skip to main content
Český byznys

Nejlepší investice v historii Česka. Jak Jiří Hlavenka udělal z 600 tisíc korun 1,5 miliardy

10 minut čtení

Kdybyste na jaře 2012 vložili 600 tisíc korun do zlata, byli byste dnes v minusu. Kdybyste je dali do akciového indexu S&P, byla by návratnost vaší investice 215 procent. U bitcoinu by šlo dokonce o 218 tisíc procent.

Jenže Jiří Hlavenka svých 600 tisíc korun vložil do startupu Skypicker, který se o něco později přejmenoval na Kiwi.com, a vydělal na tom ještě víc. Oficiálně nebyly detaily transakce, která zkraje léta lehce nadpoloviční podíl rychle rostoucí brněnské firmy převedla do rukou amerického fondu General Atlantic, zveřejněny, ale podle všeho návratnost Hlavenkovy investice převyšuje 225 tisíc procent. Slyšeli jste někdy v Česku o lepší investici?

Čtyřiapadesátiletý podnikatel z jižní Moravy měl v Kiwi.com pětinový podíl, což z něho při předpokládané valuaci firmy mezi šesti a sedmi miliardami korun bezpečně dělá miliardáře. Sám Hlavenka si ovšem nejvíce cení něčeho jiného. Že byl a je součástí příběhu, který daleko přesáhl hranice Česka.

„Kiwi, to je příběh největší. Během sedmi let tu vznikla opravdu globální firma, která prodává do celého světa. Kolik takových u nás je? S výjimkou antivirářů nikdo,“ odkazuje Hlavenka na Avast a AVG.

Pro naše setkání vybral obyčejnou kavárnu v brněnském nákupním centru, následovanou obědem ve fastfoodovém řetězci. Poručil si sleďový salát a mezi sousty mi vyprávěl nejenom o nejúspěšnějším českém startupu, který se prosadil díky schopnosti kombinovat lety nespolupracujících aerolinek, ale i o svých podnikatelských začátcích.

Tahle část jeho životopisu už je možná trošku zanesená prachem, ale byla by chyba ji vynechat. Hlavenka je totiž dost možná největší český technologický inovátor 90. let.

Víte, že jste udělal zřejmě nejlepší investici v historii Česka?

Možné to je. Z hlediska návratnosti asi ano. Moje investice do Kiwi.com byla ta úplně první a byla velmi malá.

Kiwi.com? To nebylo kasino, žádné hop, nebo trop.

Kdy jste si uvědomil, že tohle je vaše životní trefa?

Věděl jsem to od roku 2014, možná 2015, kdy Kiwi.com začalo prudce růst. Bylo jasné, že se tam pro akcionáře tvoří velká hodnota. To nebylo kasino, žádné hop, nebo trop. Hodnota se přirozeně vytvářela ze všech důležitých složek: v technologiích, v tržním podílu, tržbách i profitabilitě. Nikdy jsem neměl obavy, že by šel tenhle byznys „zu grunt“.

Kiwi.com vydělávalo od prvního dne, že?

Ano. Byznysmodel byl vždycky nastavený tak, že jakmile máte tržby, máte i profit. Bylo jasné, že tohle je úplně jiný příběh než třeba Mall.cz, který je permanentně nad krachem. U něj se vždycky hrálo na to, že ho někdo koupí za ranec, nebo to půjde do šmelcu a bude z něho druhý Zoot, po němž někdo maximálně skoupí pohledávky.

Vy jste ale dal Oliveru Dlouhému první peníze ještě předtím, než byly nějaké tržby. Nemohl jste tedy tušit, jak to dopadne.

Nemohl, ale také to byly malé peníze a malý risk. Nejprve jsem dal Oliverovi 450 tisíc korun, aby se ukázalo, jestli to technologické řešení funguje. A pak jsem ještě přidal tuším 150 tisíc korun jako půjčku, kterou jsem odpustil. Celkem jsem do Kiwi.com nalil 1,5 milionu korun, ale ty další peníze se mi o několik let později splatily.

Pamatujete si, kdy jste Olivera viděl poprvé?

