skip to main content
Jak být šťastnější

Jste výkonný, ale nesnesitelný. Proč není dobře, že jste perfekcionista

4 minuty čtení

„V tom, co dělá, je skvělý odborník. Nejlepší. Ale jeho chování a vystupování vůči kolegům a podřízeným je neudržitelné. Má na víc, jenže svými postoji si nejen brání v dalším růstu, ale dlouhodobě i v dalším působení u nás.“

Kdo se za tímto popisem nachází? Přece perfekcionista. A je jedno, zda muž, či žena. To podstatné je, jak najít způsob, jak mu pomoci, aby neztratil svůj výkon, ale zároveň si začal uvědomovat dopad svého jednání na okolí, a zejména na sebe samotného.

Pokud cítíte, že máte s perfekcionismem co do činění, tohle byste si měli uvědomit.

I perfekcionismus má svůj stín

Jako první vždy vidíme to, co je na povrchu. Coby šéf vnímám perfekcionistu jako někoho, koho práce nesmírně baví, až pohlcuje. Je talentovaný, má cit pro detail a prokazatelné výsledky.

Čtěte také: Jak ustát šéfa psychopata? Tím, že si uvědomíte, proč se sami nemáte rádi

Jeho povaha ale vrhá stín všude tam, kde projekty nebo kolegové perfektní nejsou – a to vždy nejsou. Často tak skřípe právě spolupráce s ostatními kolegy a někteří lidé, od obchodních partnerů přes klienty a zákazníky, mohou protestovat proti spolupráci s ním. Na setkáních bývá útočný pokaždé, když není po jeho. Jeho chování spíše než týmovou spolupráci připomíná mocenské souboje a nekonečné soupeření. Jeho výsledky chceme všichni, ale doma by ho nechtěl nikdo.

Daň za výkon

Perfekcionista si s prosazením svého stanoviska spojuje svou sebedůvěru. Protlačit svůj názor pro něj znamená utvrzení v tom, že „je dost dobrý“!

Ovšem to, že podmíníte svou sebedůvěru dosaženým výsledkem, v sobě skrývá riziko, že v případě, kdy se vám to nepodaří, se vaše sebehodnocení (resp. jeho zbytky) ocitne pod o to větším tlakem. Co to znamená? Že dosahování výsledků funguje jen jako kompenzace nízkého pocitu vlastní sebedůvěry, tj. nevědomého předpokladu o sobě, že nejsem dost dobrý.

Pravděpodobnost, že perfekcionista svůj názor vždy neprosadí, je samozřejmě velká a z toho důvodu pro něj bývá výhodné se určitým způsobem pojistit. A sice tím, že se jej druzí začnou bát, a střetu s ním se tak preventivně vyhnou. 

Od určité chvíle, resp. od určité výše postavení, však takto vystavěné pojistky přestanou stačit. Jednak není v každé firmě vždy jen jeden perfekcionista (a na souboj je zaděláno) a stinné stránky perfekcionismu se také vždy spolehlivě vyjeví, jakmile začne daná osoba vést vlastní tým.

Neustálý tlak, který na sebe vyvíjí, se totiž přirozeně přenese do týmu ve formě nutkavé kontroly (control freak), až nakonec puntičkářství otráví nejednoho nadšence.

Aktuální vydání magazínu
Forbes Woman 2019
Speciální vydání

Pokud nás totiž někdo permanentně kontroluje a na každém výstupu hledá mouchy, podvědomě nám tím rovněž sděluje, že prostě nevěří nám nebo naší práci. Snadno tak dojdeme k závěru, že nemá moc smysl se snažit, a do další práce nás postupně opouští chuť. O co víc pak perfekcionista tlačí na pilu, o to apatičtěji se mu jeho kolegové jeví, čímž dosáhne přesně opačného výsledku, než původně zamýšlel.

Reakce autopilota a předělání perfekcionisty na dospělejší verzi

Rozpor lépe pochopíme, když si představíme sami sebe v perfekcionistově kůži. Přetahování o vlastní pravdu pramení z prožívání, které je v tu chvíli zakaleno jeho nespokojeností a naštvaností.

Podobný tlak na sebe samého vzniká pod tíhou silného vnitřního kritika. Ano, je to onen tichý, ale nepříjemně všudypřítomný hlas v hlavě, který nikdy neopomíjí připomenout, že vše by mělo být lepší, rychlejší, efektivnější… zkrátka perfektní.

Kdo mu neumí čelit, nekriticky mu věří, a tudíž mu podléhá. A protože si s ním neví rady, během konfrontace s kolegou z něj nekontrolovatelně uniká, podobně jako voda z vařících se brambor.

Samozřejmě občas je potřeba někomu jednoznačně sdělit, že to či ono není v pořádku a je to potřeba upravit. Chtít být totiž za všech okolností jen milý a usměvavý je podobně iracionální, a tudíž nefunkční protiklad.

Skutečný problém tkví v tom, zda ohrazení se vůči někomu je projevem svobodné vůle a svobodného rozhodnutí (a zůstává pod vědomou kontrolou), nebo zda je pouhým produktem nekontrolovatelné emoce.

Rozumět svým motivacím

Klíčem ke změně chování každého perfekcionisty je rozvinutí schopnosti poznat motivy svého jednání, porozumět jim a morálně je posoudit ( „Mám skutečně nárok se chovat, jak jsem si doposud neochvějně myslel? Je subjektivní soud, že ostatní jsou opravdu tak nemožní, opravdu správný?“).

Pokud začneme pátrat, zjistíme, že náš vnitřní kritik zasahuje do všech sfér našeho života a že takříkajíc nejsme pány ve svém vlastním domě.

Pokud začneme pátrat, zjistíme, že onen vnitřní kritik zasahuje tak či onak do všech sfér našeho života (v práci i doma) a že takříkajíc nejsme pány ve svém vlastním domě. Co naplat, je to ale náš dům a za pořádek v něm není zodpovědný nikdo jiný než zase my.

Vzorec perfekcionismu nezmizí ze dne na den. A ani nemusí. Jsou situace, úkoly a projekty (top priority), kdy je požadování toho nejlepšího zcela namístě.

Chtít odvést perfektně každou jednu maličkost možná ocení vnitřní kritik (nikdo ale zatím nepřinesl o podobném ocenění důkaz), na úkor maličkostí nám ale mnohdy proplují mezi prsty ty největší ryby.

Podobně fungují konfrontace s okolím. Někdy o princip opravdu jde, někdy nikoli. Umění je napnout síly a postavit se za sebe všude tam, kde rozlišíme, že to dává smysl. Perfekcionismus je totiž vynikajícím sluhou, ale o to horším pánem.