skip to main content
FeMail

Jak letos na jarní úklid aneb Co mě v karanténě (ne)naučila Marie Kondo

3 minuty čtení

Marie Kondo nemá pravdu. Oslavovaná spisovatelka několika bestsellerů dle The New York Times, v Kalifornii žijící Japonka Marie Kondo, si získala celosvětovou proslulost, miliony prodaných výtisků a veleúspěšný seriál na Netflixu díky tomu, že začala uklízet. Nadto uklízet v rodinách jiných lidí, a to vesměs tak, že jim většinu věcí vyhodí, přátelsky se u toho směje a z 300 věcí vám ponechá dvě s přesvědčivým prohlášením, že jen tyto dvě ve vás přece „vzbuzují radost“.

Samozřejmě to všechno líčím v nadsázce, samozřejmě jste o Marii, její metodě KonMari a její filozofii slyšeli, možná jste četli všechny její knihy a změnila vám život. Z ikony současného minimalismu je samozřejmě miláček dnešních hipsterů. Ideálem jsou bíle vymalované stěny, na nich jedna závěsná police, na ní dvě knihy, jedna fotografie vašich blízkých, patřičně projetá instafiltrem, a jedna pokojová rostlina.

Zcela tomu rozumím, musí být báječné všechno vyhodit, a tak se osvobodit od zbytečností dnešního konzumního světa.

Ledaže by nebylo.

Znovu se mi to potvrdilo teď, během karantény. Ne že by bylo tolik volného času – a už vůbec ne na mnohahodinový generální úklid bytu několikrát týdně. I při aktuálním převažujícím home officu ve Forbesu pracujeme úplně stejně, jako tomu bylo v „předválečném“ stavu, porad a callů je spíš víc než obvykle, na drátě je jeden skoro pořád, články do nového čísla i na web vznikají ve dne v noci.

Nicméně když jste skoro pořád doma, navíc s dětmi, kterým zavřeli školu a školku, občas prostě na úklid dojde. Nemůžete se na ten binec kolem dívat. A takhle na jaře se úklid dělá, že, ten velký jarní, že. A tak na něj došlo i u nás.

Marie Kondo mi přišla podezřelá ještě mnohem dřív. Vlastně už ve chvíli, kdy předloni v listopadu začala na svých stránkách nejen školit konzultanty v debordelizaci (už fungují v 50 zemích světa a prý jsou jich stovky), ale také prodávat věci.

Hrnečky, šálky, konvičky, širokou škálu domácích potřeb, různé druhy čaje a čajových propriet, velice designové bytové doplňky, dekorace, ubrousky a kartáčky, zkrátka co vás napadne… a co vám předtím vyhodila. Abyste si to teď, u ní, znovu pořídili, samozřejmě s patřičnou marží.

Její věci jsou krásné a vkusné a ano, na té jedné poličce s jednou pokojovkou a dvěma knihami budou ty KonMari zarážky na knihy, KonMari rámečky na fotky a KonMari květníčky vypadat samozřejmě skvostně a velice Instagram friendly.

Ovšem současná karanténa mi přesto znovu dala za pravdu, že Marie Kondo zas tak moc pravdu nemá.

Vysvětlím, proč si to myslím.

Zaprvé – ano, spíš než minimalismus vyznávám filozofii „víc je víc“. Chápe mě nejspíš spousta dalších rodin, kde jsou děti, minimalismus se zejména v jisté fázi jejich života vyznává opravdu těžko.

Ne, nepotřebuju mít doma hromady krámů, nevyžívám se v nákupech fast fashion, nehromadíme doma ani plastové hračky, ani dětskou elektroniku a své i dětské věci poctivě a pravidelně přebírám a třídím. Co už doma nepotřebujeme, posíláme odpovědně dál potřebným, ať už v případě zachovalého textilu či hraček, nebo třeba v případě přečtených časopisů.

V čase před koronou jsem pravidelně nosila přečtené magazíny do domu s pečovatelskou službou, který máme přes ulici; jeho klienti si naše časopisy rozebrali ve své klubovně, a to byste koukali, jaký zájem byl i o Forbes!

Měla by z takové knihovny Marie Kondo radost? Těžko říct. | Foto Unsplash

Na druhou stranu, život se dvěma knihami na poličce si fakt nedovedu představit, s manželem opravdu hodně čteme, vracíme se k oblíbeným knihám a neustále kupujeme i knihy nové, za 10 let manželství se knihovny rozbujely po několika stěnách ve většině místností našeho bytu (od podlahy po strop) a jsme tomu rádi, knihy kupujeme dál, nemáme v plánu v tom přestat. Občas, třeba když je třetí týden karanténa, se knihovna prostě uklidí, přeskládá, opráší (to nejen v karanténě), vystavené dětské obrázky se trochu proberou, ale dávat knihy pryč? No prosím vás!

Reklama

Totéž mám se svou šatní skříní. Existují prý dva parametry toho, zda si máte dotyčný kus oblečení nechat, když třídíte. Pokud jste ho za poslední rok měli na sobě a pokud jeho faktor nositelnosti přijatelně odpovídá. S druhým souhlasím, s tím prvním ne.

Předně – faktor nositelnosti je totéž co cost per wear, before it was cool.

