skip to main content
Rozhovor

Jenom dřinou nezbohatnete, říká Martin Wichterle. Čím bývalého geologa oslovilo sklářství?

3 minuty čtení

Jeho příběh rozhodně není přímočarý. „Značku“ Wichterle v něm ale rozpoznáte okamžitě. Studium geologie ukončil ve správné chvíli na správném místě – v roce 1990. Okamžitě založil firmu KAP, zabývající se geologií, hydrogeologií a ekologií. Za jedenáct let ji se společníkem prodali Američanům za částku kolem půl miliardy korun.

A vyrazili nakupovat: porcelánky, strojírenské firmy, majoritu v britské vývojářské firmě Orbital2. Záhy přišel další kotrmelec, když si se společníkem rozdělili majetek. Martinovi zůstalo strojírenství ČKD Hronov, Škoda Gear a Orbital2. Dál?

Kupuje rodinnou značku Wikov, která zastřeší velkou část jeho podnikání v republice i po celém světě. A přidejme ještě pár radostí, jako přikoupení podílu ve sklárnách Bomma a Rückl Crystal nebo rekonstrukci krkonošské Vrbatovy boudy.

Martin Wichterle, který bude hostem Forbes BusinessClass, má tři dcery, dvě studují v Americe, třetí v Anglii. A to je mu teprve 52 let.

Můžeme o vás říct, že jste vědec, když za sebou máte studia geologie?
Já a vědec? To se musím smát, za vědce se rozhodně nepovažuju. Abych o sobě mohl v geologii tvrdit, že jsem vědec, musel bych nastoupit skutečně akademickou dráhu. Geologové kopou krumpáčem a nemají tlusté brýle, přes které hledí do mikroskopů. K vědě jsem vůbec netíhl, ale nechystal jsem se ani podnikat – studoval jsem za totality.

Ale rozhodl jste se rychle – firmu KAP jste založil už v roce 1990.
Všechno jsou to neuvěřitelné náhody a cesty osudu, které mě vždycky někam zavedly. Pořád se setkávám se spoustou příležitostí. Nedávno jsem seděl na obědě s Eduardem Kučerou. Vyprávěl, že měl někde motivační přednášku a měl vysvětlit, jak je důležité studium a tvrdá práce. A víte, co jim řekl? Že je to úplná blbost, a že když budou dřít, nezbohatnou.

S tím úplně souhlasím. Musí přijít ještě něco: osud, štěstí, odvaha, čich nebo kombinace toho všeho, co zařídí, abyste vkročili do správné uličky. A spoustu příležitostí při tom samozřejmě minete.

Proč jste obnovil značku Wikov?
Těch důvodů bylo víc. Ten hlavní, že jsme platili nesmyslné licenční poplatky za značky jako ČKD nebo Škoda. Řešením bylo udělat ze všeho jednu firmu a hledali jsme pro ni název. A mě shodou okolností, nebo nějakým osvícením, napadl prvorepublikový Wikov. Zjistil jsem, že známku vlastní nějaký Čechokanaďan, který ji koupil od správce konkurzní podstaty Agrostroje, což byl socialistický nástupce továrny Wikov. A pak ji prodal mně.

Čekali jsme historku, jak jste zatoužil obnovit rodinné dědictví.
Můžete to sice napsat, ale tak to opravdu nebylo. I když něco mě v té chvíli možná osvítilo.

První republika pro mě v mládí byla něco jako středověk.
Reklama

Znáte historii svého rodu?
Určitě, hodně jsme se o ní doma bavili, seděli nad fotkami s návštěvami, které přijížděly za dědečkem a babičkou. Byly to někdy neuvěřitelné osobnosti, dědeček měl skvělé vztahy třeba s rodinou Baťových. Takže ten dotyk prvorepublikové slávy jsem zažíval.

A ovlivnil vás?
Musím říct, že na mě to kdovíjaký vliv nemělo. Vyrostl jsem za Husákovy normalizace a mí předkové, to nebyly celebrity typu Karla Gotta. Navíc první republika pro mě v mládí byla něco jako středověk. Neměl jsem pocit, že nade mnou visí balvan a já musím něco dokázat. To se sice změnilo po revoluci, ale v té době jsem začal úspěšně podnikat a ta tíha nebyla tak velká. Dohání mě to až teď. Proto jsem si pořídil obraz pradědečka, jezdím v původních autech Wikov a občas se hrabu ve starých rodinných fotkách.

Co všechno dnes zastřešuje značka Wikov?
Jednak je to strojírenská Wikov Industry, kde jsem stoprocentním majitelem. Vedle ní je sklářství, oddělená část mého podnikání, kde jsou i další minoritní partneři. Jsou to dva světy. Wikov je usedlá část, která se rozvíjí a funguje, a sklárny jsou mladé a cesta se u nich teprve hledá. Obojí jsou ale krásné obory, kde se dá něco vymýšlet, rozvíjet a tvořit. A to je na tom skvělé.

Jak vás napadlo sklářství?
Baví mě vytvářet produkty a hodnoty, které jsou unikátní a krásné. Ale jak je sklářství krásné, tak je těžké. Skláři mají ve svém emblému ležatou osmičku, která symbolizuje nekonečný boj se sklem, což dobře vystihuje celý obor. Je to velký boj uspět. Rozhodně už si další sklárnu pořizovat nebudu, ale jsem rád, že jsem se do toho pustil. Oproti strojírenství je to mnohem víc o designu, marketingu, úplně jiný svět plný lidí, se kterými mě hrozně baví mluvit.

Jezdíte do skláren často?
Jsem tam pečený vařený. Sklu teď dávám půlku svého času.

Spojuje vůbec něco tyhle dva světy? Tedy křehké sklo a přesnou strojařinu.
Jak vývoj konstrukce složité převodovky, tak design skla je unikátní. Ve strojírenství i ve skle je skvělé, když držím v ruce konečný produkt. V obojím je přidaná duševní hodnota.

Jak se vám podniká v Česku?
Nestěžuju si, jediné, co mi chybí, je pozitivní atmosféra, která by mi dala větší chuť něco dělat. Mám na mysli stav věcí veřejných. Kdybych se mohl po Česku pohybovat s větším optimismem, vím, že bych byl nadšenější, pracovitější a výkonnější.

Související vydání

To chcete říct, že teď pracujete málo?
Nejsem moc výkonný, jen se tak tvářím!

Chtěl jste někdy s byznysem seknout?
Není to tak dávno, kdy jsem uvažoval, že bych měl změnit intenzitu práce. Že bych si udělal třeba delší víkendy. Chvíli jsem si to maloval a pak jsem od toho prozatím upustil. Pořád to mám tak, že o víkendu jsem nervózní a těším se na pondělí.

Kompletní rozhovor s rodinou Wichterlových najdete ve Forbesu 10/2018. BusinessClass s Martinem Wichterlem startuje ve středu 27. května v 18:00.

Reklama
Reklama
Reklama