skip to main content
Byznys

Luxusní móda pro lepší budoucnost. Martina Špetlová dokazuje, že nejde o protimluv

4 minuty čtení

Nad nízkými cihlovými domky východního Londýna skučí vítr. V nemilosrdných poryvech fackuje červené fasády a zběsile se žene stísněnými uličkami. Před půlstoletím tu soupeřily gangy londýnského East Endu, dnes se v bývalých truhlárnách a tkalcovských dílnách zabydleli architekti a designéři.

Z oken jednoho ateliéru nese tentýž vítr rytmické údery. Buch, buch, buch. Dláto v pravidelných rozestupech dopadá na žlutý čtverec jemné italské kůže a vyráží do ní otvory. Designérka Martina Špetlová jimi protahuje černé a bílé proužky z kůže či hedvábí. Je to práce, která vyžaduje preciznost a trpělivost.

A zenový klid s kapkou sympatické nejistoty vyzařuje i ze samotné Špetlové.

Když zkraje devadesátek přijela do Londýna, aby si zlepšila angličtinu, vůbec ji nenapadlo, že tady vybuduje globálně úspěšnou módní značku. Její oblečení se ještě loni prodávalo v prémiových concept storech v New Yorku, Hongkongu, Miláně či Tokiu. A taky v londýnském obchodním domě Selfridges.

Letos se jedna z nejúspěšnějších českých módních návrhářek posunula dál. Založila novou značku MWOVEN, produkci výrazně zredukovala a nastavila podle striktních etických a ekologických principů.

„Dělat dvě kolekce ročně je docela náročné, finančně i časově. Neustále musíte přicházet s něčím novým. Vedle práce pro vlastní značku navíc dělám byznys konzultantku i pro další módní firmy a k tomu učím oděvní návrhářství na univerzitě ve Varšavě. Takže bylo extrémně časově náročné to zvládat,“ vysvětluje Špetlová hlavní důvody, proč se rozhodla z rozjetého kolotoče vyskočit.

Zároveň si uvědomila, že se čím dál méně věnuje tématům, která jsou pro ni důležitá. „Například jsem do svého byznysu chtěla víc zakomponovat téma udržitelnosti. Cítila jsem proto, že potřebuji label zredukovat. Chtěla jsem se soustředit jen na jednu věc a dělat ji na 100 procent.“

Trademark tvorby Martiny Špetlové je ručně proplétaná kůže. Časově náročnou technologii návrhářka za poslední léta dokonale propracovala a teď se rozhodla soustředit výhradně na ni. Módní tvorbu omezila na dvě produktové řady: svrchníky a kožené doplňky. A na ruční výrobu dohlíží přímo ve svém londýnském ateliéru.

Má tak plnou kontrolu nad kvalitou zpracování každého kousku. Unikátní exempláře prodává výhradně přes vlastní e-shop na základě předobjednávek.

Čekací doba na kabelku v cenách od 300 do 1200 liber je zhruba dva týdny. Špetlová si pochvaluje, že ji to vrací k těsnějšímu kontaktu s koncovými zákazníky, který ji baví a zdá se jí smysluplný i ekonomicky. „Znamená to nižší počáteční náklady a lepší cash flow,“ vysvětluje.

Zároveň se designérka porozhlíží po větších projektech mimo módu, kde by mohla svoje know-how uplatnit. „Nedávno mě s nabídkou spolupráce oslovila americká společnost vyrábějící koberce – zajímalo by mě vyzkoušet si techniku proplétání i v interiéru nebo v architektuře,“ plánuje Špetlová.

Proto hledala partnery, se kterými by se mohla do rozsáhlejších projektů pustit. Poohlížela se i ve třetím světě, kde je řemeslná práce levnější.

„V Indii je hodně dílen specializovaných na výšivku. Několik jsem navštívila a všude narazila na to, že návrhářům nabízejí katalogy vzorů či produktů, ze kterých můžou rovnou vybírat. S ochranou autorských práv se tam příliš nezabývají a já se jednoduše obávala, že moje know-how by se brzy ocitlo v jejich katalogu,“ vzpomíná designérka.

Reklama

Následovala zkušenost s malou manufakturou v Nizozemsku, která pracovala s migranty. „Viděla jsem přínos v tom, že migrantkám zakázky ode mě pomáhaly s integrací. Jenže po roce spolupráce skončila. Organizace fungovala dobrovolnicky, což znamenalo, že jejich klientela se často měnila a já tam pořád jezdila zaučovat nové a nové ženy.“

Nakonec se Špetlová skrze jednu svou kolegyni propojila s tureckou organizací Small Projects Istanbul. „Pracují se stabilní komunitou zhruba 150 uprchlických rodin ze Sýrie. V rámci integračních aktivit rozvíjejí programy zaměřené na drobné řemeslné a ruční práce, které syrským ženám umožňují pečovat o děti a zároveň pracovat. Tady by se jim asi říkalo chráněné dílny. Výrobky se pak snaží prodat na různých internetových platformách či trzích.“

Pokud dokážeme za každým kusem oblečení vidět živé lidi, budeme nakupovat svědomitěji.

Špetlová je první návrhářka, která do Small Project Istanbul přinesla profesionální módní produkci na mezinárodní úrovni. „Zatím jsem tam byla dvakrát. Vybrala jsem si skupinku 15 žen, se kterými bych chtěla dlouhodobě pracovat,“ popisuje své plány.

Móda je druhým největším znečišťovatelem prostředí po ropném průmyslu. Toto téma Špetlovou trápí a je dalším z důvodů, proč se rozhodla koncepci svého podnikání přebudovat. „Móda by taky měla být opět osobnější. Pokud dokážeme za každým kusem oblečení vidět živé lidi, budeme nakupovat svědomitěji. Proto jsem začala využívat technologii blockchain.“

Každý kus z její dílny má v sobě zabudovaný čip, který podrobně popisuje použité materiály, zdroje a procesy. Digitálně tak dokumentuje životní příběh každé věci.

„Věřím, že tímto způsobem si zákazník může k výrobku vytvořit emocionální vazbu, více si váží práce jednotlivých lidí a dovede ji taky ocenit. Cestou do budoucna je kupovat míň kvalitních věcí, které vydrží déle.“

Kůže, se kterou Špetlová pracuje, patří k ekologicky citlivým materiálům. Řada designérů ji vyřazuje ze svých kolekcí, Martina ji však miluje pro její trvanlivost, kvalitativní vlastnosti a exkluzivní vzhled. „Když o kůži správně pečujete, může dlouhá léta vypadat luxusně. Produkt, který budete nosit 10 let, má nakonec velmi malou ekologickou stopu,“ míní.

Zároveň se aktivně zajímá o alternativní materiály, kterými by mohla kůži plnohodnotně nahradit. „Hodně se teď mluví o tzv. veganské kůži, ovšem ta se obvykle vyrábí z plastů a to je proti mým zásadám,“ tvrdí.

Řada společností však zkouší další alternativy. Americká firma Moderne Meadow se materiál podobný kůži pokouší vypěstovat z biomasy, jiní výrobci pracují zase s houbami.

„Zatím je to všechno v experimentální fázi, takže na komerční produkci si zřejmě ještě pár let počkáme,“ konstatuje Špetlová. Nedávno objevila firmu, která při výrobě náhražek kůže pracuje s jablečným odpadem z produkce moštů.

„Vypadá to perfektně a výstupy mají hodně vysokou kvalitu. Zatím jsme se nedomluvili na spolupráci, protože požadují příliš velké minimální odběry. Ale je to cesta.“

Reklama
Reklama
Reklama