skip to main content
Forbes Woman

Nejhezčí je to, co si musíš vybojovat. Rozhovor s Klárou Kolouchovou nejen o vlastní cestě na vrchol K2

4 minuty čtení

Některé vrcholy se zdají nedobytné, a abyste je zdolali, musíte o ně tvrdošíjně usilovat opakovaně. Své o tom ví dokumentaristka Jana Počtová i horolezkyně Klára Kolouchová. Jana Kláru dva roky sledovala s kamerou při jejím pokusu o pokoření himálajské K2.

Obě při tom několikrát zjistily, že za horou, na kterou právě vyšplhaly, se skrývá další, ještě vyšší. Klára Kolouchová svoji metu zdolala přesně před rokem, na třetí pokus. A teď se konečně může z vrcholu rozhlédnout i Jana Počtová. Dokument K2 vlastní cestou vstupuje do českých kin.

Jednoduchý přitom tento filmařský výstup nebyl. Producenti z Bontonfilmu režisérku oslovili nejspíš s i ohledem na léta práce pro populární televizní cyklus Na cestě, který ji zavedl do Bangladéše, Afghánistánu a dalších extrémních destinací. Nejspíš sázeli na to, že podobně jako Kolouchová bude mít v krvi houževnatost a schopnost poprat se s výzvami. Počtová oboje prokázala, když tři týdny před plánovaným odjezdem do Asie dokázala sehnat chybějící část rozpočtu – film dofinancoval miliardář a filantrop Karel Janeček, kterého prý režisérka potkala ve frontě na toalety v jednom pražském podniku. 

Přesto film zůstal nízkorozpočtovým českým dokumentem, a pokud budete čekat podívanou ve stylu oscarového dokumentu Free solo, odejdete nejspíš zklamaní. Záběry z hor jsou sice působivé, ale je vidět, že tvůrci neměli k dispozici neomezené technické možnosti ani mnohačetný štáb – v Himálaji točili ve dvou, pouze Počtová s kameramanem.

Režisérka se ale o to víc mohla soustředit na emoce, které podobné heroické výkony provázejí. Ve filmu tak zdařile proniká pod všechny ochranné péřové vrstvy horolezkyně i jejích nejbližších.

Podobný osobní dotek nabízí i rozhovor s Klárou Kolouchovou, který Jana Počtová pro Forbes pořídila loni v listopadu. My vám jej teď exkluzivně zpřístupňujeme jako textový teaser k filmu K2 vlastní cestou.

Pokaždé, když začnu natáčet nový film, první, o co se snažím, je pochopit hlavní postavu. U Kláry byl, a vlastně ještě stále je, tento proces komplikovaný. Někdy bych řekla, že je to ten nejpřejícnější člověk na světě, a pak mě překvapí svojí sobeckostí. Potrpí si na značkové oblečení a nosí make-up i v základním táboře v Himaláji, ale vyleze s ním na osmitisícovku. A ještě ten den, kdy stojí na vrcholu, dokáže sejít zpět, je marnivá, bláznivá a někdy i krutá. Díky ní jsem poznala úplně nový svět. A přiznám se, že jsem se do něj zamilovala. Osmitisícové hory, dobrodružství, téma ženy, matky, horolezkyně.

Film jsme roztočili začátkem roku 2018. Klára odjela na svoji druhou expedici – a nevylezla. V kritický moment se jí udělalo špatně, zradilo ji zdraví. V okamžiku, kdy jsem ji viděla vycházet z letiště, jsem věděla, že pojede příští rok znovu. Pro ni nastalo martyrium dalších tréninků. Klára v rámci příprav vylezla na třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu (8586 metrů nad mořem).

