Měl to být podle všeho jeho večer. Žádný se však nekonal. Vladimír Mišík se tak nedozvěděl, kolik ze šesti nominací by proměnil ve vítězné sošky Andělů – slavnostní udílení cen České hudební akademie, k němuž mělo původně dojít včera, se kvůli trvajícím pandemickým opatřením nekonalo.
Šest nominací na Anděly? Nikdo z tuzemských zpěváků a
muzikantů jich neposbíral víc. Mišík byl nominován i v
nejsledovanějších kategoriích a měl v nich slušné naděje na
úspěch: albem roku se mohla stát jeho deska Jednou tě potkám a
titulní píseň Jednou byla mezi třemi kandidáty na skladbu roku.
„Samozřejmě mě mrzí, že k vyhlášení cen nedošlo, ale už nějaký čas jsem s tím vzhledem k okolnostem nepočítal,“ říká dvaasedmdesátiletý hudebník. „Přerušené máme pochopitelně i koncerty, takže pro nás muzikanty nastal vynucený klid, který podle mě potrvá aspoň měsíc, ne-li dva.“
Zpěvák dopady koronaviru pocítil, ale ne v existenční rovině: „Jelikož jsem za ta léta spáchal hromadu muziky a za ni mi chodí poplatky, nejsem v nouzi. Mnohem hůř jsou na tom muzikanti, kteří žijí od výplaty k výplatě. Bez práce jsou nyní i syn Adam a dcera Barunka, kteří se živí hudbou a hraním, takže to táhnu já, ale nestěžuji si – tohle přece rodičům přísluší. Navíc my vážně patříme mezi ty šťastnější, rozhodně nestrádáme.“
S Vladimírem a jeho synem Adamem se redaktoři Forbesu sešli ještě za bezrouškových časů v jedné z kaváren na pražské Letné, kde vznikl rozhovor pro únorové tištěné vydání. V obsáhlém textu, který si můžete přečíst níže, Vladimír Mišík vyjadřuje potěšení nad velmi kladným přijetím desky.
Muzikant, který je už od roku 1993 členem andělské Síně slávy, u rozhovoru popíjel malé pivo a mimo jiné prozradil, jak je mu svět letenských kaváren a hospůdek blízký a vídá se v něm s ostatními členy rodiny a dalšími známými. Tato donedávna každodenní příjemnost, z níž se stal svého druhu rituál, je nyní nedostupná a Vladimír Mišík neskrývá, jak moc mu chybí.
„Nejde ani tak o společenské popíjení, i když i to je fajn. Především se ale člověk na baru pravidelně setkával s okruhem známých, popovídal si, spoustu se toho dozvěděl. Teď udržujeme jeden od druhého podle nařízení odstup, jako správný důchodce chodím sám do parku. Hodně si také čtu, určitě se nenudím. Přesto mi hospůdky hodně schází.“
„Sedím na baru, přijde starší syn, pak třeba manželka, starší syn odejde, objeví se Adam, a tak se tady pořád prolínáme,“ líčí dvaasedmdesátiletý Vladimír Mišík s úsměvem. Žijí v činžáku za rohem, ale sešli jsme se tady, abychom pořídili trochu neobvyklý generační rozhovor. Na české umělecké scéně totiž není druhá taková dvojice jako otec a syn Mišíkovi. A tak
jsme mohli mluvit o všem.
O politice, o rokenrolu, o rapu i o swingu. O minulém režimu, kdy byl Vladimír Mišík zakázán. O tom, jak minulost vnímá generace Mišíka staršího a jak ji vidí generace Mišíka nejmladšího. Mluvili jsme o hudbě i o poezii. Ale taky o byznysu – třeba o tom, jak v dnešním showbyznysu může či nemůže člověku pomoct dříve všemocná televize. Nebo o tom, proč příjmy hudebníků tak proměnily streamovací platformy jako Apple Music nebo Spotify, jejichž jsou mimochodem oba Mišíkové nadšení a velmi aktivní uživatelé.
Padesát let věkového rozdílu totiž někdy fakt nehraje roli.
Následuje samotný rozhovor Vladimíra Mišíka a jeho syna Adama, který vyšel v únorovém Forbesu.
Vaši novou desku kritici označili za přelomovou, v mnohém objevnou, dokonce za životní dílo. Jednou tě potkám lze ale velmi snadno vnímat jako blížící se setkání se smrtí. Adame, není mrazivé tohle poslouchat od vlastního táty?
Adam: V životě se přirozeně dějí různé věci a člověk se musí smířit s tím, že kdykoli se může stát cokoli. Hudba umí být krásná v tom, že dokáže vyprávět i o smutných věcech, které nutí člověka k zamyšlení.
Vladimír: Ve dvaasedmdesáti už můžu zpívat o možnosti konce příběhu. Nic naplat, už jsem ve věku, kdy různí kamarádi kolem odcházejí, takže mi to nepřišlo nikterak nepatřičné. Naopak jsem byl rád, že producent Petr Ostrouchov tuhle báseň Václava Hraběte ke zhudebnění přinesl, mně osobně do té doby nějak unikala. Byl jsem mile překvapen a zdálo se mi to pro stárnoucího barda vhodné.