Ano, spojil nás Radek Havlík z Microsoftu. Oliver tehdy chodil s jeho dcerou, která se posléze stala jeho manželkou. Seděli jsme v jedné kavárně na kraji Brna, dlouho jsme o tom hovořili. Chtěl jsem ho poznat po osobní stránce a zároveň jsem dělal ďáblova advokáta. Pokládal jsem mu nepříjemné otázky a sledoval, jestli na ně má odpovědi. Pokud by je otráveně odrážel ve stylu „Ty mi nevěříš“, už to signalizuje problém. Oliver to zvládl bezvadně. Shodli jsme se, že potřebujeme špičkového programátora – technického gurua, který za celý projekt bude dýchat. Oliver, který umí programovat jen trochu, během pár dní našel Jozefa Képesiho a tím se utvořilo jádro.

Zakladatel Kiwi.com Oliver Dlouhý. Foto: Barbora Mráčková

Jak jste poznal, že má budoucnost služba prodávající lety nespolupracujících aerolinek?

Často létám, takže základní intuici mám. Tržní propozice byla jasná: věděli jsme, že existují metavyhledávače, že existují stránky aerolinek a GDS systém, který integruje lety těch velkých, „plnotučných“ aerolinek. A že tihle tradiční hráči se nebaví s low costy jako Ryanair, které tehdy začínaly rychle růst. Když jste chtěli letět s Lufthansou a přestoupit na Ryanair, museli jste to hledat ručně. Pro ne úplně vytížené trasy, třeba Brno–Alicante, to bylo hodně práce, třeba na půl dne. A přitom bylo jasné, že by se technologicky dala data získat, tzv. vyscrapovat. Viděli jsme, že to nikdo neumí a že je to potřeba. Na začátku jsme ale měli naivní představu v něčem jiném.

V čem?

Mysleli jsme si, že budeme jen metavyhledávač. Lidé k nám přijdou, my je přesměrujeme na aerolinky a ony nám zaplatí poplatek za to, že jsme jim přivedli zákazníka. Jenže ony nám nic nedaly. Vůbec se s námi nebavily.

Takže jste najednou neměli byznysmodel.

Přesně tak. Tou dobou jsme spolupracovali s jednou menší brněnskou firmou Two Bits, za níž stáli Bára a Lukáš Nevosádovi. Měli produkt WhichAirline.com, na němž jsme si zkoušeli vlastní data, díky tomu jsme rostli a tvořili vlastní značku.

Vy jste pak Two Bits koupili zhruba za 10 milionů korun, což byly peníze, jež jste získali vstupem investičního fondu Touzimsky Kapital. Proč jste je ale nedal sám?

Nebyl jsem ochotný je dát ze své kapsy. Viděl jsem šikovné lidi, ale nejasný byznysmodel. Dnes to samozřejmě vidím jinak. (smích) Každopádně nám díky tomu začaly chodit objednávky a rozjelo se cash flow.

A našel se i nový byznysmodel…

Ano. Tím, že nám nikdo nechtěl dát marži, jsme si ji museli vzít sami. To znamenalo zprocesovat celou koupi letenek a přidat si něco k tomu. První bookingy jsme dělali ručně. Když ve tři ráno cinkla nová objednávka, Oliver se probudil a musel sám letenku koupit. Když se to už trošku rozjelo a bylo víc než 10 objednávek za noc, najali se na to lidi. Platební bránu a automatické objednávky programátoři přišili až po nějaké době.

V jaký moment vám bylo jasné, že to celé bude fungovat?

V momentě, kdy jsme se dostali na Momondo, což je něco jako Skyscanner, ale menší. Je to světová šestka mezi metavyhledávači, které si mezi sebou konkurují především šíří nabídky. Přesvědčili jsme je, že v naší nabídce jsou ona virtuální spojení, která nikdo jiný nenakombinuje. A najednou nám začaly strmě růst objednávky. Říkali jsme si: Když nám metavyhledávač, který má tři čtyři procenta trhu, dokáže dělat stovky a tisíce prodejů denně, co se stane, až nás zapojí i Kayak nebo Skyscanner?

Jak jste se k nim dostali?

