skip to main content
Architektura

Miliardová rekonstrukce státní opery finišuje. Adoptujte si místní sedadlo

2 minuty čtení

Prostorné hlediště je zatím stále na stání, ale z červeného koberce už trčí stovky šroubů, kam dělníci postupně přimontují křesla složená opodál. Na balkonech se osazují zdobná světla se zlacenými ornamenty, pódiu dominuje lešení a parta techniků tu cvičně zvedá oponu.

Tedy, oponu. Zatím jen obří dřevěnou desku, která poslouží coby podklad rozměrného obrazu. Ve Státní opeře je pořádně živo a shon dokončovacích prací je všudypřítomný. Aby ne. Tříletá oprava významné pražské scény totiž finišuje a otevírat se má už 5. ledna.

Technických vychytávek je tu celá řada. Za zmínku stojí určitě nová točna, kvůli které museli stavaři vyhloubit ve skále přímo pod budovou šest a půl metru hlubokou jámu. „V ní jsme následně vytvořili železobetonový sarkofág, do kterého jsme točnu umístili. Původně jsme přitom plánovali, že jen repasujeme točnu ze 70. let, ale ukázalo se, že je v daleko horším stavu, než jsme si mysleli. Právě vybudování nové točny tak samotnou rekonstrukci prodražilo o 115 milionů korun,“ popisuje jednu z technických výzev ředitel výstavby Jan Křístek ze společnosti Hochtief.

Nicméně nová točna tu starou hravě předčí. Mimo to, že se umí otáčet, což se od ní tak nějak očekává, se umí i zvednout nad terén pódia a částečně naklopit. Dalším zajímavým diváckým bonusem bude titulkovací zařízení v každé sedačce. Diváci si tu za pomoci dotykového displeje zvolí řeč, kterou potřebují, zhlédnou anotace představení i program. Zkrátka sedačky nové generace.

No a největší příběh s sebou vláčí stoprocentně opona. Ta původní od Eduarda Veitha se totiž po druhé světové válce záhadně ztratila a dochovaly se jen její černobílé snímky. A právě podle nich umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla Martin Černý namaloval oponu znovu. „Maloval jsem to na podlaze v dílnách Národního divadla, protože dohromady má ta plocha 11 na 18 metrů. Dělal jsem na tom obraze 14 týdnů od rána do noci a nějakých osm dní mi pomáhali mí studenti scénografie z DAMU. Už se nemůžu dočkat chvíle, až to někdy mezi 16. a 20. prosincem konečně pověsíme. Poprvé to totiž uvidím zpříma a poznám, zda se mi to povedlo,“ povídá Černý s úsměvem. Slavnostní opona v opeře mimochodem nahradí tu dočasnou, již Antonín Střížek namaloval v roce 2002 k inscenaci Kouzelná flétna.

Výroba nové opony. Foto: Martin Černý

Celkem rekonstrukce opery spolykala 1,3 miliardy korun a kromě staré budovy z roku 1888 se kompletně opravil i přilehlý provozní objekt včetně technického zázemí. Nové technologie tak dostala například kotelna, ze které se kromě opery vytápí i dvě budovy Národního muzea. V provozní budově vznikly nové sály i zkušebny a byla obehnána zcela novým pláštěm, který dokonale pohltil hluk vedlejší magistrály.

A nakonec něco pro fajnšmekry. V citlivě zrekonstruované budově, kterou se stavaři snažili co nejvíce přiblížit její původní podobě, budete moci mít i své jméno. Konkrétně na jedné z 1016 sedaček. V rámci projektu CHAIRity – Křeslo do opery si totiž bude moci každý adoptovat červenou sedačku. Výše příspěvku se pohybuje od 15 do 100 tisíc korun. Pokud dáte nejnižší sumu, budete mít plaketku se jménem na křesle rok, když budete maximálně štědří, zůstane tu vaše jméno 50 let.

Každý dárce se automaticky stane členem mecenášského klubu Národního divadla, díky čemuž se může podívat do zákulisí všech divadelních domů a setkat se sólisty. „Zatím si lidé adoptovali 14 sedaček za více než půl milionu korun. Pro zajímavost: stříbrnou sesli za 50 tisíc korun si adoptovala například firma K+B Expert, provozující známé obchody s elektronikou.

Znovuotevření opery není naplánováno na 5. ledna pro nic za nic. Přesně ten den se totiž před 132 lety tehdy Nové německé divadlo otevíralo. Režie lednového koncertu se ujme Alice Nellis a diváky provede po historii čtyř zdejších operních souborů. Opening navíc nepřehlédnete ani zvenku, kde velkou slávu doplní několikadenní audiovizuální show na fasádě budovy.