Zatímco Klára se na výstup připravovala několik let, moje příprava se skládala z desetidenního tréninku, jehož cílem bylo spíše rozšlápnout nové trekingové boty než vylepšit fyzičku. Zhruba v devět večer jsem si dala malé černé v hospodě U Kocoura a do půlnoci jsem chodila nahoru a dolů na Petřín. Uklidňovala jsem se tím, že po mně přece nikdo nebude chtít vylézt výš než jen do základního tábora.

Nějak jsem vytěsnila, že je v pěti tisících.

O tři týdny později jsem v rozšlápnutých botách a stále bez fyzičky vykročila na 140kilometrový trek přes největší ledovec světa Baltoro. O pár kilometrů dál jsem na svůj „trénink“ vzpomínala s jemným úšklebkem. Chybělo mi samozřejmě to malé černé. Vyfasovala jsem takového malého pákistánského průvodce v červené mikině a po jednom dni jsem to s ním vzdala, šel na mě moc rychle.

A tak jsem v příštích dnech viděla vždy jen červenou pákistánskou tečku na horizontu, ke které jsem po pár hodinách vždy došla a poslechla si legendární větu „Jana, group 60 plus is coming“.

Nebylo od něj zrovna motivační srovnávat mě se skupinou šedesátníků, kteří mě zhruba v půlce dne vždy opravdu předešli.

Po sedmi dnech trápení, ale i neuvěřitelné krásy, párkrát tak silné, že mě to až rozbrečelo, jsem došla do základního tábora pod K2 v pěti tisících metrech nad mořem.

Tam na mě čekala Klára a dobrodružství mohlo začít.

Co cítíš v okamžik, kdy se vydáš do hor?

Klid. Je to moment naprostého odpoutání se od reality všedního dne. Sice nikdy nejsem stoprocentně připravená odjet, vždycky za sebou nechávám balík věcí, které bych mohla udělat líp, ale v nějaký moment to prostě zavřu a ten okamžik je unikátní. Ze všeho naprosto svobodně vyskakuješ, bez jakýchkoli výčitek, bez pocitu viny. Je to úžasně uvolňující a osvobozující, protože v tu chvíli nemáš na starosti nic jiného než sám sebe a soustřeďuješ se na to, co děláš zrovna teď a tady. A tohle nejde nasimulovat v normálním fungování.

Vysoké hory a horolezectví jsou pro normální lidi asi jeden nejméně pochopitelných sportů – přijde mi, že se u něj nejhůře vysvětluje, proč to člověk dělá. Jednou jsi mi sama řekla, že dokud nezlezeš svoji první horu, nemůžeš to pochopit. Co se u tebe proměnilo s tou tvojí první?

Je to ta první dávka. První extáze. Pocit, když stojíš na vrcholu, je absolutním štěstím, souzněním, naplněním. Extrémní zážitek a pocit, který jsem nikde jinde nezažila. Už ti není patnáct ani dvacet, pár zážitků už za sebou máš, a najednou zažíváš něco, o čem jsi vůbec nevěděla, že existuje. A je to natolik mimořádné a intenzivní, že víš, že to chceš zažít znovu. Se vším, co to obnáší. Není to jen o tom finálním zážitku. Má to neuvěřitelnou předehru a pak i nádhernou dohru. A to to všechno ještě víc násobí.

Myslím, že rozumím téhle honbě za zážitkem. Je to jako droga. Můžeš být bez ní, když jsi rozumný, ale nic moc se pak tomu v životě nevyrovná.

Jo. A víš, že už nikdy nic takového nebude. Ale jsou momenty, které se tomu vyrovnaly. Třeba narození mých dětí bylo jedním z nich.

Proč myslíš, že je někomu dalšímu tak těžce předatelné, co tam nahoře cítíš?

Já už to nevysvětluju. Pochopila jsem, že spousta lidí nechápe, čeho sami nejsou schopni. Z výseče toho, co lidé běžně dělají, je lezení svým kouzelným způsobem výjimečné. Na vrcholu K2 stálo z celého světa jen 20 žen a já jsem jedna z nich. Není výtka, kterou jsem ještě neslyšela: Hazarduješ nezřízeně se svým životem, jsi přece máma a máš závazky a tak dále. Prostě vyčuhuješ z řady, tak tomu pojďme osekat hlavy a zarovnat to zpátky do škatulky.