Momondo šlo lehce, ti byli jako menší hráč otevření novinkám. Ale Skyscanner nám jako lídr trhu nedal nic zadarmo. Otevíral se nám pomalu, trh po trhu. Chtěli si ověřit, že to skutečně funguje. I když se samozřejmě vyskytovaly technické problémy, vždycky jsme se je snažili rychle vyřešit, takže nám nakonec uvěřili. Díky nim jsme velmi rychle rostli a každý den dělali rekord. Obrat 100 tisíc eur denně, 150 tisíc eur…

To všechno při hrubé patnáctiprocentní marži. K čemu jste pak potřebovali další investici od Ondřeje Tomka?

Čistě kvůli cash flow. V momentě, kdy zákazník učiní objednávku, virtuálně nám zaplatí – dá nám číslo karty, my si danou sumu zablokujeme, ale reálně ty peníze nemáme. Zároveň musíme jít a koupit letenku – samozřejmě o marži poníženou –, ovšem nám ty peníze hned odejdou, respektive hned jsou zablokované. Dnes už je to lepší, ovšem dlouho platilo, že než nám dorazí peníze od zákazníka, trvá to několik dní. Jinými slovy: kdybychom je měli ihned, nepotřebovali jsme v roce 2015 investici.

Související vydání

Poslední, kdo do majetkové struktury před dvěma lety vstoupil, byl Sugilit Invest brněnských podnikatelů Jaroslava Kokoluse a Daniela Dvořáka. Tehdy se hodně mluvilo o podivných okolnostech, za jakých se k podílu dostali…

Kecy o nějakých nečistých praktikách nebyly a nejsou namístě. Spíš to bylo nedorozumění.

O co tedy šlo?

Dostali jsme nabídku od úspěšných podnikatelů z regionu. V té době se nám s Oliverem a Jožem hodilo udělat si malý return, tak jsme se s nimi dohodli na odkupu menšího podílu (v součtu 8,5 procenta firmy).

Na co jste potřebovali peníze?

Takový osobní polštář. Ten se vždycky hodí.

Vlastnická struktura Kiwi.com byla najednou hodně pestrá a komplikovaná, někteří se nemohli vystát a otevřené boje pronikaly na veřejnost. Jak se to vlastně stalo?

To, co se o našich vztazích šíří, je nadsazení reality. Ano, probíhaly tam egoboje, takže někteří vysílali do médií toxické balonky. Na zasedáních boardu to přitom bylo docela normální: tykáme si, žádné chladné vztahy. Nepamatuju si, že by tam bylo nějaké mlácení do stolu, vzteky a nenávist. Problematické vztahy trvaly asi rok, pak se to uklidnilo.

Ano, probíhaly tam egoboje, takže někteří vysílali do médií toxické balonky.

Kdo byl největší troublemaker?

Znám odpověď, ale nechci to naplno říct. Já si těch lidí vážím, mně nikdo z nich nic neudělal. Nikdo nikoho nežaloval, nikdo nikomu nesnižoval hodnotu jeho podílu. Bylo to spíš v rovině nervozity, že najednou firma šíleně roste a stalo se z ní pro akcionáře zlaté vejce.

Jak si v tomhle nastavení počínal Oliver jako CEO?

Má tendenci vidět věci ostřeji a brát si je osobně. Takže to hodně prožíval, ale zvládl to. On je světový podnikatelský talent. Na začátku jsem mu říkal: Až budeme dělat 100 milionů roční obrat, tak si půjdu místo tebe sednout do čela a budu šéfovat firmu. Z předchozích projektů jsem měl zkušenost s řízením velkých kolektivů. Plácli jsme si na to, napůl z legrace, napůl vážně. Nevěřil jsem, že jako takhle mladý kluk zvládne uřídit velkou firmu. Ovšem bylo vidět, že dokáže být dostatečně autoritativní, důsledný a ostrý manažer. Umí lidi namotivovat, vyždímat z nich to nejlepší, stejně jako dát během pěti minut výpověď někomu, kdo nepodává správné výkony. A přitom ho lidé milují a jdou za ním. Kdybyste ho dneska dali do čela Lufthansy, tak by ji zvládl.

