Aktuální vydání magazínu Forbes

Kdy a co způsobí další krizi a jak velká nakonec bude?

Pošli to dál

Desáté výročí pádu investiční banky Lehman Brothers znovu oživilo debaty o krizi. Ekonomové jako Nouriel Roubini během té poslední jasně ukázali, že se vyplatí přeřadit na pesimistickou kolej včas.

Roubini před ní varoval již od roku 2005 a v roce 2008 se z něj stala přes noc analytická hvězda. A to přesto, že konkrétní vyústění a podoba krize byly dost odlišné od toho, před čím Roubini varoval.

Čtěte také: Jak vzpomínají čeští investoři na kolaps banky Lehman Brothers

I proto řada ekonomů nechce tentokrát „zaspat“ a pro jistotu zařazuje do svých globálních výhledů recese již dnes. Zpravidla ne na rok 2019, na to je na obloze pořád příliš jasno, ale sázky na recesi v letech 2020 až 2021 rostou jako houby po dešti. A popravdě se není čemu moc divit.

Rizika narůstají

Ekonomika USA roste nepřetržitě více než devět let v řadě a současně s tím prochází nejdelším rostoucím obdobím v historii (tzv. býčím trhem) i tamní akciový trh. To je výrazně déle než průměrná délka expanze v USA – ta trvala okolo pěti let, maximálně pak 10 let. A přes pět let ostatně už dnes roste i „opožděná“ ekonomika eurozóny.

Navíc jsou po delší době na vzestupu dolarové sazby – za poslední rok se dvouletá americká sazba zdvojnásobila a atakuje hranici tří procent. Vyšší dolarové sazby dělají z globálních finančních trhů výrazně přísnějšího policistu. Na vlastní kůži to již dnes zažívají nejproblematičtější ekonomiky jako Argentina.

To, nad čím trhy před rokem ještě mávly rukou, jim teď už jednoduše neprojde. Argentina tak v roce 2017 na trzích sice bez větších problémů prodala 100letý dluhopis, ale letos už musela pod tlakem trhů žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Pravděpodobnost problémů a nové krize tak bezesporu vzrůstá. Otázkou je, kdy a co ji způsobí a jak velká nakonec bude.

Koho se máme bát?

Když odhlédneme od politických rizik, jako je například brexit, vypadají dnes vyspělé ekonomiky (USA, eurozóna, Japonsko) stále relativně odolně. Ohrožen je podle našich analýz především rozvíjející se svět v Jižní Americe a v Asii.

Pravděpodobnost krize hodnotíme analýzou dlouhých finančních cyklů (7–20 let). S podobným přístupem přišla po velké finanční krizi i Banka pro mezinárodní platby.

Ta začala argumentovat tím, že nestačí sledovat pouze kratší hospodářský cyklus (délka 5–7 let), ve kterém při narážení na své přirozené mantinely kolísá zaměstnanost, výrobní kapacity a investice podniků. Kratší hospodářské cykly totiž probíhají na pozadí delších cyklů finančních, ve kterých dlouhodobě rostou a pak klesají úvěry a ceny nemovitostí.

Recese za vrcholy finančních cyklů bývají o poznání větší a jsou zpravidla spojené s finančními krizemi. Předlužené domácnosti a podniky jsou v sestupné fázi nuceny splácet úvěry a vyprodávat nemovitosti nebo jiná aktiva. Za vrcholem finančního cyklu v USA došlo také v roce 2008 k pádu investiční banky Lehman Brothers a následně k velké finanční krizi.

Skutečně zranitelné jsou i dnes ekonomiky, které se dostaly do sestupné fáze finančního cyklu. A to je podle námi sestaveného indexu značná část rozvíjejícího se světa (viz vizualizace níže).

Mezi rozvíjejícími se ekonomikami mají největší problém ty, kterým kvůli rychlému růstu domácích úvěrů a cen nemovitostí v uplynulých letech také nabobtnal zahraniční dluh. A dluh v cizích měnách tím pádem výrazně převyšuje dostupné devizové rezervy země. Právě těmto zemím mohou nejvíce zatopit rostoucí úrokové sazby v USA a posilující americký dolar.

Dobrou zprávou je, že těchto skutečně nejproblematičtějších zemí není mnoho a jsou to vesměs menší rozvíjející se trhy jako Argentina, Turecko nebo Chile, jak ukazuje druhý graf.

Zaděláno na velký problém by ovšem bylo ve chvíli, kdy by finanční krize postihla i některý z velkých rozvíjejících se trhů, a to především Čínu. Ta má sice nízké zahraniční zadlužení, ale domácí finanční sektor v posledních 10 letech poskytl ohromné množství úvěrů (přes 100 procent HDP).

Čína se dnes dostala do sestupné fáze finančního cyklu a každé škobrtnutí ji může bolet podobně jako USA v roce 2008. Čína přitom není žádný drobeček . Se zhruba 15procentním podílem na světovém HDP je druhou největší ekonomikou na světě a pouhé zpomalení čínského růstu z dnešních sedmi procent na tři procenta by eurozóně podle našich analýz ukrojilo z dynamiky HDP přes jeden procentní bod.

Co by pak provedla skutečná recese? Pokud tedy někdo vážně hledá epicentrum nové globální krize, měl by se dívat v prvé řadě do Číny.

Čtěte také