Adam: Když tu píseň poslouchám, snažím se ji nebrat vyloženě osobně, snažím se mít odstup.
Vladimír: Navíc takovou smršť pozitivních ohlasů a recenzí, které tuhle desku provázely, jsem v životě nezažil. Přitom jsem samozřejmě natočil hromadu dobrých desek!
Vy jste, Adame, žil s tátovými písněmi a jeho hudbou odmala?
Adam: Logicky, nic jiného mi ani nezbývalo. Ale já měl tátovy věci vždy hodně rád, pojí se s nimi i vzpomínky na dětství. Když jsem byl kluk, byly pro mě velkým zážitkem jeho koncerty, bavil mě ten šrumec okolo.
Vladimír: Občas to byla docela legrace. Jeden folkový časopis mě pasoval na rytíře folku, přinesli k tomu i divadelní meč a Adam s ním všude přešťastně běhal, až to skoro vypadalo, že ublíží někomu v zákulisí.
Adam: Teď, když jezdím po koncertech sám, už to tohle kouzlo nemá. To je fakt.
Vážně nikdy nebylo období, kdy vás tátovy písně a celá ta aura okolo třeba štvaly?
Vladimír: Pozor, Adam pochopitelně neposlouchal jen moje písničky. Měl jsem v životě fázi, kdy jsem docela rád vařil a k tomu si pouštěl například jazz, třeba Raye Charlese a tak podobně…
Adam: A já k tomu hrál na vařečku místo kytary.
Vladimír: Adam tak chtě nechtě dostal tuhle muziku do krve.
Adam: Pamatuju si nějakou skladbu – dnes už nevím, která to byla – a ta mě jako kluka úplně emočně konsternovala, zasáhla, dojala.
Vladimír: Hele, to mohl být klidně Mahler. Nebo Devátá. Poslouchal jsem i klasiku.
Adam: Myslím, že ta to nebyla, ale to je jedno. Chtěl jsem ti říct, že jsem měl k hudbě díky tobě vždy hodně blízký vztah.
Vždycky jste ji chtěl také dělat? Bylo jasné, že půjdete touhle cestou?
Adam: Takhle jsem nepřemýšlel, stalo se to tak nějak samo od sebe. Hrál jsem fotbal, to tátu zajímalo víc, umělecké vlohy ve mně rozvíjela spíš máma. Vodila mě na dramaťák, na kytaru. Pak jsem se jako malý dostal k filmu, točil jsem s Janem Hřebejkem Krásku v nesnázích.
K filmu vás dostal tatínek?
Vladimír: Vůbec ne!
Adam: To byla čistá náhoda, nebyla v tom žádná ambice. Bylo mi sedm, běhal jsem někde po kavárně, byl tam někdo ze štábu, viděli zrzavé vlasy, které má i moje filmová máma Anna Geislerová. A bylo to. Byl jsem bezprostřední a hodil jsem se jim. Tak to vzniklo.
A kytara?
Adam: Jak já nesnášel cvičení na kytaru! K hudbě jsem se vrátil, až když mi bylo zhruba dvanáct a pochopil jsem, že ji dost poslouchají ženský. A že to na ně dost funguje, když jim něco zahrajete.
Vladimír: Slyšeli jste to? V tomhle věku to pochopil!
Adam: Takže jsem se okolo dvanácti vykašlal na fotbal, protože v naší kabině žádné holky nebyly.
Nepleteme se, Vladimíre, že i vy jste před kariérou muzikanta hrával fotbal?
Vladimír: Nejdřív basketbal, ale pak jsem dostal čtyřku z matiky…
Adam: … i tohle je bohužel dědičné…
Vladimír: …a máma mě potrestala tím, že zařídila, aby mě v basketu nepostavili do základní sestavy. To mě tak rozčílilo, že jsem přeběhl do pražské Dukly na fotbal, hrál jsem v dorostu za áčko, ale pak taky přišly ty holky a kytara. No jo, Adame, geny se zkrátka dědí.
Vy jste Adama za ctyrky z matematiky netrestal?
Adam: Mám liberální výchovu. Možná až moc.
Vladimír: Manželka občas požadovala, abych ho zmlátil, já to ale vždy
pojal hodně symbolicky. Měl jsem k takové výchově averzi, moje máma často řešila problémy páskem.
Jak vás tedy, Adame, táta vychovával? Čím vás nejvíc ovlivnil?
Adam: Měl na mě hlavně čas. To se mi líbilo nejvíc. Chodili jsme po Praze, povídali si, na všechno jsem se ptal. Trávil se mnou hodně času, toho si fakt vážím.
Vladimír: Jo, tys byl hodně zvídavý! Pořád jsi třeba nechápal, že jsem za minulého režimu nemohl dva roky hrát, že jsem byl zakázaný.