Související vydání
Reklama

Ale tohle nás má zajímat? Co si ostatní myslí? Pro lidi jako já nebo ty není jiná cesta než si to odžít.

V okamžiku, kdy jsme přišli do základního tábora, byla Klára již několik dní po aklimatizačním výstupu, jednotlivé výškové tábory měli v podstatě připravené a zásobené, hora byla zafixovaná lany téměř pod vrchol, počasí vypadalo skvěle. Asi nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem došla do základního tábora a odhodila trekingovou hůlku v dál – čisté gesto pocitu zoufalství.

Na přivítanou jsem dostala panáka becherovky. Těsně předtím jsem potkala svého kameramana se Šerpou, jak mi běží vstříc s kyslíkovou bombou a prášky proti výškové nemoci, jelikož se jim tichou poštou doneslo, že Počtová kolabuje u Broad Peaku. Já přitom šla jen velmi, velmi pomalu.

Klára mě objala a pronesla krátkou větu: „Jdete včas, vypadá to, že pozítří lezeme nahoru.“ Před očima mi proběhlo celé to martyrium shánění peněz, balení, zážitky posledních sedmi dní, a to všechno kvůli dvěma dnům natáčení tady? Chvilku jsem dumala, jestli se mám složit hned, anebo si to schovat na potom. A hlavně mě strašně bolely nohy. Ten den jsme natáčeli do jedenácti v noci.

Druhý den se Klára, máma dvou malých dětí, už jen sbalila, zhruba po poledni z ní už nevyšla kloudná věta a další den v pět ráno vyrazila nahoru – potřetí, a jak říkala i naposledy, se rozhodla zkusit vylézt na kopec jménem K2.

Jaký je to pocit, něco dokázat? Jako první Češka stát na třech nejvyšších vrcholech světa? Přiznám se, že když jste všichni slezli dolů a já tam nahoře stála a koukala na vás, bylo mi vlastně až trochu líto, že toho pravděpodobně nebudu nikdy sama schopna. Říkala jsem si, že tohle už je fakt něco, že na sebe můžete být opravdu pyšní!

Je to vlastně skoro stejně těžko popsatelné, jako když jsi se ptala, co prožívám na vrcholu. Pro mě je to spíš o tom, co cítím teď. Jakousi vnitřní pohodu a nadhled nad běžným fungováním. Jenom já vím, co jsem zažila, jenom já vím, čeho jsem schopna, co to obnášelo, jak to bylo těžké. A neočekávám, že mě teď budou všichni plácat po zádech, jak jsem dobrá. Paradoxně čím těžší to bylo, tím míň to potřebuju. Umocnilo to mou vlastní víru, že to, co dělám, je důležité a má to smysl. Že to za to stálo. Pro mě a pro mé blízké. K2 pro mě jednoznačně byla životním milníkem a úžasným zdrojem energie do dalšího života.

Ale stejně jsem u tebe neviděla nijak velká a dostatečně silný pocit zadostiučinění…

Myslím, že by si to zasloužilo větší emoční výkyv. Ten nejšťastnější moment byl vlastně bezprostředně poté, co jsem se vrátila do základního tábora, dolů k vám. Strašně jsem se těšila, až vás uvidím. Když jsem tě mohla poprvé obejmout a všichni vykukovali z těch svých stanů a docházelo jim, že jsem právě přišla z vrcholu.

Není to zvláštní, že o něčem sníš čtyři roky, a pak je ta radost takhle malá?

