Také se vám na seznamu úkolů nekontrolovaně hromadí věci, které donekonečna odkládáte? Jestli ano, pravděpodobně odsouváte i pouhou myšlenku na ně. Ne proto, že by vám ty úkoly připadaly nepodstatné nebo že byste měli pocit, že se časem udělají samy. Proč je tedy věčně oddalujete? Může za to váš mozek. Jestli chcete s odkládáním přestat a konečně začít odfajfkovávat, pochopte nejdřív nejsložitější lidský orgán a jeho procesy. Aspoň to doporučuje Bob Nease, bývalý vrchní vědec v americké farmaceutické společnosti Express Scripts, autor asi sedmi desítek studií a aktuálně také knihy The Power of Fifty Bits: The New Science of Turning Good Intentions into Positive Results.
Tak pro začátek – třeba to s tou vaší prokrastinací není tak nejhorší, říká. Jen se zamyslete. Hodně věcí, které musíte dělat, děláte: najíte se, když máte hlad, pijete, když máte žízeň, a spíte, když jste unavení. K jídlu, pití nebo spánku, které jsou pro nás v dlouhodobém horizontu prospěšné, nás nikdo nutit nemusí. Prospěšné by ale bylo i odevzdání očekávané zprávy v práci nebo doplnění benzinu v autě. A u toho už prokrastinace hrozí. Jaký je tedy rozdíl mezi prospěšnými činnostmi, které děláme bez potíží, a těmi, které běžně odkládáme? Ty první jsou příjemné.
Čtěte také: 4 nejčastější důvody, proč prokrastinujeme, a jak se jich zbavit
Nemáme problém dělat věci, které jsou pro nás v dlouhodobém horizontu výhodné, pokud jsou zároveň i příjemné. Když ale musíme dopředu vynaložit úsilí, nebo dokonce překonat nepříjemnosti, začínáme se vytáčet. Jako by našemu mozku záleželo jen na tom, jestli je mu dobře právě teď. Co nám přinese užitek nebo zamezí problémům v budoucnu, už nedomýšlí.
A to váš mozek právě prokrastinuje. Nejdříve musíme pochopit, jak to dělá, abychom tomu mohli zabránit. Velmi zjednodušeně: část našeho mozku zvažuje přínosy a cenu našeho chování. Vaše mozková kůra často dospěje k rozumnému rozhodnutí. Třeba že cvičení za tu námahu stojí. Mnohem starší část mozku, limbický systém, ale zajímá jen to, co je právě teď. Takže do cvičení, které vyžaduje nějakou prvotní námahu, se limbickému systému nechce. Benefity nebenefity.
Obě části mozku se shodnou na činnostech, které jsou ihned příjemné, a ještě nám přinesou do budoucna užitek. Máte hlad? Najezte se, nabádají oba systémy. Když ale přijde na méně příjemné úkony, mozková kůra vystupuje v roli anděla, který se vznáší nad naším ramenem a radí: „Cvičení je dobré!“, zatímco limbický systém jako svůdný ďábel nad druhým ramenem nabádá: „Klídek, kámo. Cvičení zní namáhavě.“
Souhra a rivalita obou mozkových systémů vysvětluje to, že se sice upřímně chystáme polepšit, ale taky to, že tu chvíli také stále odkládáme. Když při plánování mozková kůra vypočítává převažující výhody, limbický systém odpočívá. Když ale přijde na čin, začne limbický systém vypočítávat, co nás bude úkon stát, a mozková kůra má jen malou šanci. Takže jak dát mozkové kůře pomocnou ruku v boji se vzpurným limbickým systémem a ukončit tak bludný kruh prokrastinace? Podívejte se na tři protiprokrastinační strategie:
1. Zbavte se námahy, přehoďte úkoly
Někdy stačí málo. Jestli věčně platíte pozdě účtenky, prostě si nastavte automatické příkazy na placení. To samé platí u spoření na důchod. A vůbec, zautomatizujte všechny nepříjemné procesy, kde to jde.
2. Oklamte svůj mozek
Celou jednu významnou část vašeho mozku zajímá jen to, co se děje zrovna teď. Zatraktivněte si žádoucí (ale ne zrovna lákavé) chování, abyste ji ošálili. Své šance například zvětšíte tím, že budete cvičit, když se přidáte do skupiny lidí se stejným úmyslem nebo když začnete se sportem, ve kterém na vás závisí tým. Tím se kýžené chování najednou stane vedlejším efektem zábavné činnosti. Můžete také zkusit uzavřít smlouvu s kamarádem, který vás donutí zaplatit pokutu pokaždé, když se vám nepodaří přinutit se k tomu, co jste si předsevzali. A jestli se vám nechce zatahovat do věci kamarády, stáhněte si některou z motivačních aplikací (Pact nebo Beeminder), které budou plnění vašich závazků kontrolovat.
3. Miřte nízko a postupně šplhejte nahoru
Snižte svůj vklad tím, že dočasně trochu uberete ze svého cíle. Tak například: jestli chcete běhat 10 kilometrů a přitom je vám zatěžko vylézt z postele, místo deseti začněte na pěti kilometrech. Tím zvýšíte pravděpodobnost, že vůbec začnete, a předejdete zklamání, které by plynulo z nenaplnění cíle. Navíc velice brzy zjistíte, že jakmile naskočíte na tuhle cestu, zvyšování cíle se dostaví přirozeně.