Adam: O tom jsme mluvili často, dost mě to zajímalo. Taky mě zajímalo, jak to dřív v Praze vypadalo, jak se to změnilo. Nedávalo mi jako malému vůbec
smysl, když jsme šli s tátou třeba po Příkopech a on vyprável, že tam byly všehovšudy tři obchody, že tam nic nefungovalo, že všude byly sklady.
Vladimír: A všechno bylo tmavé, šedivé, pod lešením, aby lidem nespadly
omítky na hlavu… Ponurá doba.
Jak se o disentu a minulé dobe vypráví malému klukovi, který se narodil do úplné svobody?
Adam: Mám to z první ruky, ze zkušenosti rodiny. Ta byla dramatická.
Vždycky mě to zajímalo.
Vladimír: No, byli na tom lidi i o poznání hůř. A tví prarodiče z máminy strany jezdili jako diplomati před revolucí po zahraničních ambasádách
Adam: Jasně, vím, že babička z máminy linie vzpomíná na tu dobu s nostalgií. Ale já mluvil o kořenech z tvé strany. Bylo ale vlastně docela
vtipné, že si pak máma se svými rodinnými kořeny vzala takovou máničku,
jako byl táta. Dokonce jsi v té době neměl jen dlouhé vlasy, co? Viděl jsem nějaké fotky a na nich jsi celý zarostlý, vousatý.
Vladimír: Neblbni! Zkoušel jsem to asi dva měsíce a na tváři mi nic moc nenarostlo. Leda pár chlupů.
Takhle to zní vesele a mluvíte o tom s pobavením. Nicméne ta doba byla depresivní.
Vladimír: Říkal jsem tomu tady velký pracovní tábor. V republice stály
různé věže a ploty, hranice byla zavřená a na ní stáli chlapi se samopaly,
kteří po nějakém tom varování stříleli do těch, kdo chtěli přeběhnout, jasně.
I v pracovním táboře ale bývá sranda. Ovšem dost často taky ne. Legrace se dala dělat z povinných přehrávek, bez nichž jste tenkrát nemohli koncertovat, ale je fakt, že jsme kvůli tomu byli pořád ohrožení, napadnutelní. Mě dostali na komponovaný pořad, nedržel jsem se schváleného scénáře, vybočil z něj – a hned přišel dvouletý zákaz. A po Praze vznikaly nápisy „Nechte zpívat Mišíka“.
Adam: I o tom jsme se s tátou bavili, pochopil jsem kontext. Odmala vím, co to znamená.
Teprve před pár lety jste se dozvěděli, že máte v Americe
rozvětvenou rodinu… (Vladimírův otec byl ženatý americký voják a krátce po konci druhé světové války prožil románek s Vladimírovou slovenskou maminkou, pozn. red.)
Adam: Když jsem jel poprvé do Ameriky, vůbec jsem o těchhle rodinných kořenech netušil. Jen jsem vnímal, že mám takovou nečeskou povahu. Byl jsem vždycky dost sebevědomý, ctižádostivý, šel jsem si za svým a nebál se to dávat najevo, to se v Česku moc nenosí. V Americe jsem cítil, že takové chování je úplně normální. Bydlel jsem tenkrát 15 minut od místa, kde bydlel můj bratranec, syn jednoho z tátových amerických bratrů. Každý den jsem si chodil pro kafe do kavárny, kam chodil i on. Poté, co jsme se o sobě dozvěděli, setkali jsme se právě v té kavárně a říkali si, že jsme se tam museli potkávat i dřív. Vezměte si, jak je Amerika obrovská, jak obrovské je jenom Los Angeles. Je neuvěřitelné, jak těsně jsme se míjeli. Teď už je Amerika mou přirozenou součástí, mám ji v sobě.
Vladimír: Můj nejmladší bratr v Texasu o mně slyšel poprvé a jeho reakcí bylo, že to musí být fake. Nějaký podvod. Pak uviděl fotku a bylo mu jasné,
že o žádný fake rozhodně nejde.
Adam: A když jsem se pak o životě dědečka dozvídal víc, bylo mi jasné všechno. Dědeček byl hodně veselý, celý život uháněl ženský.
Zase ty geny!
Adam: Jo, jo, táhne se to po téhle linii.
Vladimír: Když si vzpomenu na svoje mládí, musím taky souhlasit.
Photo by Jan Schejbal
mail: honzuv@email.cz
Mišík
Praha 01/2020
Adame, narážíte s americkým sebevědomím v Česku i dnes?
Adam: Spousta lidí mě nemůže skousnout. Ale s tím už jsem se smířil.
Dívají se na vás jako na zlatou mládež? Tu image rebela bez příčiny taky trochu živíte.
Adam: Asi jo. Ale my nikdy neměli drahá auta, nebydleli jsme na zámcích. Žili jsme obyčejně. Měl jsem normální dětství, jen se přihodilo, že jsem začal točit, na což moje příjmení nemělo vliv. Jen jsem zkrátka nikdy nechodil se sklopenou hlavou. Ale co, člověk se nemusí líbit všem a já sám vím, že rozhodně nejsem rozmazlené dítě.
