skip to main content
Jak být šťastnější

Jak vznikají hranice naší osobnosti a proč bychom o nich měli mluvit

6 minut čtení

Představit si hranice ve fyzickém světě není složité, většinou je tvoří plot. V oblasti duševního života však můžeme osobní hranice jenom zakoušet. Že takové zakoušení nebývá právě příjemné, plyne už ze skutečnosti, že jej většinou označujeme slovem konflikt. 

To proto, že na ně narazíme pokaždé, když se střetnou protichůdné potřeby a zájmy, doma stejně jako v práci. Jeden v takovou chvíli prosadí svou po dobrém či po zlém, druhý navenek bezkonfliktně kapituluje, ovšem zaplatí za to ve svém nitru naštvaností či lítostí. Rozpínavost jednoho a malomyslnost druhého mají jedno společné, a sice nejistotu ohledně vlastních hranic. Jednoho je moc, druhého málo, přičemž jejich skutečné individuální hranice jsou ukryty v mlze.

Osobnost a hranice

Naše osobnost, jakkoli zářivě sofistikovaná, je formována pudovými silami. Stejně tak touha po jedinečnosti není výsadou vyvolených, ale je člověku dána do vínku v podobě duševní predispozice.

Sociální pudy a funkce jsou ovšem často v přímém protikladu s individuálními zájmy. A to již od útlého dětství, kdy naproti sobě stojí výchova (a tedy rodiče a společnost obecně) a pestrá paleta zájmů a potřeb dítěte, kterým ovšem rodičovská autorita buď nerozumí, nebo je považuje za rušivé a nevhodné.

Žádost a vymezení

Pro formování hranic jsou podstatné dvě základní schopnosti, které se dítě ve vztahu k rodičům (a následně dospělý ve vztahu k okolí) musí naučit. První je o něco žádat neboli zajistit si uspokojení vlastních potřeb. S tím se pojí princip slasti.

Tou druhou je funkce vymezení se, respektive upozorňování na situace, kdy jsou hranice překračovány. Negativní reakce ( „Ty jeden zmetku drzej!“) pak dává vzniknout strachu o něco žádat (a něco si přát) nebo na něco upozorňovat.

Rolí rodiče samozřejmě není veškerá dětská přání uspokojovat, ale vnímat a rozlišovat, a tím přivést proti principu slasti i princip reality. Tím se překonává fáze dětského narcismu, ve kterém ovšem mnoho lidí zůstane vězet po celý zbytek života.

Konflikt

Vpraven do života si jedinec plyne ve své letové hladině, kterou považuje za danost. Hranice se do doby svého uvědomění projevují jako osud a jejich neznalost je příčinou mnoha nedorozumění a zklamání. To vše do okamžiku, kdy se nás ze sladké nevědomosti pokusí vyvést příroda (tedy rovněž instinkt). Prvním projevem jsou právě konflikty a pro ty, kteří to ani tak nepochopí, zůstane aranžmá v podobě životní krize.  

Během konfliktu se v nitru vynoří nepříjemné pocity a prožívání. Situace se typicky rozuzlí tím, že jeden z něj co nejrychleji unikne ve snaze nastolit předchozí nedotknutelnost. Narušitel idylky je seřván či v duchu označen za pitomce, což je akt devalvace. 

Druhý nepříjemným pocitům propadne, utvrdí se ve zlém osudu a ve svých očích zaplatí účet za celou situaci sám. Za těmito reakčními automatismy tkví kompenzační reakce na pocity méněcennosti a bezmoci a jsou to právě tyto kompenzace, které nám brání vlastní hranice nahlédnout. Neboť kdykoli mezi dvěma (či více) lidmi něco narazí, jedná se buď o náraz na skutečné hranice, nebo se situace dotkla určitého komplexu. V prvním případě je třeba se vymezit a postavit se za sebe, druhý je příležitostí k sebepoznání. Víme však, co je co? Co je naše já a co je komplex?

Oběť a autorita

Zatímco jeden dává na odiv svou velikost (a často konflikty za tímto účelem vyhledává), druhý se schovává za obraz nepochopeného a zneuznaného člověka ve stylu „kde já mohl být, kdybych býval…“. 

Při bližším pohledu na druhou stranu v duši oběti spatříme hromadící se vztek a potřebu trestu, tj. pomstychtivost. Pocit vlastní moci a důležitosti nikam nemizí, ale hromadí se v nevědomí, a to s nebývalou tvrdošíjností (odtud platí ono „pomsta bývá sladká“). Bohulibá snaha všem vyhovět a zavděčit se vydrží zpravidla jen do doby, než bouchnou saze, a není tedy ryzí.

