skip to main content
Vzdělávání & byznys

Jak vybudovat unikátní síť škol? Stálo mě to 300 milionů, říká Tomáš Janeček, spoluzakladatel RSJ

10 minut čtení

Nebýt jeho, dnes by zřejmě neexistovala známá finanční skupina RSJ. A nebýt RSJ, on by nemohl dělat to, co ho baví. Patří mu totiž úspěšná skupina Montessori škol Duhovka Group, která začala jako rodičovská znouzectnost a teď je z ní unikátní příklad alternativního vzdělávání. Tohle je příběh Tomáše, mladšího z bratrů Janečkových. 

Je půl desáté dopoledne. Tradiční učebnu ten členitý prostor nepřipomíná ani v nejmenším. Vlastně je to několik místností spojených dohromady, nikde žádné lavice, zato hodně koberců a sedátek, jedno zákoutí vyplňuje dřevěná komůrka, v dalším je kanape. Mezi tím vším se proplétají děti se svými rodiči, někteří sedí, jiní klečí, další jen postávají. Po chvilce se začnou trousit ven a scházejí o patro níž na společnou svačinu. 

Tomáš Janeček, majitel soukromé školy Duhovka, procesí pobaveně sleduje: „Takové setkání pro naše žáky s rodiči pořádáme jednou měsíčně.“ V jeho hlase i v tom, jak se po chodbě rozhlíží, je znát spokojenost: „To hlavní, čeho chceme dosáhnout, je, aby se děti, které u nás studují, nebály dělat to, co je baví, aby to byly osobnosti s vnitřní integritou.“

Budova druhého stupně základní školy Duhovka v Praze na Břevnově. Foto: Duhovka s.r.o.

Zjevně s tím má úspěch – Duhovka, která jako jediná v Česku nabízí Montessori vzdělávání od jeslí až po gymnázium, si účtuje měsíční školné kolem 20 tisíc korun, přesto se do ní hlásí významně víc dětí, než může přijmout. „Občas mi volají známí z byznysu a ptají se, jestli bych jim mohl zařídit přijetí. A já jim říkám, že to jde mimo mě, že já o tom nerozhoduju,“ směje se čtyřiačtyřicetiletý Janeček. 

Když mluví o tom, že hlavním smyslem Montessori přístupu je připravit žáky na to, aby byli samostatní a zodpovědní a znali sami sebe, jako by hovořil o sobě. I on se totiž hledal a našel se právě v projektu soukromé školy. Jeho kořeny přitom vůbec nejsou ve vzdělávání, ale ve financích a ekonomii – s o rok starším bratrem Karlem a otcem rozjížděl společnost RSJ, která se z příjemného přivýdělku při studiích, jímž byla po většinu 90. let, proměnila v miliardový podnik a předního obchodníka s finančními deriváty. 

„Firma vznikla z iniciativy Karla, on přišel s nápadem založit ji, aby se dalo obchodovat na burze a v RM-Systému,“ vypráví Tomáš, který nezapře podobu se známějším bratrem. Oba mají sportovní postavu, jsou vytáhlí, zrzaví. „Karel pak ale odjel studovat do Ameriky, takže jsem RSJ udržoval při životě já,“ vzpomíná absolvent pražské VŠE. 

Zlomový byl rok 1999. Tomáš měl po škole a počítal s tím, že RSJ, které sídlilo v rodné Plzni, postupně zavře. Už už se viděl v mezinárodní bance, kde prošel několika koly pohovorů. 

Aby měl v mezinárodní korporaci lepší šance, zaplatil si intenzivní kurz angličtiny v British Council, z lekcí si ovšem odnesl něco úplně jiného – potkal tam takřka o generaci staršího burzovního makléře Libora Winklera, který také přemýšlel o profesní změně. Ihned si padli do oka a dohodli se, že budou spolupracovat. „Já o Liborově příchodu mluvím jako o době RSJ před Kristem a po Kristu,“ skládá mladší Janeček poklonu svému kamarádovi. 

Rozdělení rolí v RSJ v dalších letech bylo takové, že Karel, který se vrátil z USA, měl na starosti matematický algoritmus. Libor byl manažerem a organizátorem. A Tomáš postavil trading firmy. „Moje hlavní zásluha byla ale jinde. Byl jsem takovým HR manažerem, přivedl jsem tam lidi, kteří pro tu firmu byli nakonec důležitější než já,“ přiznává otec tří dětí s tím, že to nebyl jen Libor Winkler, koho k RSJ dovedl, ale také Václav Dejčmar nebo další z akcionářů, Bronislav Kandrík a Michal Šaňák. Jenže paradoxně s tím, jak se firmě začalo po roce 2005 opravdu hodně dařit a ze všech jejích podílníků byli rázem zámožní muži, Tomáš Janeček čím dál víc cítil, že to není ono. Že se do party workoholických matematiků a analytiků prostě nehodí. 