Vladimír: No…
Adam: Dobře, jak v čem, spíš jsem se rozmazlil sám. Spousta lidí na mě má jen jeden úhel pohledu. Jsem pro ně bulvární titulek a dál nečtou, nepropracují se k tomu, jaký doopravdy jsem.
Máte tendenci dokazovat někomu, že má o vás zkreslený obrázek?
Adam: Nemá to smysl, už jsem se na to vykašlal. Díky Instagramu a dalším sociálním sítím mám přímý kontakt s těmi, kdo mě mají rádi, sledují mě, chtějí mě vnímat. Co si o mně myslí zbytek, mě už vlastně nezajímá.
Vladimír: Občas jsem pročítal komentáře pod Adamovým Instagramem a bylo to srandovní. Holky psaly ve smyslu „Jo, jo, Adam!“, zato od kluků se linula přisprostlá negace. Pak jsem to číst přestal – znechucovalo mě to, a hlavně jsem věděl, že to není pravda.
Adam byl i chválen. Kupodivu i za účast v televizních show StarDance aneb Když hvězdy tančí a Tvoje tvář má známý hlas.
Adam: Za to jsem samozřejmě rád, i když je na druhou stranu těžké, abych potom nebyl vnímán jen jako televizní celebrita. Chtěl bych teď jít zpátky k hudbě, najít si své publikum, v čemž mi tyhle show asi úplně nepomohly.
Vladimír: Na druhou stranu ti to pomohlo k popularitě, aby se o tobě vědělo.
Vy jste, Vladimíre, Adamovi tyhle show schválil?
Vladimír: Řekl bych, že celkově to byl dobrý krok, a vlastně to mám i potvrzené. Potkával jsem po té pěvecké soutěži generačně spřízněné známé, nebo třeba i generaci padesátníků a starších, a ti mi říkali: Mysleli jsme, že ten váš Adámek je spíš taková povrchní hvězdička, ale on vážně umí zpívat! Tyhle reakce byly zvlášť silné, když jsi zazpíval Karla Gotta.
Adam: Získal jsem známost napříč generacemi, to je fajn. Z dlouhodobého hlediska je to výhodné.
Vladimír: I tvá role v seriálu První republika už byla typově jiná, to také pomohlo. Ukázal ses v dramatické roli.
Adam: Problém je, že dramatických rolí je pro kluka mého typu málo.
Vladimír: A ještě je vás taky víc, víš?
Adam: Zase tak moc nás podle mě není, ale já pořád vypadám jako teenager. Můj dobrý kamarád Vláďa Polívka může hrát všechno – právníka, kamaráda, milence, už je to prostě chlap. Já si asi musím ještě pár let počkat.
Jak dlouho syn Vladimíra Mišíka zvažuje účast ve velké televizní show na Nově? Bavil jste se o tom s tátou?
Adam: Já jsem zrovna neměl žádnou práci, takže nebylo moc o čem přemýšlet. Jasně že se s tátou radím, když si nejsem jistý. Jakmile se člověk vydá cestou televizní zábavy, tak trochu ztrácí autenticitu u mladých lidí. Mladí dneska televizi nevnímají jako něco, s čím se úplně ztotožňují. Já chci víc dělat svoji hudbu, na kterou lidi chodí na koncerty, než opakovat show, kterou viděli v televizi. Nechci prostě dělat na každém koncertě tu šaškárnu na kouli.
Tohle číslo z show Tvoje tvář má známý hlas, kde jste imitoval zpěvačku Miley Cyrus a její videoklip Wrecking Ball, nadchlo porotu i diváky. Zapamatovali si vás.
Adam: No to rozhodně.
Vladimír: Mně to přišlo od Adama bezvadné, strašně se mi to líbilo.
Adam: Udělat takovou věc, to je pro mě vždycky dilema. Taky pořád nevím, jestli chci dělat muzikály. Jakmile se člověk dostane do modelu muzikálového herce, je težké z toho u jiného publika vybočit. Ale jasně, záleží na tom, jak k tomu přistupujete. Vojta Dyk dělal
docela dost muzikálů a jaký je to muzikant, nijak si tím neublížil. Tohle jsou otázky, které docela dost reším.
Bavíte se s Adamem o jeho věcech i z pohledu muzikanta? Jeho hudba je přece jen dost jiná než ta, kterou děláte vy.
Vladimír: Jasně, že se o tom bavíme. A celkem casto. Adam mi občas pustí
ukázky, my stárnoucí jsme tomu říkávali samožerky, mladí tomu dnes říkají…
Adam: …demáče!
Vladimír: No jistě, demáče, ale je to totéž. Takže prijde a pustí mi nějaký polotovar nebo přijde se španělkou a řekne mi, „Tati, co myslíš, mohl by to být hit?“ Ale popravdě, to se vždycky těžko soudí. Já fakt nevím, co bude
a nebude hit, to nevím ani u svých věcí. Ale poslechl jsem si jeho poslední
cédéčko, pustil jsem si to na bedny a pak jsem si to pustil na sluchátka.
