Úspěšný investor Richard Benýšek popsal pro Forbes své zkušenosti, jak si vyšlápl do oboru, kterému detailně nerozuměl. Přečtěte si další díl poučení z fuckupů.
V byznysu se pohybuju přes 25 let. Jako konkurzní správce, rozhodce,
podnikatel a krizový manažer jsem toho zažil opravdu hodně. Ale na můj
výlet do energetiky to přesto nebylo dost.
Na konci roku 2014 se objevila možnost koupit firmu, která postavila malý energetický zdroj na spalování štěpky v obci Návsí nedaleko Třince.
Instalovaný tepelný výkon kotle byl 6,4 megawattu a vedle toho stála parní turbína s elektrickým výkonem 1,7 megawattu. V elektrárně by se v plném provozu spotřebovalo až 23 tisíc tun lesní štěpky ročně. Nešlo tedy o bezvýznamný energetický zdroj, spíše naopak. Projekt profinancovala PPF Banka, se kterou dlouhodobě komunikuji, a částečně také evropské fondy. Firma se dostala do problémů kvůli tomu, že její majitele začaly dohánět problémy v jejich jiných aktivitách. Sami už neměli sílu dotáhnout investiční projekt, který kromě nemalých financí vyžadoval také vyřízení celé řady technologických homologací a povolení.
Můj zájem byl logický. Elektrárna by vhodně doplnila naše podnikatelské aktivity. Podnikáme totiž v zemědělské a lesnické výrobě a potenciální výroba elektřiny stojí na konci našeho podnikatelského řetězce. Naše skupina firem kolem holdingu Čiperný Grunt a investiční skupiny OIN se zabývá vším od produkce lesní štěpky, sazenic lesních dřevin přes produkci dřevěné kulatiny až po výrobu palivového dříví a ekobriket. Zdálo se tak logické, že nebudeme prodávat štěpku jen jako surovinu, ale dále ji budeme sami zpracovávat v ekologickém provozu na elektřinu.
Všechno, jak už tak bývá, na začátku vypadalo nadějně. Stačilo firmu převzít, prakticky jen za dluhy. Těch ale bohužel nebylo málo. V první fázi bylo potřeba zaplatit miliony korun na dlužné mzdy, odvody, daně, aby nám neutekli zaměstnanci, a mohli jsme tak pokračovat v přípravě spuštění elektrárny.
Zároveň jsme věděli, že elektrárna měla technologické problémy. Zejména kotel byl ještě původním majitelem reklamován u dodavatele stavby, společnosti MPS Mont. Ta sice opravu zajistila, ale už nestihla vystavit aktualizovaný doklad, takzvaný passport kotle, tedy jakési osvědčení k provozu. Společnost MPS Mont mezitím zkrachovala. Obrátili jsme se proto přímo na dodavatele kotle, společnost PolyComp. Ta však měla pohledávky za společností MPS Mont, které od nás chtěla uhradit.
Po šílených peripetiích firma sice uvedla kotel do provozu a dodala i důležitý passport, avšak následně k našemu děsu také sama skončila v konkurzu.
Do budoucna tedy nešlo počítat s možností reklamace či servisu, a to jak celého díla, tak samotného kotle. Tou dobou už jsme v tom utopili desítky milionů…
Aby toho nebylo málo, bylo nám několikrát zrušeno a opět přiděleno povolení zkušebního provozu ze strany státní správy. Údajně kvůli podnětu jistých spoluobčanů, kteří rozporovali například rozhodnutí stavebního úřadu.
Další fatální ranou byl fakt, že mezitím ukončila provoz sousední pila společnosti FEP, na které měla stát ekonomika celého provozu elektřiny. Měla totiž dodávat štěpku, za kterou jí mělo být placeno dodávkou tepla, jež by využívala ve svých sušárnách řeziva. K tomu už nedošlo. Bleskově byla zahájena demontáž a odvoz pily na jiné místo. Zároveň jsme přišli o potenciální zdroj vody, neboť vodovod vedl právě z areálu pily.
Během několika měsíců tak kolem projektu zkrachoval nebo ukončil činnost řetězec firem, které byly pro spuštění a provoz elektrárny klíčové. Do toho přišly podle nás nesmyslné nároky finančního úřadu (nevracel nadměrné odpočty DPH…) a ČEZ Distribuce, o které se dodnes soudíme.
To v součtu znamenalo, že se původně pěkný projekt změnil v noční můru, ze které se nešlo probudit. Šance na opětovné spuštění výroby energie, tak aby to dávalo ekonomický smysl, byla nulová. Ani dnes si nejsem jistý, jestli jsem jen sehrál roli užitečného idiota organizované skupině „dobráků“, kteří hledali (a našli) „kavku“ s penězi, nebo šlo o smolný projekt plný nešťastných souher náhod. Každopádně firmu jsem sám na konci loňského roku poslal do konkurzu, odepsal vyšší desítky milionů a připsal si jedinečnou zkušenost, že ne vždycky musím být ten nejchytřejší
a nejsilnější pes na dvorku. Člověk by měl být i po letech v byznysu pořád ve střehu a ideálně se držet toho, čemu skutečně rozumí. Což v mém případě energetika nebyla, není a nejspíš už ani nebude.
ZAZNAMENAL PAVEL P. NOVOTNÝ
