skip to main content
Komentář

Už potřebujeme akci, ne další omezování ekonomiky a svobod, píše miliardář a filantrop Martin Vohánka

Miliardář Martin Vohánka je muž číslo 39 našeho žebříčku nejbohatších Čechů. Zakladatel a šéf společnosti Eurowag, nabízející platební karty a vůbec mobilní služby kamionům, je také výraznou osobností české filantropické scény a na dobročinné účely už věnoval desítky milionů korun. Pro Forbes.cz sepsal svůj názor na protipandemická opatření.

Řídím a vlastním společnost s téměř tisícem zaměstnanců a již tři týdny si s ostatními členy vedení lámu hlavu nad ekonomickým modelováním dalšího krizového vývoje. Rád bych totiž co nejlépe připravil svoji společnost na příchozí neznámo. Nepochybně těžký úkol, a nejen pro nás. 

Při vyhodnocování událostí posledních týdnů mne nejvíce zaujala překotnost, nekoncepčnost, až chaotičnost, s jakou národní státy i nadnárodní instituce přistupují k řešení současné krize. Na své postesknutí již slyším odpověď jednoho z kolegů z představenstva, který se při výkonu své funkce často inspiruje řešením válečných operací.

Řekl by, že náhlá krize je o umění redukovat chaos na co nejmenší možnou míru. Je v tom kus pravdy – jsem si však jist, že bychom měli od krizových štábů čekat víc. 

Ona překotnost a krátkozrakost má totiž jednu zásadní vadu. Nenabízí jakoukoli spojitost současných opatření s tím, jak bychom chtěli, aby naše společnost vypadala za šest či 12 měsíců, případně v delším horizontu.  

Dnešní diskurz totiž zcela ovládlo sdělení epidemiologů, kteří s chladnokrevnou přesností vypočítali, kolik životů bude ztraceno, nebudeme-li jednat právě teď a s patřičnou rozhodností. Nabízejí nám dvě dobře známé varianty řešení. Zpomalení (containment) anebo potlačení (suppression) šíření viru.

První představuje mírnější opatření a postupné promoření obyvatelstva, avšak za cenu vyšší smrtnosti, neboť náš zdravotnický systém se nedokáže včas postarat o všechny kritické případy.

Druhý přístup je potlačení, které se snaží křivku kriticky nemocných srazit co nejblíže k maximu kapacity lůžek kritické péče, avšak logicky představuje masivní zásah do svobod a blokaci ekonomické aktivity země.

Dobře tedy, nikdo si nemůže dovolit zbytečné ztráty na životech, suprese je jediné správné řešení. Hurá, máme plán na následující tři týdny, možná osm. Vše zastavit, zavřít se doma a zpomalování křivky uvidíme již za 14 dní. Co ale dál?

První respektovaná studie na téma současné epidemie a jejího vývoje v horizontu několika týdnů však poukazuje, že s pandemií budeme mít co do činění podstatně déle, než by naznačila doba trvání vyhlášeného nouzového stavu. Studie od londýnské Imperial College dokládá, že i v případě konzistentně aplikované strategie potlačení budeme muset žít s různou mírou karanténních opatření do doby vyvinutí efektivní vakcíny – tedy 12 až 18 měsíců. 

Znamená to, že současná opatření, která jsou již dnes pro mnohé podniky a nespočty jednotlivců a rodin devastující, nejsou jen zlým snem, který se rychle rozplyne. Budou trvat mnohem déle, dolehnou s násobně větším efektem a na daleko větší počty obyvatel a firem.

Jak poukazuje další britská studie od London Business School & Wheeler Institute for Business and Development, prvotní šok světové ekonomiky na straně dodávek bude v rychlém sledu vystřídán šokem poptávkovým.

Sestupná spirála globální ekonomické aktivity je na spadnutí.
Reklama

Není divu: lidé i podniky již dnes na vlastní kůži zažívají, co znamená karanténa. Představa že bude trvat rok či dva, nepochybně vyvolá další skepsi a škrty a vše nad rámec nezbytně potřebného nebude nakoupeno/investováno. Snížení poptávky povede k další nové vlně snižování nákladů a propouštění. Velmi nebezpečná sestupná spirála globální ekonomické aktivity je na spadnutí.

Co může přinést následná obecná mizerie a zhroucení sociální struktury společnosti? Rabování, násilnosti, nepokoje, oslabení mezinárodní spolupráce a institucí, ochranářství, nacionalismus a války. Prvotní projevy těchto fenoménů se již ve světě dějí. K tomu všemu průběžně zvýšená nemocnost způsobená somatizací z drasticky zhoršených materiálních podmínek. 

Dobře, tak nenechme onu spirálu rozjet. Jak ale? V roce 2008 bylo třeba přesvědčit americký finanční sektor, tedy relativně úzkou skupinu individualit. Tím klíčovým momentem bylo rozhodnutí Fedu posvěcené americkou Sněmovnou reprezentantů nalít do amerického finančního systému ohromující sumy vytištěných dolarů.

Obávám se že v dnešní situaci tento postup nelze použít. Zaprvé, tím, kdo musí být přesvědčen ke změně očekávání, není malá skupina finančníků, ale globální populace.

Zadruhé, nemocným není zčásti vykradený americký finanční systém, ale vysychající zdroje domácností a firem po celém světě, přičemž problém se umocňuje s každým týdnem trvání restriktivních opatření.

A proto i kdybychom se rozhodli znovu vytisknout peníze, i kdybychom u všech relevantních centrálních bank pominuli, že nejsou americkým Fedem, i kdybychom všichni věřili, že vlády budou schopny jednou tyto dluhy splatit, budeme stát před problémem, jak napumpovat peníze do oběhu.

Dnes totiž nejde o převod potřebných částek do nepočetného klubu páteřních bank, ale o řádově složitější úkol, neboť se jedná o desítky milionů firem a ještě více domácností po celém světě.       

Takže znovu na začátek, omezit, nebo potlačit? Dosud jsme se shodovali, že potlačit. Mám však za to, že děláme hrubou chybu v počtech. Na jedné straně totiž zvažujeme zcela konkrétní čísla mrtvých, na druhou stranu vah však pokládáme z dnešní perspektivy vážné, avšak ve své komplexitě nevyčíslitelné dopady na ekonomiku a strukturální stabilitu společnosti.

Čím drastičtější opatření, tím přesvědčivěji musí být komunikována vize uvolnění.

Tyto veličiny jsou nesouměřitelné jak svými dopady v čase, tak konkrétností, a proto nám ubírají cenný čas pro úspěšné řešení krize. Strategie potlačení doprovázené zásadním omezením ekonomické aktivity a svobod lze aplikovat pouze na velmi krátký čas v řádu několika málo týdnů.

Smyslem může být výhradně získání času pro zavedení tzv. chytrých karanténních opatření. Současně platí, že čím drastičtější opatření jsou, tím přesvědčivěji musí být komunikována vize následného uvolnění po zavedení chytrých opatření.

Cílem je nepřekročit riziko obecné ztráty důvěry v budoucnost – a neroztočit devastující sestupnou ekonomickou spirálu se všemi jejími výše popsanými důsledky.

Hořkou hříčkou osudu je skutečnost, že nás tato pandemie zastihla v době pandemie jiné – populistické, která je v principu opakem toho, co krizové a komplexní situace vyžadují.

To, co je dnes třeba, je multidisciplinární přístup a politický leadership, který má kapacitu uchopit problémy v jejich šíři, odvahu smést povrchní líbivost a přesvědčivou komunikací získat ostatní k rozhodné a dobře řízené akci.

Reklama
Reklama
Reklama