Redaktor Forbesu Luboš Kreč znal čechoamerického podnikatele Paula Rausnitze z českých novinářů velmi dobře. Jeho emigrantský příběh sepsal do knihy Uprchlíci a zachránci, je rovněž autorem rozhovoru, který vyšel v červnovém Forbesu s Rausnitzem na obálce. Tohle je jeho osobní vzpomínka na byznysmena, který zemřel tuto neděli ve věku 90 let.
V jeho cadillacu jsme seděli teprve pár minut, od přistání na newyorském letišti ještě neutekla ani hodina a už na nás vyzvídal: „Tak co chcete vidět, kam se chcete podívat? Máme jen pár dní, tak to musíme naplánovat.“
Byl konec září roku 2015 a já přiletěl s manželkou do USA, abych na Manhattanu pořádně poznal a vyzpovídal muže, o kterém jsem se chystal napsat knížku: Paula Rausnitze, většinového majitele Meopty, přerovské továrny na dalekohledy a optické elementy.
„Já tu jsem kvůli vám, ne abych viděl památky,“ odpověděl jsem mu. Jenže on pořád naléhal, a tak jsem utrousil, že bych se rád podíval na newyorskou burzu na Wall Street, ale že vím, že tam turisty po útocích z 11. září 2001 nepouštějí, takže je to stejně jedno. „O. K., tak půjdeme na burzu,“ zaznělo z přední sedačky.
A skutečně, Paul ještě během cesty zavolal svému osobnímu bankéři z JP Morgan Chase a pak své bankéřce z Bank of America. Takže když nás o něco později vysazoval u hotelu Holiday Inn na 26. ulici, měli jsme již zarezervovaný čas návštěvy, rovnou na druhý den. „Rychle se převlečte, za hodinu vás vyzvednu a půjdeme na večeři, kde si popovídáme se mnou,“ rozloučil se s námi svou roztomile nedokonalou češtinou. Nic nebyl problém, všechno šlo zařídit.
Paul Rausnitz s autorem článku a jeho ženou při návštěvě newyorské burzy v září 2015
Mně v tu chvíli došlo, že tenhle chlapík, kterému tehdy bylo 87 let, má energie tolik, že já i manželka, oba o dvě generace mladší, budeme mít problém stíhat jeho tempo. Tento odhad byl správný, týden s ním byl mimořádný a náročný zároveň.
A já tam plně pochopil, jak se mu podařilo vybudovat za oceánem firmu s obratem v desítkách milionů dolarů a pak dávno po šedesátce, když jiní myslí na důchod, ještě vyrazit zpátky do Česka a rozjet úplně nové byznysové dobrodružství.
Ani Paulova energie ale nebyla nekonečná. V neděli zemřel ve spánku, bylo mu 90 let. Odešel symbolicky 11. listopadu, v den 100. výročí ukončení 1. světové války, který je zároveň Dnem válečných veteránů. Jen máločeho si Paul považoval tolik jako své vojenské minulosti. Když mu bylo 11 let, vstoupil s rodiči a dvěma staršími bratry v sovětském Rusku, kde jako Židé utíkali přes nacisty, do armády Ludvíka Svobody. Po roce 1989 dostal za své válečné nasazení asi všechny armádní pocty, které si lze představit.
Paul Rausnitz na fotografiích z červnového Forbesu
Vytrvalost a hrdost, s nimiž přežil 12 tisíc kilometrů dlouhé putování z Československa na Kavkaz, pak do Buzuluku, z něj zpět do Československa a následně do USA, ho nikdy neopustily. Jen takový detail pro představu: třeba letos na jaře, když mu zaměstnanci Meopty uspořádali oslavu devadesátin v olomoucké filharmonii, trval na tom, že bude co nejvíc stát, ačkoli mu už delší pobyt na nohách nedělal dobře.
Paul Rausnitz, kterého jsem během mnoha desítek hodin rozhovorů a setkání v Česku i v USA poznal, v sobě snoubil specifickou noblesu světa, jenž pomalu mizí. A to nemám na mysli jen prvorepublikovou nonšalanci, velkorysost a galantnost. „Pane Kreč, nemohl byste mně to poslat faxem?“ říkal mi mnohokrát, naposledy letos na jaře, když jsme spolu řešili velký rozhovor pro červnové vydání Forbesu.
Asi bych to jako novinář neměl říkat, ale bude mi chybět. Přezdívalo se mu přerovský Baťa, protože se vždy hodně zajímal o své zaměstnance a chtěl pro ně stavět třeba nájemní byty. Tomáše ani Jana Antonína Baťu jsem nepoznal, ale o Paulu Rausnitzovi můžu říct, že to byl neskutečně inspirativní člověk.
R.I.P.