Hlavní akcionáři RSJ: (zleva) Libor Winkler, Karel Janeček, Václav Dejčmar.

„Bylo znát, že už to není pro něj,“ dodává Winkler. V roce 2008 se mladší z Janečků rozhodl své působení ve firmě postupně utlumovat, naplno z ní odešel o rok později. Postupně také odprodal podstatnou část svého podílu, zlomek akcií, necelá dvě procenta, mu ale zůstal dodnes a je v úzkém kontaktu s řadou klíčových manažerů firmy, mimo jiné proto, že přihlásili své děti k němu do školy. 

Na počátku Duhovky přitom nestálo nic prostšího než přeplněné státní školky, žádná vize změnit systém školství. „Našeho nejstaršího syna nám ve státní školce odmítli, a tak jsme přemýšleli, co budeme dělat,“ říká Tomášova manželka Ivana. Ta byla tehdy na mateřské, dříve pracovala jako korporátní právnička v regionálním ústředí Nokie. Jak se Janečkovi bavili s přáteli a do předškolní problematiky postupně pronikali, vyšlo jim, že tu je prostor pro soukromou školku, navíc s rozšířenou výukou angličtiny. 

Ivana Janečková se tomu, co následovalo, dodnes směje: „Manžel dokáže být hodně impulzivní. Během dvou měsíců jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Měli jsme štěstí na lidi, to nám pomohlo. Otevírali jsme v září 2008.“ Startovali s osmi žáčky včetně jejich syna a dvou dcer Karla Janečka, celkem rychle se jim však začali hlásit další zájemci.

Ozvala se také Ivana Málková, zakladatelka první soukromé základní školy v Česku, která po 18 letech chtěla z náročného byznysu odejít. Manželům nabídla, aby její břevnovskou Školu hrou, která také stavěla na alternativním přístupu ke vzdělání, koupili. A aby toho nebylo málo, naskytla se možnost převzít vyšehradské víceleté gymnázium. Takže z toho, co začalo jako rodičovská znouzectnost, se během dvou let stala instituce, jež pokrývala vzdělání od tří do 18 let. Peníze na její rozvoj vydělal Janeček právě coby partner RSJa také odprodejem svého podílu.

Dnes Duhovka nabízí i jesle, je rozprostřená do čtyř budov v různých částech Prahy, pracuje pro ni přes 100 lidí a vzdělává se na ní kolem 500 žáků včetně dospělých, kteří navštěvují učitelský institut. „Investoval jsem do toho zhruba 300 milionů korun. To jsou peníze, které se mi nevrátí, s tím počítám. Je to svého druhu filantropie,“ zdůrazňuje Tomáš Janeček. Jeho žena, s níž se tak trochu přetahují o to, kdo bude CEO skupiny, dodává: „Letos už je Duhovka provozně soběstačná a to byl jeden z našich cílů.“ 

Do Duhovky chodí děti 17 národností a manželé Janečkovi zdůrazňují, že nejde zdaleka jen o potomky bohatých podnikatelů a manažerů. Právě kvůli sociální pestrosti nabízejí stipendia chudším rodinám a berou děti zaměstnanců. Montessori školy se od těch tradičních liší v několika směrech – nelpí tolik na drilu, snaží se více rozvíjet přirozené schopnosti a dovednosti dětí, které navíc nejsou rozdělené do tříd podle věku. 

Kritikům, kteří upozorňují, že děti pak mohou mít při přestupu do výkonověji orientovaného veřejného školství problémy, Janeček a spol. namítají, že to kvůli důrazu na rozvoj sebevědomí nehrozí. Duhovka, kde probíhá výuka v češtině i angličtině, má mezinárodní certifikát a její majitelé by rádi s kolegy během příštích tří let dali dohromady metodiku pro správnou Montessori výuku českého jazyka, kterou by pak nabídli i klasickým školám. Montessori principy se totiž postupně prosazují i mezi progresivnějšími řediteli státních škol.

Karel Janeček, starší bratr zakladatel Duhovky Tomáše Janečka.