Také ale měl svoje divočejší období, kdy svůj výkon vylepšoval zakázanými prostředky…

To muselo být v době rychlého růstu, kdy ještě vedení firmy nebylo adekvátně personálně doplněné. Management tehdy musel podávat nadlidské výkony: nocovky, víkendovky… Rok se jelo fakt fest. Když se firma přestěhovala do vily v Pisárkách, nabralo se tolik lidí, že se tam všichni nemohli vejít. Někteří neměli ani svůj stůl, prostě museli sedět s laptopem na schodech. Fakt!

Jaké jste si odnesl poučení z tak roztodivné vlastnické struktury?

Víte co? Mně to vlastně ani nevadilo. Chápu, že byznys není peříčko. Můžete se seknout i s lidmi, se kterými se teď držíte okolo ramen. A opačně. Navíc poslední rok a půl nebo dva už vášně opadly. Už se jen konstruktivně diskutovalo, kdy udělat exit.

Cena, za niž se majoritní podíl v Kiwi.com prodal, se nezveřejnila. Podle neoficiálních informací byla firma ohodnocena někde mezi šesti a sedmi miliardami korun, což je méně, než se čekalo…

Cenu komentovat nemůžu. To, co se objevilo v médiích, není úplně přesné. Jsou tam další aranžmá, která ovlivní konečnou cenu. A hodnota? Odpovídá současné situaci firmy. Určitě to není přestřelené ani podstřelené. Prémie za „disruptivnost“ – protože to, co dělá Kiwi.com, nikdo jiný neumí a nedělá – má protiváhu ve dvou faktorech: 1) Jsme z velké míry závislí na metavyhledávačích, jako je Skyscanner nebo Kayak. Jsou to naši partneři, vyšplhali jsme se po jejich zádech a díky nim jsme mohli raketově růst. Naše partnerství je win-win, ale závislost na nich tam je, což je určitá slabina. 2) Pokud by se někdo ze světových gigantů, třeba čínský cestovní portál Ctrip, rozhodl do našeho oboru naplno jít a nasadit na to armádu programátorů, mohou nám šlápnout do úsměvu.

Takže tihle obři by Kiwi.com okopírovali a převálcovali ho?

Neměli by to vůbec jednoduché, protože jsme už hodně daleko. Na vývoji služby jsme strávili neskutečná kvanta člověkohodin, ale přiznávám, že je v našem byznysu určitá míra zranitelnosti, která snižuje ohodnocení firmy. Kdyby tam tahle rizika nebyla, už jsme jasný unicorn (jednorožec je slangové označení pro startup s hodnotou přesahující miliardu dolarů, pozn. red.). My jsme opravdu disruptor typu Uberu, Airbnb nebo Booking. com, jedni z těch, kdo předělali cestovní odvětví.

My jsme opravdu disruptor typu Uberu, Airbnb nebo Booking.com.

Kiwi.com jsme nejenom my dlouho vnímali jako nejlepší českou šanci na jednorožce. Doroste do něj ještě někdy?

Věřím v to, že to dokážou. Mají opravdu našlápnuto, mají tam super lidi a vědí, co budou dělat. Zbývá to jen odpracovat. A co je možná nejdůležitější – v dohledu není žádný konkurent, který by nám zkřížil cestu.

Za jak dlouho?

To můžou být klidně jen dva roky. Na cestě k jednorožci ale bude zřejmě potřeba udělat pár akvizic. Je to součást opevňování, ne všechno se dá in-house vyvinout. Dosud jsme měli jen pár malých nákupů vývojářských týmů. Jeden z důvodů, proč jsme kývli na vstup velkého zahraničního fondu, je ten, že on munici má a nebojí se ji použít, kdyby byla potřeba k nákupu nějaké firmy.