Zkrátka u každého kusu oděvu, který máte, vezmete v potaz jeho pořizovací cenu a tu vydělíte počtem dnů, kdy jste danou věc měli na sobě. A vyjde vám, jak výhodné je pro vás vlastnictví dotyčného kusu.

Příklad – vlněný kabát za více než 10 tisíc korun? Bolí to, když ho kupujete, protože nemůžete jinak, ale pak už si můžete pískat. Investovali jste do kvality, kabát vám vydrží, pokud se o něj budete trochu starat (a o dražší kousek, protože je z kvalitního materiálu, se člověk prostě má chuť starat trochu lépe, však vás něco stál!). A jeho cost per wear půjde prudce dolů s každým dnem, kdy si ho vezmete na sebe.

Už po 10 dnech nošení jste na ceně tisíc korun za den. Zima u nás trvá i déle než čtyři měsíce. Počítejme, že kabát nebudete nosit úplně každý den, ale i kdybyste ho během zimy měli padesátkrát, jste na dvoustovce za den. To už jde, ne? A takový vlněný pěkný kabát určitě nemáte ve skříni na jednu sezonu…

A pak tu máte tričko z fast fashion řetězce, stálo pětistovku, jsou na něm nějaké flitry a podobné blbosti, v den, kdy jste si ho kupovala, jste byla po dovolené, opálená a vysportovaná, ruce po každodenním plavání vypadaly líp a břicho po středomořské stravě taky bylo plošší, tak jste si ho koupila. Vzala jste si ho jednou. Pak se v pračce navíc katastrofálně zdrclo. Cost per wear? Pět set.

Jistě, Marie Kondo vám řekne, však si kabát nechte, it sparks joy, aby ne. Jenže taky vám řekne, abyste dali pryč vše, co dlouhodobě nenosíte. A s tím já moc nesouhlasím. Mám zimní a letní šatník, který vždy po sezoně nechám vyčistit v čistírně, zabalím, uklidím, zazimuju. A pak zase vybalím. Mnohokrát jsem ale na některé kusy zapomněla. Mnoho kusů jsem zase několik sezon vůbec nenosila, protože jsem byla těhotná, pak po porodu, pak… ne tak po porodu, ale bylo mi líto ten báječný kus z perfektního materiálu dát pryč.

A vidíte, pak přijde den, kdy odněkud ze dna své skříně vytáhnete nádherný tmavomodrý vlněný svetr Emanuel Ungaro, který jste tam zapomněla před 10 lety, když jste se přistěhovala k manželovi a koupila si tuhle skříň. Svetr je v bezchybném stavu (umím dobře zazimovat, moli si na mě nepřijdou) a po těch 10 letech máte pocit, že jste si ho koupila nový.

Marie Kondo by vám ho vyhodila už před devíti lety. Stejně jako tu stařičkou vintage večerní kabelku, která je celá pošitá korálky. A celkově je trochu dekadentní, kdysi jsem si ji koupila v Paříži v jednom starožitnictví ve čtvrti Marais, pak jsem ji řadu let nosila, pak řadu let nenosila – a už zase se vrací do módy. Slíbila jsem jí, že půjde se mnou na první večírek po karanténě. Je překrásná. Jak jsem jen mohla zapomenout?

Stejně tak jsem o této karanténě poprvé po mnoha letech použila římský hrnec, který mi kdysi pořídila kamarádka k svatbě. Je báječný, velký, vypadá nádherně a velice dekorativně na horní polici naší kuchyně, ale nevařila jsem v něm. Kdysi možná jednou dvakrát, pak už ne. Nebyl na to nějak čas. Vařím přitom často a ráda, ale ne v římském hrnci.

Čas přišel, nekonečně mnoho času na vaření, k tomu nutnost vymýšlet pro rodinu nové a nové recepty, teplé obědy, teplé večeře. Římský hrnec po 10 letech nově miluju. Totéž platí o pánvi na lívance, smaltovaném hrnci na mušle a hrnci na chřest. Všechno je zpět ve hře.

A taky jsem našla svoje staré sešity ze zeměpisu (gympl), maturitní šaty (ty mám z čiré nostalgie, měla jsem jednoduché a elegantní dlouhé večerní a potěšilo mě, že i po 20 letech padly a zapnula jsem je), první panenku naší dcery a lístky na vlak do Vídně, kam jsme s mužem kdysi jeli na předsvatební cestu.

Aktuální vydání magazínu
Restart
Forbes 5/2020

A našla jsem i několik let založené barvy na vajíčka, k radosti dcerky je tedy nemusíme nikde shánět. A mám nečekaně i téměř plný pytel zahradnického substrátu, který jsem na terase kdysi zaklidila do úložné lavice – a později zahrnula spoustou dalších zahradnických krámů. Zasázeli jsme teď bylinky, osadili truhlíky a ještě nám zbylo. Deus ex machina!

Řeknu vám, tyhle věci by snad nevyhodila ani Marie Kondo. Všechno to totiž zažehlo velkou radost. I v karanténě.

A co vy? Jak uklízíte v karanténě vy? Dělají vám radost znovu nalezené staré věci? Už jste si přerovnali knihovnu? Máte doma spoustu drobností, anebo vám minimalismus vyhovuje? Napište nám o tom!

Reklama
Reklama
Reklama