Ona ale není malá, je tady pořád, jenom mám pocit, že není prostor jí dát průchod. V podstatě je to pořád jen další kopec do sbírky a teď si zas zaslouží prostor ti, kterým jsem ho doposud ubírala. Vrátila jsem se ze dvou velkých expedic zpátky domů a snažím se to všechno kolem znovu přenastavit. Jednoznačně je teď priorita na straně rodiny. Hrozně hezky to pojmenoval můj manžel, který řekl: „Ber to tak, že jsme ti vlastně dali čtyři měsíce dovolené a ty už skončily. Teď už musíš být zpátky.“ Moje rodina to chápe, proto to taky můžu dělat, ale s okolím je to horší. Spousta lidí se mě teď ptá: To ti to manžel dovolil? Co ty jako matka? Chlapa by se na to nezeptali. Vůbec by to nebylo na pořadu dne.

A jak se s podobnými otázkami vyrovnáváš?

Už jsem se s nimi vyrovnala. Řešila jsem to, prožívala, ale nakonec jsem si to dokázala sama před sebou obhájit. Nebo omluvit. Trochu alibisticky a hodně sobecky jsem si řekla, že je lepší, když je tomu vystavím, než když nepojedu a nebudu dělat, co chci.

Opravdu tomu věříš? Že je to bez následků?

Na druhou stranu to přece může být i fajn, že na mě nejsou upnutí a nemají mě „furt za zadkem“. Už jsou na to velcí dost. Pro mě bylo důležité dotáhnout to do konce. Udělat všechno pro to, abych na K2 vylezla. Tu emoční část jsem si zkrátka zakázala – vůbec jsem si ji nepřipouštěla.

Jde vůbec něco dokázat, pokud nechceš být sobecká a tak trochu lidem kolem sebe ubližovat?

Ne. Musíš být jednoznačně sobec, pokud nechceš, aby tě to semlelo. Já prostě nežiju normální život. Nejsem schopna odvézt děti třikrát týdně na kroužek a v šatně si pak povídat s ostatními matkami. Spousta hezkých věcí z normálního života mě míjí, ale mám je nahrazené pro mě mnohem hezčími.

Jenže ty u nich riskuješ svůj život a vystavuješ svoje dvě děti riziku, že budou bez mámy.

Přemýšlím, jestli začínám být emočně plochá, když ti odpovím, že mi to za to stejně stojí. Věř tomu, že je za tím ale spousta probrečených nocí. A závěť je furt zavřená v šuplíku a platí. Chceš tohle teď rozebírat?

Proč ne?

Chceš se vrtat ve smrti? Já se teď chci zabývat něčím hezkým. Třeba tím, že mám hezký a spokojený život.

Nebojíš se toho?

Kdybych řekla, že ano, tak bych de facto říkala, že se bojím života, ale mě život baví.

Klára si nepřipouštěla mnoho momentů. Připadala mi až neuvěřitelně klidná, když se po pěti dnech vrátila z prvního vrcholového pokusu. Tři sta metrů pod vrcholem se všichni otočili a začali sestupovat dolů. Vrcholovou pasáží neprošel ani zkušený tým Šerpů, kteří se po dva dny a dvě noci brodili metr a půl ve sněhu ve snaze zafixovat vrchol lany.

Desítky a desítky horolezců postupně scházely do základního tábora – Klára jako jediná slezla ještě ten samý den. Začalo se balit. Většina ostatních týmů se rozhodla, že tento rok na vrchol hora nikoho nepustí. Naše expedice jako jediná zůstala a nervozita stoupala úměrně tomu, jak kolem nás procházeli plně naložení oslové z ostatních táborů. Všichni řešili, jestli má smysl to po pár dnech zkusit znovu.

Klára chodila od jednoho horolezce ke druhému – ti, kteří se sami rozhodli neriskovat, ji od dalšího pokusu zrazovali. Ti, kteří se rozhodli, že to zkusí, tomu dávali šanci padesát na padesát. A nemysleli tím, že je pouze padesátiprocentní šance, že vylezou, ale že je i padesátiprocentní šance, že všichni zemřou. Klára se rozhodla expedici ukončit.