A co jste tomu říkal?
Vladimír: Ne že by to byla muzika, kterou bych normálně poslouchal, ale musím uznat, že mě to překvapilo.
Čím?
Vladimír: Není to úplně novátorské, ale přijde mi to hodně autentické. Je to ten současný zvuk mladých muzikantů. Trochu toho českého rapu, který
je někdy dobrý, někdy blbý, protože ti dnešní muzikanti tam češtinu občas
hrozně ohýbají, aby to mělo ten styl, ale ty Adamovy věci se mi vcelku dost líbí, to musím říct i s odstupem muzikanta. Neříkám to proto, že jsem jeho táta.
Adam: Ono je to s češtinou těžké. Vetšina té hudby vychází z amerického
rapu, z angličtiny, frázování je úplne jiné, čeština na to není stavěná. Tak se s tím občas trochu pereme.
Záleží vám, Adame, na tátově názoru na vaši hudbu? Diskutujete o tom?
Adam: Samozřejmě, že mi na tom záleží, bavíme se o hudbě dost často a já si jeho názor rád poslechnu.
Vladimír: Ale pak správně nedbá.
Jak jste ztotožnen s Adamovými texty? Vy jste spojen s texty básníka Václava Hraběte, nebo teď na nové desce i Jiřího Ortena, Bohuslava Reynka nebo Jana Skácela, s poetikou a krásnou češtinou, kdežto tohle jsou texty, které se lámou do rytmu…
Vladimír: Je to jejich výpoved, do toho já mu nekecám. At si zpívá, co cítí. Bydlíme pořád ješte spolu, proto vím, co cítí a jak některé veci prožívá. Tak proč by o tom nezpíval.
Adam: Myslím, že co se týče té úplně mladé generace, způsob, jakým se dnes tyhle texty píšou, je mnohem přímocarejší, než kdy býval. Je to všechno takové hrubější.
A je to podle vás škoda?
Adam: Ne, je to proste fakt. Když zpíváte lidem, chcete mluvit jejich jazykem, chcete je oslovit, chcete, aby vám rozuměli. Ale někdy jde udělat
něco z úplně jiného světa.
Vladimír: No, já mám pocit, že nic z jiného světa tady v poslední době nevzniká. Ale to není kritika.
Není?
Vladimír: To bylo vždycky. My jsme tu seděli ve střední Evropě, poslouchali jsme ty skvělé věci z Ameriky a z Anglie a taky jsme se inspirovali. Rozhodně víc než Ruskem, snad kromě klasické hudby.
Adam: A Rusové zrovna teď začali dělat docela dobrou hudbu.
Vladimír: Jo? Vidíš, to ani nevím.
Jak se to k vám dostane, Adame? Jak se dostanete k současné ruské hudbě?
Adam: Mám dost ruských kamarádů. Ruská komunita v Praze je docela silná a celkem se známe. Dostal jsem se k tomu přes ně. Je to hodně tvrdé, ta ruská hudba, syrové, elektronické. Ale zdá se mi to zajímavé.
Co si o tom myslíte, Vladimíre, když Adam říká, že má spoustu ruských kamarádů?
Vladimír: Úplně rozumím, na co se ptáte. Čtu ruskou literaturu, mám
rád ruské klasiky, Dostojevského jsem přečetl celého, mám moc rád
klasickou ruskou hudbu, ale přátel tam moc nemám. Nějaké ano, hlavně
z okruhu Evy, tedy mojí manželky, to jo. Přímo averzi k Rusům nemám. Pokud jich není moc pohromadě. Když je jich moc, dvakrát příjemné
mi to není, to je holt asi ta historická zkušenost, nevím. I když ti vojáci tehdy, to byli takoví nešťastníci, ti ani pořádně nevěděli, kde jsou. Problém byl, že kdyby jim dal někdo rozkaz, tak zacnou střílet.
Adam: Je fakt, že jsem měl i ruskou přítelkyni a dával jsem jí docela kotle.
Jaké kotle?
Adam: No, ona tu historii samozřejmě viděla úplně jinak. Na druhou stranu si myslím, že člověk nemá šířit nenávist. Diskuse je potřebná.
Vladimír: Z mé strany to ale není nenávist. Je to jenom taková lehká podvědomá zkušenost, která prostě automaticky naskočí.
Potkal jste se s Adamovou ruskou přítelkyní?
Vladimír: No vidíš, Adame, já asi ani nevím, která to byla.
Adam: To byla Dáša. Ono jich bylo víc.
Vladimír: Dáša? Ale ta rusky vůbec nemluvila…
Adam: Ona mluvila česky. Už byla počeštená.
Adame, posloucháte tátovy desky? Nosí vám ukazovat svoje hudební nápady?
