Představte si situaci, kterou zná nejspíš každý rodič: malé dítě ztropí hysterickou scénu uprostřed obchodního centra plného lidí a ti na vás vrhají ne zrovna příjemné pohledy. Měli byste v takovou chvíli chuť své dítě okřiknout nebo rovnou plácnout?
Je to možná pochopitelná reakce, ale taky jedna z nejhorších, ke kterým se můžete uchýlit. Zamyslete se – co je v ten moment vaším cílem? Řešit, co si o vás myslí hlavou nevěřícně kroutící dav, nebo porozumět tomu, proč vaše dítě volí takto silný nástroj k domáhání se něčeho? Chcete uspokojit ostatní a ubránit se tak nepříjemným pocitům z rodičovského selhání, nebo začít pátrat po tom, co se právě mezi vámi a vaším dítětem skutečně odehrává, a až na základě toho jednat?
Zlobivé, neposlušné či jinak vybočující dítě je v prvé řadě problémem pro nás, rodiče. Většinou si neuvědomujeme, že to není problém jeho, a máme tendenci děti napravovat. Zkrotit, zmanipulovat nebo dotlačit dítě k požadované změně je totiž snazší než začít s vlastní sebevýchovou. Jenže tam, kde je primární motivací lenost a pohodlí, také dochází k tomu, že se problémy jen přenesou – a nakonec jim bude muset dítě v dospělosti čelit samo. A to přece nechcete.
Co tedy dělat, když si nevíme rady?
Ideálem mnohdy bývá, když dítě v šesti letech odrecituje na povel básničku a tváří se jako andílek, ano, maminko, ne, tatínku. Je takové dítě ale správně vychované? Anebo se spíš jen naučilo na výbornou plnit rodičovskou a společenskou představu?
Smiřme se s tím, že „zlobivé dítě“ je zkrátka pojem, který ve skutečnosti existuje jen v naší hlavě, a spíš než v dítěti hledejme řešení ve svém vztahu s ním. Uvědomme si, že v situacích, kdy si s dítětem takzvaně nevíme rady, jsme zůstali lapeni v dokonalém projekčním plátně, jakým pro své rodiče každé malé dítě je.
Zkuste se v takových chvílích zamyslet sami nad sebou. Uvažovali jste o dané situaci vůbec kdy jinak než šablonovitě? Přemýšlíte o tom, jak se asi samo dítě cítí, když dělá to, co dělá? Vaše dítě je zřejmě pohlceno podobnými emocemi jako vy a rovněž si s nimi neví rady. Je tedy hloupé? Bojí se? Znáte jeho potřeby? A znáte vůbec své vlastní motivace?
Dokud neuznáte autonomii vnitřního světa dítěte se všemi jeho hrami a fantaziemi, je pro vás pouhou továrnou na komplikace a o motivacích k té či oné kulišárně vlastně nevíte zhola nic. Aniž to postřehnete, zůstáváte sami uvězněni ve vlastních dětinských reakcích v podobě výbuchů vzteku, uraženosti a podobně.
Nutnost oddělení jako podmínka vývoje
Každá další generace se té předchozí jeví jako ta nejhorší, jaká tu kdy byla. Tento princip vymezení se je na kolektivní úrovni vyjádřen mezigeneračním protestem a na úrovni jedince nezbytnou fází totální opozice vůči rodičům. A to ne proto, že by konkrétní rodiče byli tak špatní, ale zkrátka proto, že oddělení je životní nutnost pro budoucí samostatné fungování. To znamená, že období vzdoru je pro správný vývoj našich dětí zásadní.
Opozice je opačným extrémem naprosté identifikace s rodiči, kterou dítě zažívá v prvních letech svého života, a bez ní bychom nebyli schopni najít vitální střed, ve kterém tkví rovnováha mezi jedincem a okolním světem. Bohužel to není všechno. Co neoddělí období vzdoru, dokončí puberta, která v důsledku propukajícího sexuálního pudu emoční vazbu s rodiči proměnit musí. Na cestě vpřed není jiné možnosti a nezdravost jiného postupu je odjakživa symbolizována incestním tabu.
V průběhu puberty se psychická energie (libido) částečně oddělí od původních obrazů rodičů a dostanou nové nositele. Primární vztahy s rodiči ale i přesto stále předurčují náš osud v podobě volby partnerů či opakování životních peripetií – a dokud se od těchto vzorců jedinec vědomě neodpoutá, nese si s sebou bez možnosti volby i obraz o tom, jak by měla nebo neměla vypadat výchova vlastních dětí, čímž se bludný kruh uzavírá. Na tomto průsečíku se pak setkává dítě v dospělém těle s dítětem skutečným.