A pak jí jeden zkušený horolezec řekl zhruba tohle: „If you think you are fuc..d, you are only 70 percent fuc..d.“ Takže ať poslouchá ty, kdo mají chuť zabojovat, a ne ty, kteří to vzdali.

Když jsme natáčeli, hodněkrát zaznělo, že si potřebuješ dokázat, že na to ještě máš. Vylezla jsi jako první skoro do všech výškových táborů a vždycky jsi do kamery řekla podobnou větu – že na horách se nesoutěží, ale je fajn tu být první a dokázat si, že na to ještě máš. Proč si to potřebuješ dokazovat?

To je jakási vnitřní soutěž se mnou samotnou. Soutěžím se sebou průběžně každý den i v naprostých maličkostech. Třeba si řeknu, že tu tramvaj prostě doběhnu, i když už je daleko. A přitom by nebyl vůbec problém počkat tři minuty na další. Je prostě příjemnější být tam na tom kopci první a vysmátá mávat ostatním a dělat si z nich srandu, že já už jsem si uvařila čaj a zalezla do spacáku, zatímco oni ještě funí do kopce. Mentálně tě to hodí trochu do plusu.

Ale uvědomuješ si, že tohle každý nemá?

Ty nechceš doběhnout tramvaj, když nemusíš? Tohle já mám od táty. Vždycky mi říkal, že když jsi na nějaké životní křižovatce, můžeš si vybrat ze dvou cest. Jedna bude pohodlná a ta druhá povede někam, kam teď možná nejsi schopná ani dohlédnout. Na tu jednodušší se pravděpodobně budeš moct vrátit vždycky, ale zvol si tu těžší, protože když je v životě něco moc jednoduché, většinou to pak za nic nestojí. Tohle dneska aplikuju v podstatě už úplně na všechno.

Nemůže to ale po čase být tak trochu únavné, vždycky volit to složitější?

Ne, pro mě by bylo mnohem únavnější z tohohle pravidla ustupovat. Neuměla bych s tím fungovat. Třeba když si na tréninku řeknu, že uběhnu deset kilometrů, nemůžu dát jen devět a půl. Nedá mi to. Vrátím se a uběhnu zbylých 500 metrů a pro jistotu si ještě přidám.

Ale já pořád nechápu, pro si musíš neustále něco dokazovat.

Protože je to zábavné. Bylo by to placaté a plytké a o ničem, kdybych tím životem jen tak proplouvala. A ono by to šlo. Stalo by se něco, kdybych nevylezla na K2? No jasně že nestalo. Život by pokračoval dál, ale já bych věděla, že to není dobře. Jen díky tomuhle vnitřnímu pnutí se dokážeme někam neustále posouvat. Díky tomu život prožívám a nemám pocit, že kolem mě jen tak sviští. Já chci být aktivní účastník, který si svůj život řídí.

O pár dní později celá expedice včetně Kláry vyrazila na vrchol podruhé. Po necelých třech dnech odpočinku… A rovnou do druhého výškového tábora. Nebyl čas. Předpověď počasí ukazovala, že slunečné dny se krátí a monzun přijde brzy.

Ten samý den vyrazil i tým zkušených Šerpů s horolezcem Nimsem, aby se pokusili zafi xovat lany vrcholovou pasáž. Obávanou sekci Travers a Bottle Neck. Všichni horolezci, kteří se rozhodli riskovat život znovu, čekali na kopci. Někdo ve druhém, někdo ve třetím výškovém táboře. Já jsem, jak jinak, napjatě čekala v táboře základním. Připravená s kamerou, jestli se podaří cestu prorazit.

Celou noc jsem nespala a teprve k ránu, když už bylo dávno světlo, se z vysílačky ozvalo „We did it“. Dokázali jsme to. Cesta byla volná.