Za neschopností  říkat ne (tj. nastavením hranic) totiž nestojí samaritánství, nýbrž  pocity viny a z nich plynoucí potřeba věčné obhajoby. Korektivem jednání je v takovém případě zase jen oběť sama (Dělám to, aby mě měli lidé rádi, přece, a tím pádem pro sebe!).

Naopak pýcha, která jak známo předchází pád, tak dlouho válcuje své okolí, až se jí to k jejímu překvapení podaří. Z hrdiny se stane despota, který se postupně kvůli vlastním paranoidním představám ocitá v izolaci a zmítán výčitkami svědomí, které se pro změnu hromadí v jeho nevědomí. Vlastní svědomí je zkrátka nezkorumpovatelné.

Nástroje moci a hledání středu

Vůle po moci sleduje jediný cíl – zachovat integritu osobnosti za všech okolností. Někdy pomůže nátlak, jindy hraná nedostupnost a často jedinec nepohrdne ani láskou a příkladným chováním, pakliže poslouží k vynucení si uznání a výhod od druhých. 

Je-li ovšem protikladem moci bezmoc, tj. pocit naprosté marnosti, pak cestou zřejmě není útěk do druhého extrému, ale hledání pomyslného středu. Podobně jako v geometrii i zde platí, že chceme-li určit střed, musíme znát oba koncové body, v našem případě protiklady. První otázkou tudíž je: Jsem schopen vidět i druhou stranu? Jsem si z pozice rozpínavé autority vědom i svých méněcenných pocitů? A naopak, jsem jako bezmocná oběť schopen vnímat vlastní mocenské projevy, a to hlavně nároky na druhé? 

Podívat se pravdě do tváře vyžaduje notnou dávku upřímnosti, a zejména odvahy, kterých není každý schopen. Za strachem hledejme odpor ze spatření vlastního stínu. Člověku to přijde místy až neuvěřitelné, ale skutečně vrhá stín. Máme tělo, se všemi jeho pudy, a v tomto těle stále žije zvíře, nikoli jen pan inženýr či paní magistra. 

Požární cvičení, když zrovna nehoří

Dokud si člověk vlastní stinné stránky nepřipustí, není je schopen ani nikterak změnit. Jakmile ovšem už něco do vědomí připustí, může začít s rozvojem, který bude postaven na realitě, a nikoli na opojné fikci. Některé své návyky přeroste, jiné zkultivuje, některé nové se naučí a s něčím se smíří. Přirozený strach, že s přiznáním stínu se ono zvíře urve ze řetězu, je pochopitelný, ovšem jako s alibi s ním nevystačíme, neboť zapomínáme, že jako dospělí jedinci za sebe neseme stoprocentní zodpovědnost. 

Dokonalý není nikdo a strach by měl být spíše všude tam, kde si ve své bohorovnosti či nárocích na onen zlý svět nevidíme na špičku nosu. Pak totiž zůstává celá otázka hranic v nevědomí, kde už nad ní nemáme vůbec žádnou kontrolu a kde (co čert nechtěl) se hromadí v protiklad našich domnělých ctností v podobě šikany na sobě, na druhých, rodině a dětech. Neboť co není nahlédnuto, působí stále ve své původní zvířecí přirozenosti, proti které nemá člověk svobodnou vůli jednat jinak než rovněž instinktivně, takříkajíc bezhlavě. 

Jakmile se jednou tématu vlastních hranic člověk dotkne, nezbude mu než o nich s ostatními mluvit (to je zřejmě jeden z důvodů, proč máme pusu). Podobně jako se ale trénují požární cvičení v okamžiku, kdy nehoří, i téma hranic a jejich překračování má šanci proběhnout klidněji, pokud člověkem zrovna nezmítá afekt.

V okamžiku emoční bouře máme totiž, kromě jiného, tendenci srovnávat účty i za notnou řádku let zpětně, zveličovat či naopak situaci bagatelizovat, což řešení nesvědčí. Otevřený dialog s chladnější hlavou i porozuměním vlastním pocitům, strachu navzdory, je pak znakem dospělosti.

Na své hranice člověk naráží opakovaně ne proto, aby mu byl jeho úděl dokola připomínán, ale aby si je konečně uvědomil, a v tom tkví i skrytý smysl každého dalšího konfliktu.

Autor je terapeut a podílí se na projektu Vztahová akademie, který nabízí novou koncepci studia psychologie vztahů a osobnosti a vychází z jednoduché rovnice, že čím méně toho víme o sobě, tím méně rozumíme i našim vztahům.