Říkali jste si někdy, kdo rozhoduje, kdy a co si můžete koupit na iTunes? Proč jsou filmy v televizi až po takové době od své premiéry v kině? A jak mohou videopůjčovny jako Netflix ovlivnit svoji nabídku? Hlavní hráči filmového trhu – tedy studia, distributoři a videopůjčovny – si vytvořili svět, který funguje podle vlastních pravidel, která se už dlouhou dobu nemění. Dlouhá a složitá cesta hollywoodského trháku z kina až do vaší televize vypadá takto:
Začíná to v kinech
Většina hollywoodských filmů může být dnes nasazena po celém světě v rozmezí několika dnů, o časovém posunu v jednotlivých zemích většinou rozhodnou spíše lokální faktory, jako domácí konkurenci či místní zvyklosti.
Obecně platí, že studio chce využít dnes už kompletně propojeného světa a zúročit pečlivě budovaný a draze zaplacený marketing najednou po celém světě.
O budoucím úspěchu filmu je obvykle rozhodnuto během premiérového víkendu, studiový velkofilm obvykle vydrží v kinech 6—8 týdnů.
Exkluzivní příležitosti
Než film pokračuje z klasických kin k vám domů, tak ho ve vybraných zemích můžete vidět už dříve. V Austrálii existuje speciální služba PrimeCinema, kde si můžete i ten nejnovější trhák vypůjčit domů, ale musíte mít vlastní minikino s licencí za 35 tisíc dolarů a zaplatit 500 dolarů za každé promítání.
Ve vybraných hotelech v USA jste si mohli dříve zaplatit za shlédnutí nového filmu měsíc od premiéry. Celosvětově potom nejbližší příležitostí po kině mají obvykle vybrané aerolinky (u nás třeba Delta), které zdarma promítají nové filmy už 10—12 týdnů po premiéře.
Film u vás doma
Pamatujete, jak jste dřív museli čekat třeba i rok, než se na videokazetách objevil váš oblíbený film z kina? Dnes už je to jinak, 3 měsíce po kinopremiéře si ho můžete vychutnat z vašeho gauče.
Studia aktuálně velmi propagují digitální distribuci, takže si můžete film nejdříve koupit třeba na iTunes, teprve za týden až dva následuje možnost půjčení, ve stejnou dobu se jde do prodeje s Blu-Rayi/DVD a za nějaký další týden až dva do případných DVD videopůjčoven (ano, pár jich ještě existuje).
Platí, že práva na takový prodej si firmy kupují na předem dané období (3—5 let) a musí platit extra za šíření klasicky a extra za šíření po internetu. Součástí nabídky filmových studií je, že pokud má místní distributor zájem o největší trhák, musí si – ať se mu to líbí, nebo ne – vzít balík i dalších nezajímavých titulů a ty povinně uvést taky. Studia tak mají pořešené i výnosy z malých a levných filmů druhé kategorie (tzv „béčka“).
Kabelové televize a internetové půjčovny
Když se rozprodají první várky stříbrných placek a je ukojena zvědavost největších fanoušků, může film přeskočit na jiné médium. Tím je obvykle placená kabelová televize, u nás například HBO, v USA už ji v rychlosti a nabídce dohání Netflix.
Film se tam může objevit už třeba 6 měsíců od premiéry a televize ho může opakovat třeba tisíckrát, nicméně práva jí běží třeba jen rok a pak už film vysílat nesmí, respektive musí si práva koupit znovu.
Kabelové televize zatím mají náskok oproti některým hráčům z internetu, protože ti si obvykle na trháky takhle brzo nesáhnou a musejí čekat 12 až 18 měsíců, než jim studio film povolí pustit online.
Zatímco u nákupu v předchozí vlně platí divák za kus, tady je obchodní politika jiná – platí se předplatné služby, bez ohledu na počet vypůjčených filmů. Nabízí se samozřejmě otázka, zda by nešlo výhody obou dvou modelů kombinovat (předplatné za nejnovější trháky) – odpověď je rychlá a prostá – nešlo. Divák by vydělal, studio nikoliv.
Všichni skončí v televizi
Když už se většina trhu nasytila, vstupují do hry klasické, volně šiřitelné televize (u nás Nova, ČT či Prima). Záleží jen na jejich dovednostech a finanční situaci, jaký film koupí a na jak dlouho. Za televizní premiéry jednotlivých trháků se dřív těžce platilo, dnes už se kupují výše zmíněné balíky, tedy kombinace velkých a malých filmů.
Když už se nasytí i tito hráči, zbývají poslední drobky pro malé televize, které vykoupí práva pro nekonečné reprízy. Ve stejném čase může být také film uvolněn pro volné vysílání na internetu, tzn. je možné najít online filmy zdarma, ale bude se jednat o velmi staré a opotřebované kousky.
Mohou být i jiné cesty?
Tato politika platí hlavně pro hollywoodské velkofilmy. U českých filmů se mohou doby mezi jednotlivými okny zmenšit, pokud film koprodukuje některá z českých televizí a dostane tak film ke svým divákům třeba už rok po premiéře v kinech.
U malých, nezávislých filmů se vše řeší jednotlivě, pokud se dostanou do kin, často to je jediná možnost jak je vidět, o práva na další kanály už nikdo dál zájem mít nemusí. A samostatnou kapitolou jsou zahraniční seriály, kde teoreticky nic nebrání českým televizím vysílat je v době premiéry, musí si ale připravit pořádný balík peněz.
Čím je doba od premiéry delší, tím je seriál levnější. Z principu distribuce také platí, že si televize vymíní, že teprve po odvysílání u nich může někdo jiný film vydat na Blu-Ray/DVD, tedy v opačném pořadí než u filmů.
Šance na změnu?
Ačkoliv do filmové distribuce pronikají stále nové formáty, distribuční okna – tedy předem dané pauzy mezi skoky na jednotlivá média – nemizí, pouze se zkracují. Filmová studia nemají příliš velký zájem to měnit, řízené omezování jim přináší nejvíce peněz. A to i v době, kdy se mluví o pirátství, které sice na jednu stranu má studia poškozovat, ale ne tolik, aby jim to stálo za změnu.
O změnu se tak pokoušejí hráči typu Netflix, kteří se snaží například seriály točit spíše jako delší filmy a pouštět je najednou, nikoli po jednotlivých dílech. Regionální omezení zde není už žádné, film či seriál od Netflixu má premiéru ve stejný den po celém světě, zatím ale Netflix nestíhá řešit všechny jazykové verze.
Budoucnost tedy ukáže, jestli se jednou dočkáme možnosti pustit si nový hollywoodský film kdy a jak chceme, nebo jestli tato možnost zůstane pouze u vybraných filmů.