Adam: Jo, jo, dost. To je oboustranné. Já si i rád sám od sebe poslechnu tátovy věci. Spíš ty starší desky nebo výběry, myslím, že na tu dobu to
bylo skoro to nejlepší, co tady bylo.
Vladimír: To zase nepřeháněj. Ale je fakt, že jeho generace už neposlouchá celá elpíčka, ale spíš jednotlivé skladby.
Adam: A to si myslím, že nemáš pravdu. To se naopak dost změnilo.
Vladimír: Jo?
Adam: Jo. Myslím, že rap tohle zase vrátil, desky jsou zase relevantní, protože deska je příběh. Každá skladba je důležitá. Desky mají i pro nejmladší lidi zase svůj význam.
Proč myslíte, že má vaše generace tak ráda rap?
Adam: Těžko říct. Možná jsme už zahlcení vším a rap je pro nás zase revolta. Ty koncerty jsou fakt divoké.
Vladimír: Já ti něco řeknu. Rockové koncerty na konci 60. let byly taky celkem divoké. Každá mladá generace má pocit, že je nejdivočejší. A každá má svoji revoltu. Ony i swingové koncerty deset let předtím byly divoké. Velké kapely začaly hrát swing, tančil se jive, holky začaly vyhazovat nohy, zvedat sukně a najednou všem ukazovat kalhotky, to si nemysli, že to nebylo divoké. A proto se mi taky líbí tvoje deska, myslím, že to je zase skvělá výpověď o té generaci současné, která je mladá teď.
Jak vy tuhle mladou generaci vidíte?
Vladimír: Někteří jsou fajn, někteří jsou úplní debilové. To se taky nemění. A i procentuálně to sedí, takhle to bylo vždycky. Ale jsou mladí. Tak ať si to užívají a prožijou to.
S tím navazujeme na další věc ohledně vaší generace, Adame. Vy jste říkal, že historii máte v krvi od táty přirozeně, historii disentu, perzekuce, zákazů, ale zdá se, že vaše generace éru komunismu jako velký problém nevnímá.
Adam: No ono je to ale taky už třicet let.
Vladimír: No pozor, to je mnohem víc. Třicet let tu máme svobodu.
Adam: Myslel jsem to tak, že to mladým už ani moc nedochází, v čem tu lidi tehdy žili, je to prostě historie. Naše rodinná historie je nějaká, u nás ty zákazy a perzekuce byly vždycky téma, protože to tátovi ovlivnilo dost významně život. A já jsem rád, že o tom vím, že o tom se mnou vždycky mluvil a všechno mi to řekl podle vlastní osobní zkušenosti. Ale pak byly stovky, tisíce rodin, které za minulého režimu žily úplně obyčejně.
Vladimír: A jiné rodinné historie jsou naopak mnohem, mnohem horší.
Adam: Rodiče mnoha mých vrstevníků ale žili docela normální životy a převrat pro ně neznamenal nic zásadního. Najednou bylo víc věcí v obchodech a mohli jet na dovolenou k moři.
A nezdá se vám to, Adame, nebezpečné, že mladí nevnímají tu kontinuitu a realitu, která tady tehdy byla? Že berou svobodu jako úplnou samozřejmost?
Adam: Já vážně nechci působit jako mluvčí svojí mladé generace, znám spoustu mladých, kteří přijedou z regionu a udělají tady obří demonstraci, jsou ohromně občansky aktivní.
Vladimír: Viz Milion chvilek pro demokracii, to jsou taky úplně mladí lidé.
Adam: Svobody si vážíme. Ne že ne. Ale určité procento lidí prostě chce jen tak životem proplouvat, tak to myslím bylo taky vždycky.
Byli jste spolu několikrát na pódiu, jako táta a syn jste zpívali i Variaci na renesanční téma a mělo to velký ohlas. Neplánujete ještě něco společného? Skloubit své dva hudební styly dohromady?
Vladimír: My jsme udělali takové dva koncerty trochu ve stylu zpívá celá rodina, protože u nás mají k hudbě blízko všichni, manželka, dcera i starší syn Maťo. Každý k hudbě přistupuje jinak, tak jsme udělali jeden rok vystoupení v Lucerna Music Baru a druhý rok v Hybernii. A to je tak asi všechno.
My mysleli spíš třeba společnou novou skladbu nebo desku. Nový projekt, duet…
Vladimír: Zatím nás nic takového nenapadlo, aby to dávalo smysl. Loni jsme Variaci zpívali na Českém lvu, to bylo myslím dobré.
Nemáte jako otec trému, když s vámi zpívá váš syn? A vy, Adame, nemáte trému, abyste to tátovi nezkazil, když zpíváte jeho ikonický hit?
Adam: Z mojí strany platí, že se snažím nad tím zase tak moc nepřemýšlet, protože z toho by se člověk taky mohl zbláznit. Nebo by zbytečně znervózněl.
Vladimír: Myslím, že o trému ani tak nejde. Spíš aby to, když zpíváme spolu, bylo vymyšlené dobře a nebylo to jen takové to zpívá táta a syn. Aby to dávalo muzikantsky smysl.
