skip to main content
Sloupek

Moje dilema: Nic není, jak bylo. Jak se s tím vyrovnat jako Portugalec?

2 minuty čtení

Kdyby bývalo všechno šlo podle plánu, seděla bych touhle dobou už dávno v Lisabonu, pila tam na balkoně svého bytu skleničku Vinho Verde a pořádala rituální pohřební ceremoniál pro další sérii balkonových rostlin, které nepřežily zimu.

Od sousedů přes zábradlí by mě pozorovala zvědavá stará Portugalka s knírkem, které dělá neskrývanou radost sledovat, jak rychle umí tyhle migrantky z východní Evropy svým zahradnickým talentem zahubit i tak odolnou rostlinu, jakou je rozmarýn.

Osud rostlin byl takříkajíc zpečetěn.

„Oh meu Deus,“ spráskla by rukama a nabídla mi na uklidněnou nějaké z miliardy portugalských přísloví, dávající smysl jen lidem, kteří byli odkojeni sardinkami, česnekem a koriandrem.

„Bůh dává ořechy těm, co nemají zuby,“ řekla mi jednou a já dodnes nevím, co si o tom myslet. Byl to přímý útok na českou stomatologii? Nebo nepřímý útok na moje pěstitelské schopnosti?

Místo toho, abych jí „učesala opice“ (rozuměj: řekla jí, ať jde někam), jsem jen „polkla žábu“ a nasázela kytky nové. Začas se ale sousedka nechala slyšet, že „bůh rozdává oblečení podle toho, jaká je zima“. To mě znervóznělo, ale na druhou stranu se z toho dá logicky vyvodit, že stejnou metodou bůh rozdává i ty ořechy. A ve finále možná i zuby. A rozmarýn. A pandemie.

A vůbec všechno.

Od té doby, co jsem si v Lisabonu koupila byt, se tam snažím trávit tolik času, kolik mi má práce (a daňové zákony) dovolí. Ten byt jsem koupila před lety, ještě v dobách, kdy bylo Portugalsko ušmudlaný otloukánek Evropy a ceny tomu odpovídaly. Já jsem ale nějakým šestým smyslem tušila, že oni to z toho suterénu západní Evropy jednou odlepí. A taky že načas odlepili.

Ve čtvrti Graça, kde bydlím, se pomalu začaly objevovat minipivovary, a dokonce tam jeden odvážný Francouz prodává avokáda. Ale nebojte, podle toho, jaké prádlo lidi suší na šňůrách svých balkonů, je zřejmé, že většina země je stále absolutně nedotčená řetězcem Victoria’s Secret. Jestli však půjde globalizace tímhle tempem dál, dávám tomu rok a moje sousedka nakonec objeví i depilaci.

Dávám tomu rok a moje sousedka nakonec objeví i depilaci.
Reklama

Po šestinedělí v domácím pražském vězení musím přiznat, že se mi po té babče v Lisabonu začíná docela stýskat – a to ačkoli je často dost protivná, respektive „je s olivovým olejem“. Ona si asi o mně myslí totéž, ale protože obě víme, že „z nejsladšího vína je ten nejkyselejší ocet“, bereme to vzájemně jako dobrou věc.

Uběhly teprve dva měsíce, co jsem byla v Portugalsku naposledy, ale přijde mi to jako v jiném životě. V té době létala letadla, hranice byly dokořán a sousedi vám mohli normálně prskat rady přes zábradlí a nebáli se, že na ně zavoláte policii. To byly časy!

Pak jsem na konci února odletěla z Lisabonu do Prahy a všechno bylo najednou jinak. Plánovala jsem, že poletím „jen na skok“ a za pár týdnů se do Portugalska zase vrátím, takže jsem si jako vždycky sbalila jen pár nezbytných věcí do příruční tašky a zaparkovala své auto do zóny, kde se dá parkovat jen do března.

„Spousta času,“ říkala jsem si tehdy. „Do té doby budu stoprocentně zpátky.“

Na terase jsem nechala nové kytky, které jsem pracně nakoupila a přesázela krátce poté, co jsem pohřbila ty staré.

„Tentokrát vás umřít nenechám,“ slíbila jsem jim. Měla jsem letos pro svoji balkonovou zahrádku velké plány, stejně jako jsem měla velké plány pro celý tenhle nový rok. Chtěla jsem strávit konec jara a kus léta v Portugalsku, další kus léta tady, podzim pak zase tam nebo někde jinde na jihu Evropy a zimu v Asii nebo Jižní Americe – s tím, že jen občas zaletím pracovně na Blízký východ, do severní Afriky, nebo kam bude potřeba.

Ještě před dvěma měsíci se mi to zdálo jako naprosto realistický způsob života. Teď mi to přijde jako utopie.

Portugalci vědí o pomíjivosti své.

V únoru ještě platilo, že máme svobodu a největší hřích by byl nevyužít ji. Evropská unie nám umožňuje volný pohyb a otevřené hranice. Tudíž je přece úplně jedno, jestli bydlím v Praze, nebo v Lisabonu. Jenže teď začínám mít docela blechy za ušima (rozuměj: chytat podezření) z toho, že nic není, jak bylo, a hlavně, nic není navždy.

A že jsem možná svůj starý životní styl nenávratně pohřbila s posledním umořeným rozmarýnem a autem, které skončilo bez milosti a rozloučení v nějaké odtahovce za Lisabonem.

Portugalci vědí o pomíjivosti své. Jeden den máte světové impérium a druhý den se probudíte v suterénu Evropy. A nenaděláte s tím vůbec nic.

Můžete akorát tak polknout žábu a učesat si opice.

Reklama
Reklama
Reklama