skip to main content

Jednadvacetiletá dívka je nejmladším člověkem, který procestoval celý svět

3 minuty čtení

Poslední den v květnu překročila jednadvacetiletá Američanka Lexie Alford hranice Severní Koreje, a stala se tak – alespoň podle svých slov – nejmladším člověkem, který navštívil každý stát na planetě Zemi. (Guinnessova kniha rekordů musí před oficiálním prohlášením prozkoumat všechny důkazy – těch má ale Alford přes 10 tisíc.)

Na tom, aby navštívila všech 196 suverénních států, začala Alford pracovat už jako dítě – i když o tom tehdy vůbec netušila. Rozhodně jí ale pomohlo, že její rodiče v Kalifornii vlastní cestovní agenturu.

„Cestování bylo součástí mého života od narození,“ říká Alford, kterou na Instagramu najdete pod přezdívkou @LexieLimitless. „S rodiči jsme vždy odjeli pryč i na několik měsíců.“

S rodiči procestovala Kambodžu, Dubaj, Argentinu nebo Egypt. Alford se původně nesnažila dostat do Guinnessovy knihy rekordů. „Abych byla upřímná, že začátku to byla jen touha poznávat nová místa na světě. Pak jsem si ale uvědomila, že moje cestování inspiruje čím dál víc lidí kolem mě, hlavně mladé ženy, takže jsem to najednou nemohla vzdát. Mým cílem bylo ukázat, že svět není tak děsivý, jak ho někdy vykreslují média, a že všude najdete pomocnou ruku.“

Plán procestovat každý stát se začal rýsovat v roce 2016. Alford si ve svých čerstvých osmnácti uvědomila, že už procestovala 72 zemí. Cestování si prý platila sama: „Čas od času jsem během cest spolupracovala se značkami, nikdy jsem ale neměla oficiálního sponzora. Navíc jsem už od 12 let věděla, že po maturitě chci na rok odjet cestovat, takže jsem šetřila každý dolar z každé brigády.“

Ušetřené peníze z brigád jí vystačily rok a půl. Pak se načas vrátila domů, aby pracovala v cestovní agentuře svých rodičů, k výdělku jí ale také pomohl její blog a fotografie, které během cest fotila. 

„Hodně času jsem také trávila hledáním nejlepších nabídek, sbíráním bodů u leteckých společností, rezervováním levného ubytování nebo komunikací s hotely, pro které výměnou za přespání vytvářím originální příspěvky na sociální sítě,“ popisuje Alford, jak si cestování mohla dovolit. „Další mojí zásadou bylo neutrácet za zbytečnosti.“

Američanka přiznává, že nejvíc vzrušující bylo cestovat do méně známých a často nebezpečných zemí. „V Pákistánu nebo ve Venezuele jsem poznala mnohem vstřícnější a obětavější lidi než v zemích přeplněných turisty,“ vzpomíná. 

Největší problémy měla v západní a střední Africe kvůli vízům, jazykové bariéře i velkým nákladům za bezpečné cestování. „Na tato místa prakticky nelétají letadla, je tu jen málo hotelů a najít anglicky mluvícího průvodce je prakticky nemožné. Proto si tu za služby mohou říct astronomické částky – a vy nemáte jinou možnost než zaplatit,“ vysvětluje mladá cestovatelka. „Tyto země mě ale zároveň zocelily nejvíce.“

Další z výzev bylo pro Američanku vstoupit na půdu Severní Koreje. I to se ale nakonec podařilo. Tedy částečně. Podle směrnic Guinnessovy knihy rekordů se jako překročení hranice počítá vstoupení do „modrého domu“ v pohraničním pásmu Jižní a Severní Koreje. „Upřímně jsem zklamaná, že jsem neměla kvůli politickým omezením možnost zemi doopravdy procestovat. Ale vyrazím tam hned, až USA zruší zákaz,“ plánuje Alford.

Co mladá dívka cítila, když vstoupila na půdu země číslo 196? „Úlevu. Posledních šest měsíců jsem trpěla úzkostmi z náročných procesů spojených s tím, když se chcete dostat do těch nejhůř přístupných zemí planety. Až v tom obskurním modrém domku mi došlo, co všechno jsem musela zvládnout, abych se v něm ocitla.“

View this post on Instagram

Postcard from Country #141

A post shared by Lexie Alford (@lexielimitless) on

I když Alford budou mnozí kritizovat, že státy procestovala poměrně rychle, ona se takovému názoru nebrání. „Každý máme jiné tempo a cíle, někdo rád v životě vycestuje jen do několika zemí, ale třeba i na několik měsíců, další radši prozkoumají víc států a zdrží se jen kratší dobu. Já sama jsem se při cestách rozhodně nedržela jen hlavních měst a velkých letišť,“ vysvětluje cestovatelka a dodává, že nejkratší čas strávený v jedné zemi byly dva až tři dny.

„Upřímně řečeno, někde se jako mladá žena necítíte příliš bezpečně. Poměrně rychle jsem tedy odjela ze Somálska, Čadu nebo třeba Papuy-Nové Guiney. Mám ale v plánu je jednoho dne znovu navštívit. Mám výčitky, že jsem je pořádně neprocestovala.“

A co teď? Asi není velkým překvapením, že Alford momentálně píše knihu plnou zážitků z cest i lekcí, které se po cestě naučila. Chystá se také vystoupit na TEDx. A také se chystá odpočívat: „Po tolika letech na cestách se těším na to, až se na chvíli zastavím a promyslím si, co chci vlastně dělat dál.“