Když jste spolu zpívali, vypadali jste oba dost soustředěně.
Vladimír: No, ona je to taky docela dobrá pecka!
Adam: Můj myšlenkový pochod byl takový, že bude fajn, když tu hudbu pozná zase jiná generace, která by se k ní jinak třeba ani nedostala. Jsou to věci, které spojují spoustu rodičů a dětí dohromady, což mě předtím nenapadlo.
A spojují?
Adam: No ano. Najednou za mnou chodí maminky a tátové s dcerami a já vidím, že najednou je tu něco, co generace spojuje. Proto taky rád zpívám na svých koncertech Sluneční hrob.
Vladimír: A věnuje to vždycky rodičům.
Adam: Nějakým způsobem to do toho setu vždycky bezvadně zapluje. I mezi těmi moderními zvukovými věcmi. I ti mladí to mají rádi.
Vladimír: Mimochodem, popularitě Slunečního hrobu mezi novou generací pomohl i Hřebejkův film Pelíšky. Masově ji proslavil mezi mladšími lidmi. Pro někoho i objevil.
Když mluvíme o vašem soužití, Adam rekonstruuje a bydlí zatím u rodičů?
Adam: No, rekonstruuju si teď patro pod rodiči, takže budeme i dál bydlet
pohromadě v jednom cinžáku tady na Letné. A než bude rekonstrukce hotová, jsem pořád u rodičů v bytě.
Čím vás Adam štve, Vladimíre?
Vladimír: Je bordelář. Strašnej.
A vy uklízíte?
Vladimír: Ne že bych byl na pořádek pedant, mám hromady knih, desek, ale rád věci srovnávám. Nemám je naházené jednu přes druhou. Adam má
všechno v hromadách. A navíc ten bordel rozširuje i mimo své území! Mně
je jedno, co má ve svém pokoji, z toho roste moje milovaná Eva, ta vždycky šílí, když mu tam nese vypraná trička.
Adam: Když já mám pocit, že mám hrozně málo místa.
Vladimír: No není ten pokoj velký, to máš pravdu. Ale ty máš především těch věcí moc.
Adam: Proto se těším, až budu mít svoje. Svůj byt.
Vladimír: No, to bude krásný byt. To bude nádhera. Ty brďo, už to vidím všechno před sebou, jak to tam bude ležet na té jedné hromadě.
Adam: Neboj, tam bude chodit paní uklízečka.
Vladimír: No hlavně že to máš tak krásně vymyšlené.
Když s vámi dvěma člověk mluví, působíte hrozně harmonicky.
Vladimír: Však my se taky máme rádi.
Máte vůbec nějaké spory? Kvůli politice nebo pohledu na život?
Adam: To vůbec. Tátu spíš rozčílí, když mu vypiju colu a zapomenu koupit novou. Coca-Cola, to je jeho. Takové maličkosti.
Vladimír: Jaké malickosti, já ti dám maličkosti! Tak já ji koupím, on mi ji vypije a pak ji sám nekoupí a já ji nemám, když na ni dostanu chuť. A já mám na colu chuť často.
To je velice americké.
Vladimír: To je vlastně pravda.
Adam: K tomu nakupování, to se mi hrozně líbí v Americe. Tam se prostě jde a nakoupí se na týden.
Vladimír: Nebo na měsíc.
Adam: No! A pak má člověk zásoby. Kdežto my jsme zvyklí nakupovat spíš průběžně. Jako vetšina českých domácností. Kup jedno mlíko, jeden chleba.
Vladimír: A colu.
Nedáváte Adamovi otcovské rady? Najez se pořádně, neflámuj tolik…
Vladimír: To víte, že jo. Ale bez valného úspěchu. Já mu třeba radím, bacha, ten alkohol není úplně způsob života, který je furt jen legrace, posléze
se to může zvrtnout. Což vím ze zkušenosti osobní, také jsem radostný alkoholik. Ale už dávno nepiju tři dny za sebou, samozřejmě. Nicméně znám to. Říkám pozor, pozor.
Když jste zmínil ten rodičovský dozor, kdo dohlížel Adamovi na smlouvy, když byl ješte o hodně mladší?
Vladimír: O to se vždy starala Eva, ale něco jsem za něj podepisoval i já. Ještě u Petra Ostrouchova, který mi teď mimochodem produkoval desku Jednou tě potkám.
Oba se hudbou živíte, na byznys se musí nějakým zpusobem dohlížet. Jak to funguje?
Vladimír: Co se týče filmu a televize, to měla u Adama vždycky víc na starosti Eva, chodila s ním i na castingy, kde to bylo potřeba. Já spíš tu hudbu, tam se spíš vyznám. A vodil jsem ho vždycky na fotbal.
Jak vlastně podle vás, Adame, český showbyznys vypadá?
Adam: Vtipně.
Vladimír: Furt stejně. Pořád jde o prachy.
