skip to main content
Komentář

Komentář: Proč se naše energetická politika točí v kruhu?

2 minuty čtení

Zdeněk Sobotka je zakladatelem skupiny Solek Group, developera fotovoltaických elektráren. Jádro jeho byznysu dnes neleží v Česku, ale zejména v Jižní Americe několik solárních parků postavil například v Chile, kde patří k největším hráčům na trhu. Projekty chystá ale také třeba v Argentině. V minulosti stavěl elektrárny v Česku, na Slovensku či v Rumunsku.

V závětří koronavirové krize učinila vláda koncem dubna dvě zásadní energetická rozhodnutí. Jednak rozhodla o dostavbě obřího jaderného bloku v Dukovanech, jednak vyškrtla solární energetiku ze zdrojů, které budou moci soutěžit v aukcích o nabídku na trhu.

Obě rozhodnutí jako by byla z minulého století. Co vládu motivuje takto jednat dnes, kdy obnovitelné zdroje ve všech vyspělých ekonomikách získávají navrch, a kdy naopak tradiční jádro spěje k útlumu?

Na jednu stranu je pochopitelné, že je třeba hledat bezpečné řešení dodávky energie v době, kdy se tlumí fosilní zdroje. Na stranu druhou tím stát nejen rezignuje na tržní řešení, ale do budoucna naše peněženky nešetří, ale zatěžuje.

Reklama

Už teď je jisté, že netržní podpora jádra cenovými kompenzacemi bude zdražovat elektřinu, respektive zatěžovat daňové poplatníky. Princip je vlastně stejný jako v případě dřívější tolik kritizované podpory solární energetiky zákonem z roku 2005 – oba zdroje si jen prohodí role.

Naopak vyloučení solární energetiky z možnosti soutěžit v aukcích o nejvýhodnější dodávku elektřiny je podpásovka, která jde nejen proti trendu, ale opět nevede k tlaku na efektivitu, a tudíž ani optimálnímu poměru cena/výkon.

Stigma z nepovedené energetické politiky minulých let si tak neseme dále a vlastně jej potvrdil i ministr Karel Havlíček na tiskové konferenci, kde rozhodnutí oznámil. Mluvil o „tunelu solárníků“ a posluchač si tak mezi řádky odnesl dojem, že jde o jakousi pomstu.

Ministrům bych doporučil, aby se podívali do světa.

Populismus jako vždy škodí racionalitě a stejně tak je tomu v případě české energetické politiky, která pokračuje v chůzi ode zdi ke zdi. Přitom je téměř jisté, že během pár příštích let se dnešní zásadní energopolitická rozhodnutí zase změní – nasvědčuje tomu vývoj technologií, které politická a úřední rozhodnutí předbíhají.

Až bude zase možné cestovat, doporučil bych ministrům, aby se podívali do světa, kde jsou v transformaci na bezuhlíkovou energetiku dále než my. V Chile, kde působíme už šestým rokem, zajišťují vlády energetickou bezpečnost především decentralizací a diverzitou. A podpora obnovitelných zdrojů, v našem případě menších fotovoltaických elektráren, nespočívá v subvencích, naopak je tržně konformní.

Je to win-win-win situace v trojúhelníku spotřebitel–investor–stát. V Česku takový trojúhelník nemáme, spíše se tu točíme v kruhu.

Reklama
Reklama
Reklama