Zaujalo mě, že když mluvíte o Kiwi.com, pořád používáte zájmeno my…

Zaprvé ještě není dokončená transakce, stále jsem jednatel firmy a spolumajitel. Pořád jsem ještě v obchodním rejstříku. Pár týdnů to asi ještě bude trvat. Oznámení prodeje bylo, ale než se všechno vypořádá, jde v podstatě o smlouvu o smlouvě budoucí. A zadruhé asi vždycky budu Kiwi.com označovat jako „my“ – budu vždycky poblíž, třeba pro styk se státní a městskou správou. Když ve městě zaměstnáváme přes tisíc lidí, je dobré mít nastavené určité vztahy.

Takže citová investice s prodejem nekončí?

Když prodáte firmu, je to, jako když vyvdáte dceru. Už se o ni stará někdo jiný, ale nepřestane to být firma, kterou jste založil a pomohl vybudovat. Vždycky se ke Kiwi.com budu hlásit.

Když prodáte firmu, je to, jako když vyvdáte dceru.

Proč jste tedy odešel, když někteří jiní investoři zůstali?

Když jste spokojený s nabídkou, není dobré dál napínat strunu. Není dobré hrát si na pohádku, že jsem králem a mohl bych být císařem. To je nenažranost, kterou část investorů trpí. Druhá věc je, že rád věci buduji, a Kiwi. com už se umí samo řídit. A zatřetí nepovažuji za šťastné zůstávat na stejné palubě s fondem, který má stokrát větší palebnou sílu. A to je v určitých situacích určující prvek, ať máte akcionářskou smlouvu postavenou jakkoli. Mít Davida s Goliášem na jedné palubě není dobré.

Je pravda, že se vás loni pokoušel koupit Skyscanner při valuaci 400 milionů eur?

O tom nemůžu mluvit, ale potvrzuji, že jsme měli námluvy se strategickými partnery a nedopadly. Můj názor je, že jelikož Skyscanner patří čínskému CTripu, šlo jen o špionáž.

Prosím?

Nechci zacházet do podrobností. Jen jsem rád, že to nekoupili Číňané. S tím bych měl morální problém.

Rozumím, pojďme dál. Proč podle vás Kiwi.com uspělo?

Díky umění řešit problémy. V tom Oliver a jeho nejbližší lidé excelují. Kiwi. com není žádná raketová věda. V online cestovních kancelářích nám říkali: My jsme věděli, že taková služba chybí, ale přišlo nám to moc složité. Úspěch Kiwi.com byl neustálé překonávání problémů. Na poradě někdo nějaký nadhodil, a než ostatní vstřebali, o co jde, Oliver už měl vymyšlené řešení.

Na startupové poměry se do Kiwi.com nalilo velmi málo kapitálu, v podkladech k exitu byl externí kapitál vyčíslený jen na 1,4 milionu dolarů…

To je dané tím, že jsme se vyšplhali po zádech jiných, po metavyhledávačích. Brzy jsme s nimi našli win-win vztah.

Když někam letíte, kupujete letenky na Kiwi.com?

Většinou jsou to přímé lety, takže si spoj najdu na Kiwi.com a koupím si to napřímo. Tam mi Kiwi.com nepomůže.

Na jaké lety je tedy Kiwi.com nejlepší?

Jsou dva typy letů, které lze považovat za silnou doménu. Zaprvé kombinace tradiční aerolinky s low costem. Tam propojujeme nepropojitelné. Zadruhé to je řešení cestování na dlouhé vzdálenosti, třeba když z Prahy potřebujete letět do Denveru. Umíme najít přískok do Osla nebo Madridu, kudy se normálně nelítá, a tam je najednou transoceánský let o 300 dolarů levnější.

Ptám se proto, že od známých často slýchávám výtku: V čem je to Kiwi.com tak úžasné, když kdykoli tam něco hledám, jsou dražší než ostatní?

Nepochopili to. Češi všechno hledají jen přes cenu. Na Západě si cení toho, že to mají na jeden klik, s garancí přestupu a s jedním partnerem. A klidně to může být dražší. Přiznávám, že tím, že v Česku nemáme žádný hub lowcostové aerolinky, se u nás na Kiwi. com hůře hledá levnější varianta.

Češi všechno hledají jen přes cenu. Na Západě si cení toho, že to mají na jeden klik.