Tomáš Janeček je sice tím klidnějším a normálnějším z bratrského dua, stejně jako Karel si ale dokáže postavit hlavu. Jeho manželka Ivana vzpomíná, že hlavně v době, kdy pracoval v RSJ, se s bratrem často a nahlas hádali, to už však v posledních letech pominulo. K tomu, že její švagr prošel poměrně zásadní proměnou a z hodně vědecky založeného byznysmena se stal lvem salonů, který poutá pozornost bulváru mileneckými eskapádami, se nechce vyjadřovat. „Kája se změnil. Těžko k tomu něco říkat, s jeho první manželkou dodnes žijeme v jednom domě,“ krčí rameny Ivana Janečková. 

To, jak jsou Karel a Tomáš odlišní, ilustruje i způsob, jímž se vyrovnávali s minulostí svého otce. Karel Janeček starší pracoval před rokem 1989 jako ekonomický špion pod rouškou diplomata v Německu v Kolíně nad Rýnem a v Bonnu, jeho jméno lze nalézt v seznamech spolupracovníků StB. Jenže zatímco Karel to sice vždy bral jako něco, na co rodina nemůže být hrdá, ale nijak zásadně to otci nevyčítal a mnohem víc ho štval tátův pedantský přístup k výchově synů, Tomáš se s tím, co otec za komunismu dělal, srovnával složitěji. 

„Osobně jsem mu to nezazlíval. Tomáš mu to vyčítal víc. Tak byl ekonomický špion, no a co? Rodiče si nevybíráte. Byl to oportunista, ne přesvědčený komunista,“ říká Karel Janeček a jeho bratr Tomáš tomu přitakává. „Já jsem to tátovi hodně vyčítal, mně to hrozně vadilo. Později jsem se ale uklidnil a dnes to beru jako fakt. Sám nevím, jak bych se tehdy choval,“ říká smířeně v moderních kancelářích nového administrativního centra Drn na pražské Národní třídě.

Tam si dvě patra pronajala skupina firem Nano Energies, což je spolu s Duhovkou a několika menšími developerskými projekty momentálně hlavní byznysová náplň života Tomáše Janečka. Nano Energies jsou nadšenci do ekologicky vyráběné elektřiny (třeba ze solárních panelů), ovšem jsou to nadšenci, kteří na tom umějí také pěkně vydělávat – loni utržili bezmála miliardu při zisku v řádu vyšších desítek milionů korun. 

Aktuální vydání magazínu

Nano Energies jednak obchodují s elektřinou, jednak ji distribuují do firem i domácností. Také jiným společnostem radí, jak si co nejefektivněji řídit výrobu a spotřebu energií. Sešla se tam hodně pestrá sestava lidí – kromě Janečka, plnícího roli investora, tu působí někdejší pokerový šampion Jan Škampa, který si dokázal podobně jako svého času Karel Janeček kartami vydělávat miliony ročně a před dekádou jako první Čech vyhrál European Poker Tour. Třetím do party je zakladatel firmy a její většinový majitel Petr Rokůsek, což je sice málo známý, ale o to úspěšnější byznysmen, který ještě při studiu na ČVUT založil fabriku na výrobu reklamních displejů.

Logo Nano Energies je dobře známé milovníkům volejbalu. Tomáš Janeček má totiž jako správný podnikatel i svůj sportovní klub – ovládá pražský tým z extraligy. Ten ještě loni nesl jméno ČZU Praha, ale poté, co zemědělská univerzita skončila se sponzoringem, si ho vzal do péče Janeček a přejmenoval ho na Lvi Praha: „Je to název, se kterým se můžou všichni identifikovat, i se to lépe zapamatuje.“

A jak už to u Janečkových bývá, má s klubem, který sice nevlastní, ale plně ho jako zástupce sponzora a předseda spolku ovládá, velké plány. „V juniorských soutěžích jsme špička, v extralize ještě ne, ale to se časem změní. Už nebudeme v lize jen do počtu,“ říká muž, který volejbalu propadl jako dítě.

Není to ovšem ani sport, ani byznys, co Tomáše Janečka nejvíc pohlcuje. Jako u všech klíčových postav spjatých s historií RSJ to je něco, co by se dalo označit za spirituálno: jeho vášní je psychologie, prochází výcvikem psychoterapie biosyntézy a fascinují ho východní filozofie. Odjel třeba na měsíc do Indie: „Seberou nám mobil i počítač, abychom se uvolnili a mohli meditovat.“ 

Článek vyšel v tištěném vydání časopisu Forbes v prosinci 2018.