Už zítra budeme vědět, které filmy letos získají Oscara. A zase se začne mluvit o tom, jak je rozdělování zlatých sošek na pováženou. Co to ale znamená? Abyste to věděli, tak jsme pro vás připravili stručný rozbor toho, kdo a jak tahá v Hollywoodu za nitky.

Začněme tím, že v multikulturní zemi, jíž USA bezesporu jsou, rozhoduje o „nejlepších filmech“ šest a půl tisíce bohatých bílých (93 procent) mužů (77 procent) v průměrném věku 63 let, kteří už často ukončili aktivní kariéru.

Čtěte také: 10 největších filmových hitů a propadáků roku 2017

Ačkoli se akademie od roku 2013, kdy byly tyto statistiky poprvé medializovány, pokouší nelichotivým číslům vzdálit, nedaří se a nejspíš ještě dlouho dařit nebude dojít k reprezentativnímu okruhu aktivních odborníků.

I přes nabírání nových členů nepoměr ras a pohlaví klesá jen velmi pomalu, a průměrný věk dokonce dál stoupá.

Nejpočetnější frakcí akademie jsou herci (1158 členů), kteří oproti třeba režisérům (470 členů) či kameramanům (240 členů) tvrdošíjně obhajují svůj obor a upřednostňují při hlasování filmy založené na výrazných hereckých výkonech. Proto se není čemu divit, že v nominacích tak často dominují biografie a kostýmovky.

Diskutabilní je i samotný princip oborových cen, kdy filmaři oceňují sami sebe v tom, kdo z nich je nejlepší. Steven Spielberg tak bude tajně hlasovat o tom, jestli je nejlepší režisér Steven Spielberg, nebo někdo jiný.

Oscary jsou také často přirovnávány k podnikovému večírku, kde se pravidelně uděluje „zaměstnanec roku“. S tím, že každému aspoň trochu snaživému kolegovi by měli kamarádi tu poctu dopřát aspoň jednou za kariéru.

Nesmíme zapomínat ani na to, že aby film mohl vyhrát Oscara, musí jeho producent v první řadě chtít, aby vyhrál. Zde se opět se vracíme k pověstným stařečkům z Akademie, kteří si užívají důchodu a s tím, aby jim neunikly zásadní počiny roku, si hlavu zrovna nelámou.

Před hlasováním se proto rozesílají kopie snímků až na práh hollywoodských rezidencí. Spolu s dárkovými koši. A souběžnou snahou vyvolat v médiích pověstný „oscar buzz“ – tedy obecné přesvědčení o tom, že daný film by měl vyhrát.

Bez této kampaně není příliš šance o vítězství přemýšlet, proto se musí každý filmař modlit, aby ho studio podpořilo.

Někdy se totiž taky může stát pravý opak – když existují dva podobné filmy nebo se producenti rozhodnou, že budou lobbovat pro konkrétního herce či režiséra, všechny ostatní projekty z dané stáje musí vyklidit cesty, aby se netříštily hlasy.

Zkrátka toho není málo, proč Oscary kritizovat. Na druhou stranu se s podobnými principy setkáváme všude, český rybníček nevyjímaje.

Na loňské vyhlašování nejlepšího filmu se asi jen tak nezapomene…

Oproti němu si Oscary přece jenom uchovávají určitý punc velikosti. A to přestože procházejí permanentní krizí. Pryč jsou doby, kdy Titanic vyhrál rekordních 11 Oscarů a zároveň se stal nejvýdělečnějším filmem všech dob – tento glamour absolutního úspěchu poslední roky neexistuje.

Mainstream se vydal směrem ke komiksovým blockbusterům, jichž se akademici štítí. Sice je možné, že letos si důležité ceny odnese sci-fi Tvář vody, ta je ale mnohem víc retro poctou kinematografii než skutečnou žánrovkou.

Sošky se rozdávají právě takovým „malým“ filmům zamilovaným do sebe sama, o něž není mainstreamový mediální zájem. V důsledku toho si už za rok bude málokdo pamatovat, kdo vlastně co vyhrál. Pokud se tedy neprohodí obálky jako loni.