Právě teď. Přesně teď se všichni potřebujeme nadechnout. Z plných plic. Po třiasedmdesáti dnech otevírají všechny restaurace, po třiasedmdesáti dnech můžeme jít na oběd, snídani, večeři. Po třiasedmdesáti dnech se život, zadušený koronavirem, vrací skoro k normálu.
Nebezpečí ale pořád ještě hrozí – a to nejen od viru, co napadá plíce. Udusit se totiž můžeme, paralyzováni strachem, i my všichni. Navzájem.
A
to nesmíme dopustit.
Česká
ekonomika dostala covidovou pauzou ránu, jakou nikdo nepamatuje.
Největší asi byznysy, kterým říkáme malé – obchody,
restaurace, hotely, malé firmy a malí výrobci. Ta místa, ty věci,
které máme rádi, kam rádi chodíme.
A plicní ventilátor pro přidušený byznys jsme my. Kyslík jsou naše peníze. Pokud je přestaneme do oběhu posílat – kvůli strachu z budoucnosti, kvůli tomu, že jsme v karanténě nejspíš zchudli, kvůli racionální opatrnosti, proto, že euro stojí dvacet sedm, a ne dvacet čtyři, proto, že se všechno pod námi třese, inflace roste, proto, že budeme šetřit na příště, proto, že nejsou zakázky ze zahraničí a všechno je nejisté –, začneme se dusit. Navzájem.
Ekonomika, a to laskavý čtenář Forbes.cz samozřejmě moc dobře ví, funguje jako složitý a živý organismus, jako propojený mechanismus, jako domino. Ubereš kyslík tady a začnou se dusit buňky, které se začátkem škrcení neměly zdánlivě nic společného. Nedáš olej sem a zadřou se kolečka všude. Pustíš kostičku tady a už to celé padá…
A tak největší nebezpečí teď hrozí, když budeme všichni dusit výdaje. Když přestaneme utrácet, když budeme až moc opatrní a budeme až moc šetřit. To by mohlo mít dramatičtější důsledky než celý covid-19. Byznysu a ekonomice znalému čtenáři nebudu vysvětlovat a líčit temné barvy, dovede si je představit.
Takže,
je potřeba dýchat. Nadechnout se.
Jít do restaurace, co máte rádi. Hned dneska, ale i další dny. Ano, stavit se při cestě domů v baru. Koupit si něco. Kytku. Udělat radost sobě, ale i tomu, od koho kupuji. Alespoň malou, alespoň za pár korun.
Doufám, že je zřejmé, že nevolám po žádném bezhlavém utrácení a konzumu pro konzum. Ani po iracionalitě a naivním rozhazování peněz. Možná budeme díky víc než dvouměsíční paralýze víc přemýšlet, kam a komu peníze poslat.
Živnostníci už nedostanou žádnou státní podporu, žádnou pětadvacítku, co byla ve skutečnosti patnáctka. Nebude je nad vodou držet nikdo jiný než jejich sousedé, než jejich hosté, než jejich zákazníci. Nikdo jiný než vy.
Dnes otevřou dveře, budou mít radost a budou plni očekávání. A taky jim po dvou a půl měsících začnou naskakovat plné náklady. A budou čekat. Jestli se zastavíme na oběd. Večer na skleničku. Jestli si něco koupíme. Nebo objednáme práci na dlouho odkládané rekonstrukci koupelny nebo necháme udělat novou skříň.
Osobně bych teď zašel za truhlářem od vedle spíš než do žluto-modré megakostky, kde se stojí fronty. Koupil bych si košili či nové džíny spíš u malého návrháře nebo u firmy s českým majitelem než v globálním obchodě s visačkami made in China, Bangladesh či Vietnam. A tak i když mi jako spoustě z vás docela razantně poklesly v poslední době příjmy, stavím se dnes na oběd v oblíbené restauraci v Dlouhé, zajdu k Blažkovi, do Pietro Filipi či Girls Without Clothes (ano, české je to!) a vymetu všechny skuliny úspor, abych mohl zadat rekonstrukci koupelny českým stavařům, truhlářům a koupil si umyvadlo v Gravelli ve Vysočanech a vanu od Sika a Ravaku.
A v dalších dnech a týdnech, ne bez hlavy, ale se srdcem, budu posílat peníze tam, kde udělají radost mně i sousedům. Lidem, co vedou malé obchody – a ne nutně jen s českým zbožím, lidem, co mají kavárnu, hospodu, krejčovství, truhlářství, pivovar, lihovar…
Možná si řeknete, kdo se zastaví u mě? Kdo nakoupí u mě, když nemám ani hospodu, ani krám a ani hoblík? Kdo se zastaví u mě v kanceláři? Kdo dá práci mně? Kdo bude chtít spočítat daně, udělat marketing nebo projekt na nový dům? Kdo bude inzerovat ve Forbesu či na Forbes.cz? Jednoduchá odpověď – snad ten, komu dnes dáte naději svým nákupem a svojí návštěvou vy. Možná, snad. Jistotu nemáme.
Ale udělat pro to něco můžeme. A tudíž musíme. Nadechnout se. Poslat kyslík. Rozhýbat strachem stažený organismus ekonomiky. Udělat radost sobě. A tím taky druhým. Karanténa nás určitě naučila, že život je krátký. Křehký. A že radost do něj můžeme vnést jen my sami, zvenku ji nečekejte.
Krásný den, vítejte ve skoro normálním postkaranténním světě a vdechněte mu život.