JIŘÍ HLAVENKA se narodil v roce 1964 v Mikulově do jihomoravské statkářské rodiny. Ta už po téměř dvou dekádách komunistického režimu samozřejmě nic nevlastnila, a navíc zažívala různé ústrky.

Otec protestoval proti srpnové okupaci, a tak oficiálně nemohl vykonávat roli finančního ředitele Vinařských závodů (spadala pod ně všechna vinařství na jižní Moravě), neoficiálně ale dělal veškeré účetnictví a ekonomiku socialistického podniku. Maminka byla učitelka pocházející z intelektuální rodiny. Byla z 10 dětí a všichni si udělali vysokou školu, což bylo za první republiky velmi vzácné.

Mladý Jura na škole vynikal v biologii a dalších přírodních vědách, ovšem na studium medicíny ho nepustil špatný kádrový posudek. Narychlo se tedy přihlásil na strojírenskou fakultu brněnské univerzity, kde se z něho stal inženýr – jaderný energetik. „Temelín jsem v době stavby prolezl skrz naskrz,“ vzpomíná na období, které plynule pokračovalo povinnou vojenskou službou.

V Sušici na velitelství divize protiletecké obrany si ho hýčkali, protože uměl psát všemi deseti, takže když se „válčilo na mapě“, podával nejrychlejší hlášení, jak jeho jednotky postoupily. Po návratu do civilu nastoupil do svého prvního zaměstnání, do Prvních brněnských strojíren, ale moc dlouho se tam nezdržel. Byl měsíc do revoluce a Hlavenka neváhal ani vteřinu pustit se do vlastního podnikání.

Co jste tehdy věděl o kapitalismu?

Nic, jako všichni. Když ale nikdo nic neví, můžete se v pohodě učit za pochodu. Tehdy se odpouštěly chyby. Začínající podnikatelé k sobě měli blíž, takže jsme se hodně přátelili třeba s lidmi z firmy Alwil, dnes Avast – Pavlem Baudišem a Eduardem Kučerou.

O kapitalismu jsem nevěděl nic. Když ale nikdo nic neví, můžete se v pohodě učit za pochodu.

Co jste dělal vy?

Založil jsem vydavatelství Computer Press. Věděl jsem, že budu dělat něco okolo počítačů. Už na škole jsem vedl Atari klub, kde se hodně hrály hry a trochu se programovalo. A v brněnských strojírnách jsem se ještě za socialismu dostal k západním strojům v rámci projektu „2000 automatizovaných inženýrských pracovišť“. Do nich se navzdory embargu dostaly grafické stanice s programem AutoCAD. Dostal jsem se tak k mateřské firmě AutoDesk a díky dobré angličtině jsem se stal jedním z lidí, kteří její software lokalizovali. Něco jsem si vydělal, to byl můj počáteční kapitál.

Na co konkrétně?

Viděl jsem, že o počítačích v zahraničí vycházejí časopisy a k samotným programům manuály. Pár let po revoluci tady byl skoro výhradně kradený software a manuály k němu se distribuovaly na disketách. Některé stály raketu, třeba pět tisíc korun. Ale i státní podniky si to kupovaly, protože měly počítače za 200 nebo 300 tisíc korun. Tohle pro ně byla drobnost a konečně mohly začít s počítačem něco dělat. Postupně jsme proto začali v Computer Pressu vydávat časopisy, manuály a jiné knihy zaměřené na oblast IT.

A s příchodem internetu jste přidal první tuzemský e-shop Vltava.cz.

Bylo to někdy v ruce 1994, rozjeli jsme to ve stejné době jako IT internetový deník Živě.cz. Internet byl tehdy malou komunitou, tlustý kabel s obstojným připojením mělo jen pár univerzit. Nám se podařilo do firmy dotáhnout konektivitu v době, kdy ostatní podniky vůbec netušily, co to internet je.

A zatímco Ivo Lukačovič zkopíroval Yahoo a vytvořil Seznam, vy jste zkopírovali Amazon a udělali Vltavu…

Přesně tak. Seznam to udělal dobře, pochopil sílu vertikál od aut po nemovitosti a udělal ze sebe dojnou krávu. My jsme nejprve prodávali vlastní publikace na doméně knihy.cpres.cz, a když jsme viděli, že to jde, vysunuli jsme to a začali prodávat celou škálu knižních a později hudebních produktů.