Adam: Ale myslím, že se to celkem změnilo. Co se týče hudby, streamovací platformy jako Spotify nebo Apple Music hudbě hodně pomáhají. Je to teď mnohem demokratičtější. Spravedlivější. Ten někdejší model, že nahoře stál producent, ten měl svého koně, dostal ho do Esa na Nově, a kdo byl v Esu, ten byl hvězda, to už dneska neplatí. Internet je prostě svobodnější. Buď věci hudebně fungují, nebo ne, a buď o ně je zájem, nebo není. Každý interpret má svou základnu fanoušků, s nimi komunikuje napřímo a o moc víc vlastně dneska nepotřebuje.
Vladimír: Podobný princip jsme ostatně měli i za bolševika. Tedy alespoň my, kteří jsme byli takzvaný menšinový žánr. V televizi jsme byli
jednou za čas. Jezdili jsme hodně koncertů. Princip toho byznysu, „obchodu“, spočíval v tom, jestli je o vás zájem, zda si lidi přijdou poslechnout vaši muziku. Když si vybudujete zájem fanoušků, kteří vám jsou věrní, máte vyhráno. My takhle proplouvali, lidi si nás byli zvyklí najít. Díky tomu jsem vydržel dodneška. Principy jsou vlastně pořád podobné. Jasně, dnes si kapely mohou navrhnout pořádající agentuře svou tržní cenu. My jsme dřív měli honoráře podle kvalifikacních tabulek, ať jsme
hráli v malém klubu, nebo ve velké hale, pořád jsme brali 200 až 300 korun. Naše desky se i dobře prodávaly, ale my neměli žádná procenta z prodeje, těch šest procent měly jen některé největší pop hvězdy.
Adam: Mimochodem, když se bavíme o prodeji desek, to se v poslední době taky změnilo. Myslím, že mladí začali zase víc podporovat svoje interprety. Kupují si desky, jsou zvyklí za to zase platit. Pirátství, kdy si lidi stahujou pokoutně a zadarmo, podle mě ustupuje. Když máte někoho rád, rád si jeho věc koupíte. A taky mi přijde, že lidi zase začali chodit víc na velké koncerty českých interpretů.
Vladimír: S tím souhlasím a to se mi zdá skvělé.
Adam: Vždyť kolik českých interpretů už dneska dělá velké koncerty v O2 aréně! A vyprodají to! S tím se roztrhl pytel. Dřív český divák chodil na českého muzikanta spíš někam do klubu, do velkých sportovních hal patřily jen ty největší zahraniční hvězdy.
Vladimír: Ale zase si uvědomme, co to zapříčinilo – za bolševika tu skoro nikdo zvenku vystupovat nemohl. Ze západu prakticky vůbec nikdo. Gilbert Bécaud, Ray Charles přijel na Jazzový festival a pár dalších, ale tím to haslo. Po revoluci sem vtrhly hromady zahraničních kapel, po kterých byl celá desetiletí hlad, a je pravda, že české kapely musely trochu ustoupit, protože se tomu nemohly rovnat.
No ale vám to zrovna přineslo skvělou příležitost.
Vladimír: Ano, předskakovali jsme Rolling Stones coby předkapela. To bylo samozřejmě skvělé, splněný sen, nemohli jsme tomu uvěřit. Fantastické, před Stounama!
Není nakonec těžší se prosadit pro Adama, v té konkurenci platforem z celého světa, než to svého času bylo pro vás, kteří jste tu byli zavření v izolaci?
Vladimír: No ano, v některých ohledech to mají dnešní mladí hudebníci s konkurencí těžší. I když těch kapel tady tehdy taky byla hromada. Některé byly protežované, nekteré naopak zakazované, viz Plastic People.
Adam: Ti byli ale víc političtí. To tys tak nebyl.
Vladimír: No jasně, ale taky jsem byl v zákazu. A další věci. Perzekuce byly. Řekli mi, že to vyřeší, když podepíšu spolupráci s StB. A to taky nebyla žádná sranda nebo prdel.
Bylo to pro vás dilema?
Vladimír: Dilema to nebylo ani náhodou, nikdy bych to nepodepsal. Ale nebudu říkat, že jsem se nebál. Bál. Odmítl jsem to, ale byl jsem rozklepaný jako blázen. Pak jsem odtamtud vypadl, v Redutě se to odehrávalo, a nevěděl, co bude. Jestli mě seberou, něco na mě najdou. Byla to blbá doba, i když jste nebyl třeba přímo politický.
Adam: Nedovedu si to predstavit.
Vladimír: Ale z hlediska hudby to bylo podobné jako dnes. Někdo byl hvězda dva roky, tři roky, některé kapely pak zanikly, někteří vydrželi a zpívají dodnes. A to se nemění. To tě teprve čeká, Adame.
Adam: Ne, že bych neměl pořád kam růst, to samozřejmě mám a dobře si to uvědomuju. Ale mám na to taky celý život.
Vladimír: Základní rada je jediná. Musíš být furt dobrej. Furt dobrej. To
je celé.
