Žijeme v přeinformované době. Na jednu stranu je to skvělé. Díky neustálému přísunu nových informací můžeme zdravěji žít, budovat pevnější vztahy a efektivněji pracovat. Jenže ty informace se na nás valí rychleji, než jsme schopni vstřebat, a navíc často popírají ty, které jsme si přečetli před deseti minutami. Sloupek Moje dilema otevírá zapeklité paradoxy doby přehlcené právě informacemi.

Při poslední jízdě Uberem mi konečně došla trpělivost.

„Dávám vám pět hvězdiček, tak mi je nezapomeňte dát taky!“ připomněl mi žoviální řidič, když jsem se snažila vyložit si z jeho zasmrádlého kufru svoje tašky. Vůbec ho nanapadlo, že by mi možná s těmi taškami mohl pomoci. Naopak jsem ještě dostala lekci, že nemusím s těmi dveřmi od jeho auta tak mlátit, protože se zavírají automaticky.

„A za co přesně byste chtěl těch pět hvězdiček?“ musela jsem se zeptat. Popravdě mě dost překvapovalo, že někdo, kdo jezdí po Praze špinavým starým bavorákem páchnoucím cigaretami a zbytky z KFC a povídá si po cestě po telefonu se svou sestřenicí v Plzni, má pocit, že jeho služby jsou hodné nejvyšší možné známky.

Ještě si matně pamatuju doby, kdy pět hvězdiček znamenalo prvotřídní servis: řidič měl voňavé nové auto, dal vám vodu nebo bonbony, přizastavil u bankomatu, čekal na vás déle, než musel, a tak dál.

Chápu sice, že řidiči jsou na hodnocení závislí a Uber nemá zrovna reputaci korporace postavené na soucitu se zaměstnanci, ale jeden by si stejně myslel, že ta výjimečná hodnocení budou chtít získávat výjimečnými službami spíš než citovým vydíráním. A jeden by se mýlil.

„No tak snad jsem vás na to letiště dovezl a žádný problém nebyl ne?“ argumentoval řidič.

Přemýšlela jsem, odkdy je pouhý fakt, že vás řidič doveze na správné místo bez toho, aby se ztratil, vyboural vás nebo mu po cestě došel benzin, něco, za co si zaslouží pět hvězdiček.

A pak jsem si vzpomněla. Od té doby, co máme sdílenou ekonomiku!

Ta s sebou nepochybně přinesla spoustu dobrých věcí. Nakonec, díky všem svým výhodám naprosto změnila to, jak cestujeme po městě a kde a jak na cestách bydlíme. Ale pak s sebou přinesla ty ostatní věci, které se začaly projevovat pomalu, plíživě a ze začátku vypadaly zcela neškodně. Jednou z nich je právě tenhle „teror pěti hvězdiček“.

V praxi to znamená, že zákazníci jsou čím dál častěji více či méně agresivními cestami „nabádáni“, aby udělovali pět hvězdiček za zcela průměrné služby. Podobně jako moderní děti stále častěji dostávají pochvaly a medaile za závody, ve kterých nevyhrály, ale prostě se jich jen zúčastnily, i moderní dospělí a firmy stále častěji vyžadují pochvaly a hvězdičky za služby, které se absolutně ničím nevymykají.

Kvůli tomu dneska vypadá klíč k udělování hvězdiček v Uberu nějak takhle:

***** Jízda byla o. k.

**** Řidič se neumí chovat a neumí ani řídit, ale dovezl mě živou, takže bych si neměla moc stěžovat.

*** Řidič je naprostý šílenec a doufám, že už ho nikdy neuvidím.

** Nikdy více. Tenhle člověk patří do vězení.

* Odteď chodím jen pěšky.

Inflace hvězdiček samozřejmě není jenom problém Uberu. Na Airbnb i na Booking.com a jiných platformách postavených na tom, co si myslí zákazníci, devalvovala hodnocení úplně stejně s tím rozdílem, že tam vás poskytovatel služby klidně ještě poté zkontaktuje a seřve vás, že jste si dovolili dát mu cokoli méně než plný počet bodů.

„Můžu se zeptat, proč jste mi nedali pět hvězdiček, ale jen čtyři?“ poslal mi minulý rok zprávu pán, který vlastní pár bytů v Brně a pronajímá je. V jednom z nich jsem na víkend bydlela a byl docela hezký, ale byl tam hluk a neměli pohodlnou postel. Dala jsem mu čtyři hvězdičky, protože mi to přišlo fér a akorát.

„Čtyři hvězdičky jsou přece dobré hodnocení, ne?“ napsala jsem mu. Přišlo mi absurdní, že když dám pět hvězdiček jemu, tak co bych pak dala tomu super bytu v Římě, který si je opravdu zasloužil?

„Čtyři hvězdičky je, jako byste mi dala jen jednu,“ odepsal mi, „kvůli tomu se propadneme z vynikajícího místa na místo skvělé.“

Inflace očividně nepostihla jen hvězdičky, postihla i superlativa. Zatímco ještě před pár lety by slovo „skvělé“ znamenalo obrovský kompliment, dneska je to skoro urážka.

Když jsem začala věnovat víc pozornosti tomu, jak to s těmi hodnoceními dneska funguje, zaznamenala jsem zajímavý trend. Poprvé jsem si ho všimla minulý rok ve Vietnamu, ale později se mi něco podobného opakovalo v Chorvatsku i u nás.

V jednom penzionu v Českém Krumlově měli například naprosto fascinující metody, jak si udržet vysoké hodnocení. Trvali třeba na tom, že check-in bude mezi druhou a třetí odpoledne. Když se do tohoto úzkého časového intervalu jako já netrefíte, dají vám velice velkorysou nabídku: buď zaplatíte 500 korun za pozdní příjezd, anebo se domluvíte tak, že vám nebudou účtovat nic extra, ale musíte jim dát v hodnocení na Bookingu plný počet.

Něco podobného se mi stalo nedávno i v Dubrovníku, když jsem hledala ubytování. Bylo mimo sezonu, takže mezi hotely, apartmány i penziony byla nepřeberně velká nabídka. Což je trochu peklo, protože je to ideální orná půda k tomu, aby si člověk, který nechce trávit moc času výběrem toho správného ubytování, řekl: „Vyberu prostě to, které má nejlepší hodnocení.“ A voilà, z Airbnb na vás vypadne malebný byt ve starém centru, který má celkové hodnocení pět hvězdiček od 5736 zákazníků. Panečku, to musí být opravdu skvělý byt!

O to více mě pak překvapilo, že ten byt byl úplně průměrný. Nic hrozného, ale zároveň nic, co by se blížilo něčemu výjimečně dobrému. Paní bytná mě navíc neustále bombardovala nevyžádanými radami a doporučeními na restaurace a muzea a obchody svých kamarádek. A u každého jejího doporučení stálo: Hlavně abyste se tu cítili jako doma a dali nám pak pět hvězdiček!

Na moji otázku, jestli by nám mohla check-out posunout z desáté na jedenáctou, odpověděla. „Ano, můžeme, když nám slíbíte, že nám dáte pět hvězdiček.“ To už mi přetekla trpělivost a napsala jsem jí, že takhle vydírat zákazníky je krajně neprofesionální. Obratem dala paní mizerné hodnocení mně jako hostovi.

Což mě vlastně docela potěšilo. Vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je, přestat být vynikající a začít být skvělá. Jestli to takhle půjde dál, možná se časem propadnu až někam do výbornosti. Ale to už mě asi nikde nikdo neubytuje.