Kdo u vás v polovině 90. let nakupoval?

Ten, kdo měl tehdy internet, takže většinou ajťáci: programátoři, admini a správci sítí. S velkou chutí se tam slétli a objednávali, protože to brali jako důkaz, že internet funguje. Postupně jsme přikoupili nějaké další e-shopy a Vltava v dobách největší slávy dělala obrat přes 300 milionů korun ročně. To bylo víc než Alza.

Vltava.cz dělala obrat přes 300 milionů korun ročně. To bylo víc než Alza.

Proč to tedy nedopadlo jako Alza?

Já nevím. Ale asi by se daly najít dva důvody, tržní a lidský. Měli jsme tam najaté manažery, protože to byla součást už docela velké firmy. Neměl jsem na to prostě čas a Vltavě v tomhle souboji evidentně chyběl potřebný drajv, který mívají zakladatelé. Nebyl tam někdo, kdo by to vyseděl, urval vůlí. Navíc Alza to dělá tak dobře, že nás prostě vyválcovala. A do toho přišel špatný kupec, nevěděl, co s tím… V roce 2000 do nás vstoupil fond Bancroft, pak se přidal Riverside Europe Publishing a v roce 2007 jsme z toho my zakladatelé úplně vystoupili.

Tenhle příběh neměl svůj happy end…

Původně silnou značku za hubičku koupil zlínský HP Tronic. Pro něj to nebyla hlavní značka, chtěli to spíš kvůli zákaznické databázi. Využili, co se dalo, a nechali to umřít (loni e-shop odkoupila firma Tonis distribuce, pozn. red.).

Vy jste byl na přelomu tisíciletí také hodně plodný autor, že?

Celkem jsem napsal asi 30 knih. Převážně to byly uživatelské manuály na programy Microsoft Office, od Wordu a Excelu až po Photoshop a Corel. Dneska to možná zní bizarně, že někdo potřebuje návod na Word, ale tehdy ty programy nebyly uživatelsky vůbec přívětivé. Lidé bloudili po menu a netušili, co mají udělat. Bez návodu to nešlo.

Kolik jste toho vytiskli?

Ohromná kvanta! Některých knih se prodalo přes 100 tisíc kusů, Viewegh by záviděl. Já si dokonce myslím, že mých knih se prodalo víc než těch jeho. Celkem to mohlo být ke třem milionům výtisků, protože některé manuály se automaticky dodávaly k prodávaným počítačům.

Některých knih se prodalo přes 100 tisíc kusů, Viewegh by záviděl.

Vy jste tehdy rozjel spoustu projektů, které většinou vzal čas nebo nějaký větší hráč: kromě Vltavy třeba VypadlCD nebo MobilMania…

Zkoušeli jsme dost nových věcí, ale nebyla to žádná raketová věda. Dnes to působí zvláštně, ale byli jsme první na světě v e-knihách a internetových aukcích, jako druzí na světě jsme spustili prodej legálních MP3.

Jak to, že jste nic z toho nedotlačil do slavného konce?

Protože jsme dělali 20 projektů najednou. Chyběl nám fokus, který by se zaměřil na hlavní hrozby byznysu. Většinu těch projektů jsme prostě pustili po vodě, chtěli nabrat návštěvnost a monetizaci nechávali na později.

To byl standardní přístup v internetovém byznysu konce 90. let?

Víceméně. Byla to doba, kdy se teprve začínaly prošlapávat obchodní modely. Na internetu nebylo moc lidí, nikdo nevydělával a všechno bylo tak nějak zadarmo. Říkalo se, že hodnota internetových projektů je v návštěvnosti. Jenže přišel dotcom krach a zjistilo se, že se finanční hodnota musí opravdu najít.

Připadá mi také, že jste se spoustou nápadů prostě přišel moc brzy.

Asi ano. Třeba Vltava2000 byl takový Shoptet, tedy platforma pro provozování internetových obchodů. Měli jsme sice stovky e-shopů, ale pořád to bylo moc málo na to, abychom jim mohli naúčtovat rozumné poplatky, ze kterých bychom financovali rozvoj.

