr lidí do týmu je první věc, která mě napadne,“ vysvětluje Lucie.

Trio, které v cestě pokračovalo dál, krátce doplnila náhradnice, ani ona ale nezůstala. V Andách se u ní začala projevovat vysokohorská nemoc a po dvou týdnech se raději vrátila domů. Do cíle, na solnou pláň Salar de Uyuni v Bolívii, tak po čtyřech měsících dorazily „jen“ Lucie Radová, Eliška Miláčková a Šárka Kašparová.

I když do cíle… „Na Salaru jsme opravdu měly skončit, plán byl být tam těsně před Vánocemi a odletět záhy domů. Všechny jsme měly letenky, ale nakonec jich využila jen Šárka,“ vysvětluje Lucie Radová.

Vtip je v tom, že předem neměla vymyšlené, co v cíli udělá s tuk tuky. „Na začátku naší expedice jsem byla přesvědčená, že obou růžových monster budu mít na konci cesty plné zuby a že budou natolik nepojízdná, že je prostě zaparkuju za nějakým bolivijským kaktusem a nechám je jejich osudu. Jenže za těch devět tisíc kilometrů, které jsme z Bogoty na Salar ujely, nám přirostly k srdci,“ říká.

Proto se už cestou s Eliškou Miláčkovou rozhodly, že je nechají dovézt do Evropy. V kontejneru a na lodi, což znamenalo dopravit je do jednoho z jihoamerických přístavů. Volba padla na hlavní město Uruguaye Montevideo.

A ano, na mapě Jižní Ameriky najdete přístavy, do kterých to je ze Salar de Uyuni blíž, Montevideo je ale mezi motonomády vyhlášené coby místo s nejslušnějšími cenami i byrokraty. „I když obojí je pořád dost šílené,“ je přesvědčená kapitánka výpravy.

Cesta se tedy protáhla o další měsíc a půl a čtyři tisíce kilometrů. „Pro mě to byl dojezd, se kterým jsem tak trochu počítala. No a pro Elišku konečně začala svatební cesta,“ směje se Lucie a vysvětluje, že se její kamarádka dva týdny před začátkem výpravy vdala. „Z Bolívie jsme tedy už pokračovaly jen Eliška s manželem, který za ní přijel, a já v druhém tuk tuku. Dělat jim křena mi přišlo dost kruté, a tak jsme se před Vánocemi rozdělili a na konci ledna se sešli v Montevideu.“

Ke konci zimy tuk tuky dorazily do Česka, momentálně jsou zaparkované v Praze 5. „S tím pojízdnějším jsem se už i projela po Praze a musím poznamenat, že žádný med to není. Byl březen a uvnitř vozítka byla taková zima, že jsem z kufru vyštrachala spacák, zabalila se do něj celá, a stejně celou jízdu pěkně mrzla.“

Na konci dubna je v plánu jeden tuk tuk vystavit na den v Lucerně v rámci festivalu Slow Travel, druhý bude k vidění na cestovatelském festivalu Neznámá země ve Zlíně. Tříkolky ale do Česka dámy dovezly z jiného důvodu. Už příští rok je chce Lucie se svými parťačkami vytáhnout na další výpravu. „Chtěla bych ji začít plánovat v říjnu a vyjet tak rok nato. Bojím se, že je to nevyhnutelné,“ směje se opět Lucie.

Do té doby bude se svými kolegyněmi pracovat na tom, aby z jejich výpravy vznikl seriál a krátký film. Také pořádá cestovatelské přednášky. „Bez vyprávění příběhů by naše cesta neměla smysl,“ uzavírá. Materiálu a zážitků mají na všechno víc než dost.

Jestli taky plánujete vlastní dobrodružství, tady je pět nejdůležitějších věcí, které se Lucie Radová během toho svého naučila a vám by se mohly hodit:

Uvědomte si, co chcete

Ne nadarmo se říká, že cesta je cíl. Podobná cesto-expedice je svébytný druh cestování, který je o přijímání jak toho dobrého, tak špatného.

Dneska se hodně nadužívá slovo dobrodružství a spousta lidí o něm má zkreslené představy. Dobrodružství není o tom, že vás cestovka doveze někam na výlet nebo že se zastavíte na všech známých místech. Podniknout něco jako my je z 80 procent pruda a z 20 procent zábava. Ale to je to, co nás na tom baví.

Nenechte se svazovat

Než jsem odjela, tak jsem si o sobě myslela, bůhvíjak nejsem volná a nežiju nezávisle – omyl. Díky šesti měsícům v tuk tuku si uvědomuju, jak nás naše společnost neustále staví do latě a svazuje nás tím, co se od nás očekává. Týká se to oblečení, jídla, a zejména toho, jak sami sebe a ostatní neustále řešíme. Není na škodu se občas uvolnit.

Chyby, a co?

Ve škole mě za každou chybu nebo neúspěch trestali. Za těch 18 let v českém školství jsem mohla ztratit veškerou chuť objevovat, zkoušet a testovat, protože těch slepých uliček a nezdarů je vždycky mnohem více než úspěšných zářezů.

Cestování mě naštěstí naučilo, že neexistuje špatné rozhodnutí, že každý problém se dá vyřešit a že ten proces plný chyb může být mnohem zábavnější než okamžitý úspěch. Zároveň mi přijde, že na cestách se chyby dělají lehčeji než doma. Bude to tím, že když jste mimo, nejste tolik svázaní svým blízkým okolím. Rodina a přátelé to s vámi sice myslí dobře, ale také vás velmi často hodnotí, odsuzují, poskytují nevyžádané rady…

V tu chvíli je člověk zranitelnější, protože o sobě a svých rozhodnutích začne pochybovat. Na to platí jediné, lidé na vás budou jen tak přísní, jak je necháte. Obklopte se takovými, kteří vám fandí, věří ve vás, dokážete pak víc.

Dejte si záležet na týmu

Jestli má váš projekt uspět – a je úplně jedno, jestli je to cesta Jižní Amerikou nebo vysněná kavárna –, dejte si práci s tím, abyste se ujistili (nebo zajistili), že lidé, kteří do toho jdou s vámi, budou z projektu čerpat a osobně profitovat. Zkrátka že ho budou mít pod kůží a nebudou ho dělat jen pro zážitky nebo pro peníze. Jakmile totiž prvotní motivace vyprchá, je konec a vy můžete hledat nové lidi.

Vyříkejte si to a už se k tomu nikdy nevracejte

Spory, nedorozumění a blbá nálada patří ke každému projektu. O to víc, když spolupracujete 24/7 po dobu čtyř měsíců. Navíc holky mají takovou zvláštní zálibu, milují konfliktní situace a přijde mi, že je docela baví se v nich vyžívat.

Postupně jsem si uvědomila, jak moc důležité jsou pořádné hádky. Nechat volný průběh emocím, zanadávat si, zařvat si, a když všechno skončí, tak se uklidnit, usmát se a jet dál. Ke konci cesty jsme už neměly čas ani energii na to, být na sebe uražené. Hádky nás ovšem naší cestou provázely a díky nim jsme dojely do cíle!