Vedeni snahou „hlavně nebýt jako rodiče“ se dříve či později k nim a k jejich metodám nakonec stejně blížíme. Tváří v tvář dítěti se přistihneme (pokud tedy nejsme obzvlášť zabednění), jak se bezmocně natahujeme po navyklém výchovném stereotypu – křiku anebo facce. Dítě tedy není jen objektem, který má být vychován, je rovněž učitelem, neboť nás více či méně po dobrém nutí dozvědět se mnohé o našich stinných stránkách, na něž bychom přece jen tak rádi zapomněli.
Kdo jsem já?
Dokud jsme svázáni v původních rodičovských vazbách, tedy jsme do větší či menší míry s vlastními rodiči nevědomě identifikováni, zůstává spolu s tím i část našeho „já“ uvězněna v nevědomí.
Skutečná lidská jedinečnost je ze společenské nutnosti nahrazena identifikací s vlastní prací, úřadem nebo jakoukoli jinou rolí (hrdiny i chudáka), kterou jsme se naučili před světem hrát. Takto vystavěný individualismus dokazuje svou prázdnotu při sebemenších obtížích zhroucením, přesto, nebo právě proto, dokáže sehrát roli vševědoucí autority nebo rodiče, který přesně ví, co a jak.
Ovšem najdeme-li v sobě pokoru uznat, že dítě nás všemi svými projevy a všude tam, kde nás jinak nevysvětlitelně zlobí, jen upozorňuje na oblasti, kde je král přece jen nahý, pak také pochopíme, že místo dalších umělých náhražek či metod bude nejlepší cestou pátrání po tom, kdo jsme.
Prvním krokem je řádné a vědomé odlišení se od svých rodičů. Odlišení neznamená převést veškerou vinu a zodpovědnost za veškeré dění jen na rodiče (to je dětinský projev). Jde o to, postavit se vůči rodičům na stejnou úroveň. A to, co nás bude přesto poutat k sobě, je právě ona vazba dítě-rodič, která ale v dospělosti neznamená to, že jeden by měl být druhým bezmezně uctíván, zatímco druhý nemá nárok na vyslovení vlastních potřeb (přičemž nezáleží na tom, zda je v roli uctívaného rodič, nebo dítě).
Jak moc jsou bez tohoto nezbytného oddělení naše dospělé vztahy plné nutkavostí, posedlostí, infantilních nároků, závislostí, strachů z autorit či bohorovnosti, asi netřeba zdůrazňovat. Přesto se jejich rozvolnění někteří bojí a jiní se jim za každou cenu brání, čímž svou dětinskost dokazují i přes mnohdy značně pokročilý věk.
Neschovávejte se před svými chybami
Každá chyba v sobě nese i svůj účel, skutečným selháním je být o svých chybách zpraven a odmítnout za ně převzít zodpovědnost. I v dospělosti se v důsledku svých chyb může člověk cítit opuštěný a nepochopený, může být znovu vystaven všem nepříjemným dětským úzkostem. Ale cesta vede právě tudy, skrze méněcennost či bezradnost, čili skrze pocity, které v nás znovu oživují vzpomínky na naše vlastní dětství.
Chyby, ať už naše, či našich rodičů, a z nich plynoucí nutnost jejich překonávání jsou předpokladem jakéhokoli růstu. Člověk potíže zkrátka potřebuje, neboť bez nich by byl život jen stojatými vodami, ve kterých ráda kvete lenost. To, co jsme nuceni překonávat, nás učí o nás samotných i o životě právě to, co na osobní úrovni potřebujeme. Tak člověk uskutečňuje, co je mu dáno do vínku – poznání světa kolem sebe a sebe v něm.
O tom, kdo jsme, rozhodují naše činy, které vycházejí z našeho vlastního přístupu k trápení, nespravedlnosti, smutku či těžkostem. Popasovat se s vlastním utrpením je nakonec ten nejmoudřejší vychovatel.
Podobně efektivním učitelem nám ale může být i naše dítě, díky kterému se o sobě můžeme mnohé dozvědět. A máme-li ho skutečně rádi, pak se (konečně a bez výčitek) můžeme také změnit.