Klára čekala ve výšce 7500 metrů nad mořem. V ten samý okamžik si natáčela tu samou zprávu a plakala. Asi proto, že věděla, že její sen je na dosah. Tentokrát to může opravdu dát. Sbalila se, vyšla do čtvrtého tábora a kolem sedmé hodiny večerní se vydala do kopce.

Po třech letech snažení se jí 25. července ve čtyři hodiny ráno pákistánského času podařilo stát na vrcholu K2. A samozřejmě se ještě ten den odpoledne vrátit jako první ze všech zpátky do základního tábora.

Jak bys popsala J2 jako horu?

Hodně dlouho mi odolávala, zkoušela mě. Kdybych byla chlap, řekla bych, že si dávala načas, než se mi konečně poddala. Vzájemně jsme se oťukávaly. Dala mi zabrat. Zpětně mi dochází, že jsem na ni nebyla dostatečně zralá nebo možná pokorná.

Ale proč bylo pro tebe tak důležité stát na vrcholu? Víš, že to, ad absurdum, nedává moc smysl…

Protože je dobré věci dotahovat do konce a protože to lze. Proč mám skončit v půlce, když vím, že to tam nekončí. Už jenom z podstaty slova „vrchol“ je jasné, že v daném bodě, místě a čase jsem dosáhla svého maxima. A taky je důležité říct, že jsme se dostali do doby, kdy máme neuvěřitelné schopnosti a možnosti. A ty tady jsou, podle mě, jenom díky tomu, že lidé mají chuť zjišťovat, co je za rohem, že mají chuť objevovat věci, které ještě předtím nikdo nevyzkoušel a neobjevil. Je to ten nejdůležitější princip fungování úspěšné společnosti.

A co je pro tvůj život nejdůležitější?

Ty máš strašně těžké otázky. Co je to pro tebe?

Vnitřní svoboda? Spokojenost sama se sebou?

Já sama se sebou spokojená jsem.

Vnímám tě jako šťastného člověka, proto mě zajímá, co je pro tebe nejpodstatnější?

U mě je to jakási kombinace potřeby zachovat si svůj vlastní prostor a zároveň ho dát i ostatním kolem mě. Pro to svoje štěstí potřebuju mít šťastnou svoji rodinu. Rodina mě dobíjí a samozřejmě mi občas i bere, ale já jim dělám to samé nazpátek. Pořád ale dokážeme ten organismus držet při životě a vzájemně si vyhovět. Je to takové to žij a nech žít.

Jak to mám chápat?

Pro mě je důležité dělat v životě to, co já potřebuju, ale zároveň to chci dělat i pro druhé. Potřebuju si něco vzít, ale i dávat zpátky. A vždycky to musí být v rovnováze.

A co tě žene neustále dál a dál?

Spokojenost s tím, jak se to žene doposud. Mám pocit, jako by můj život byl úžasně rozjetý vlak, který nechci zastavit. Že to, co je, je fajn a chci to udržet.

Pět týdnů pod horou uteklo stejně rychle, jako dneska utíká všechno. Až pár dní poté, co jsem se vrátila, jsem pochopila, jak výjimečné to všechno bylo. A že bych si ještě malou chvíli chtěla v sobě udržet ten pocit, kdy jsem byla v místech, která nás hluboce zastiňují, kde příroda je silnější než člověk a kde byly věci paradoxně mnohdy jednodušší než tady zpátky v civilizaci.

Jsem na tebe pyšná, Kláro!

I když si nejsem jistá, jestli se mi podaří někdy opravdu překousnout fakt, že jsi na konci expedice sedla do vrtulníku a nechala mě samotnou šlapat těch 140 kilometrů nazpátek. Dala jsem je za čtyři dny. Posledních pár hodin každého dne vždycky s baterkou v ruce.

Takže jsem tak trochu pyšná i na sebe.

Reklama
Reklama
Reklama