Už je to uděláno, už je to hotovo. Nouzový stav je za námi, mimořádná opatření sice trvají, ale pandemická zkušenost z nás vyšumí jako bublinky rozpustného céčka, v jehož doprovodu obvykle přecházíme sezonní chřipky.
Ostatně co jiného než chřipečka byl ten nový koronavirus, když u nás v rekordním čase nepozabíjel tisíce a desítky tisíc lidí, jako to zvládá v zemích bez zákazů a plošně nařízených roušek?
Vládnímu chaosu navzdory jsme vyšli z pandemie dobře. Prozatím – a právě díky nařízením, která nám zpětně připadají přehnaná. Chápal bych potřebu vítězoslavně shodit roušku a zhluboka se nadechnout, ale nechápu nutkání ji strhávat ostatním, kdo v jejím nošení hodlají z libovolného důvodu pokračovat.
Nejostřeji tuhle mentalitu posledních dní odrazil prezident České stomatologické komory Roman Šmucler, když se o spoluobčanech v rouškách vyjádřil jako o těch, kdo „dobrovolně nosí náhubek“ – a celou situaci pro sichr přirovnal k osmašedesátému a nástupu normalizace.
Jistě, navléknout si z vlastní vůle a úsudku přes ústa kus látky nebo plastu představuje zhruba totéž co přitakání okupaci cizích vojsk. Šmuclerova hyperbola je absurdní hned na několik způsobů a odráží zkratkovité, hysterické uvažování.
Nechme stranou, že když zrovna kandidát věd Šmucler nebagatelizuje oběti covid-19 v sociálně vyloučených komunitách, nemá problém odmávat současnou pestrou vědeckou a lékařskou debatu o účinnosti roušek slovy o „medicínském nesmyslu“. Proč ale jejich nošení vnímá jako vyjádření strachu? Takhle na naši první signální působily možná v časech, kdy jsme je ve veřejném prostoru znali jen z tváří asijských turistů.
Dnes už jsme podstatně dál, nejen co se roušek týče. Rozlišujeme mezi rukama opláchnutýma a umytýma, dezinfekci mícháme s grácií světových barmanů a kvásek nám roste jako jmění Jeffa Bezose. Zároveň jsme v nedobrovolném domácím vězení začali přemýšlet nad aspekty našich životů i byznysů, potřebujících ozdravit nezávisle na libovolných virech.
Dumáme nad lepším řešením městské nebo letecké dopravy, bavíme se o přínosech a rizicích digitálního trasování, řešíme restaurační koncepty, pivo nebo logistiku – a navrch jsme svou slovní zásobu obohatili o slova typu „ústenky“.
Především ale česká společnost vesměs pochopila, proč právě země s předchozími epidemickými zkušenostmi situaci nepodceňují a nezlehčují.
Vždyť i to poněkud omšelé (a stále nepřesné) srovnávání nového koronaviru s chřipkou je argument pro nošení roušek, nikoli proti. Pokud se stanou běžnou součástí našich ulic v časech podzimních plískanic, nepůjde o ústupek strachu, ale o krok vstříc poučené ohleduplnosti.
Rouška zakrývající tvář je jistě starost navíc. Ale zrovna Roman Šmucler by mohl chápat, že už dávno není tabu.
26. 5. 20203 min
Lukáš Grygar
editor Forbes.cz
Dlouholetý kulturní novinář, od roku 2019 editor Forbes.cz, kam přispívá také svými komentáři. Fandí podnikání, které nezapomíná na svůj sociální rozměr.