Ale vám se prakticky všechny projekty podařilo včas prodat, u neslavných konců už jste nebyl.

Ano, na všem se vydělalo. Vltava a Computer Press se dohromady prodaly za prostřední stovky milionů korun.

Co jste s nimi udělal?

Bylo tam víc podílníků, takže jsem neshrábl všechno. Měl jsem podíl asi 40 procent. Ovšem hodně jsem se vydal ze sil, protože jsem až do exitu firmy řídil. Ve vrcholné chvíli jsem jich měl na krku devět jako šéf. Bylo to bláznivé. Neměl jsem sílu rozjíždět něco nového, takže mi přišlo vhod, že se ke mně dostaly různé investiční příležitosti. Tak přišel tvůrce e-shopů NetDirect nebo telekomunikační firma Fayn, která v roce 2010 nabízela volání přes internet.

Ve vrcholné chvíli jsem jich měl na krku devět jako šéf. Bylo to bláznivé.

V roce 2010 se vás v jednom novinovém rozhovoru ptali, jak bude vypadat internet za 10 let. Tak si pojďme udělat inventuru.

Jé, co jsem jim napovídal?

Že tak, jako jsou nad městem televizní vysílače, budou podobné na internet.

Jo, jo, máme 4G a wi-fi. Ale víte, co je vtipné? Já jsem tehdy neměl na mysli chytré telefony, spíš notebooky nebo smart devices jako PalmPilot. A Psion Organizer. To už si nepamatujete, že? To byl úžasně výkonný malý počítač, který zahynul proto, že měl vlastní operační systém.

Také jste říkal, že lidé si budou objednávat jídlo a potraviny přes internet a dovezou vám je do pár hodin.

No vidíte, máme tu Rohlík a Košík. My jsme do jídla chtěli jít s Makrem. Přijel jsem za nimi do nizozemské centrály a říkám: My dodáme technologie a vy zboží. Oni na to: My víme, že k tomu jednou dojde, ale počkáme na správný čas. Vidíte, zase jsem tam byl moc brzy.

Dalo se s tím něco dělat?

Nacpat do toho 30, 40, 50 milionů a vydržet to. Počkat, až trh dozraje a pak vám to spadne do klína. Jenže po prasknutí internetové bubliny totálně ochladl zájem do internetu investovat, investoři nad ním na několik let udělali křížek.

Troufnete si na předpověď, jak bude vypadat náš digitální život za dalších 10 let?

Hlavní změny budou v tradičních oldschoolových oblastech. Finančnictví projde totální proměnou, která může zničit dnešní svět bank. Zjistíme, že nepotřebujeme megavelkou a drahou instituci, která má tisíce lidí a stovky poboček. Platby a převody jsou jen datové operace, k nimž nepotřebujete mramorem obloženou budovu na nejdražší ulici ve městě.

Zároveň to je velmi konzervativní a regulované odvětví.

Ale určitě jste slyšel o direktivě Evropské unie PSD2, která celý proces demokratizuje. Je to první krok k velké změně. Přijde svět odlehčených institucí startupového typu, které budou řešit platby a malé investiční bankovnictví přes mobilní aplikace. I firmy přestanou mít účet v bankách. Do půjčování peněz už se nabourávají peer-to-peer služby a smart lending. Poptávka se najde s nabídkou sama, nebudou k tomu potřeba hoši v kravatách, co rozhodují „tomu dáme, tomu ne“.

A co jiné oblasti?

Určitě to budou mobilita a energetika. Osobní přeprava bude autonomní, elektrická, sdílená nebo on demand. Stejně jako nevlastníte lokomotivu, nebudete vlastnit auto. Když svůj automobil využíváte pět procent času, nepotřebujete ho vlastnit. To zásadně zatraktivní bydlení ve městech. Časem se předělá design a velikost aut, už to nebudou dvouapůltunové obludy, co vezou jednoho pasažéra. Z aut se stanou malé kapsličky, které pojedou za sebou na centimetrovou přesnost v malých rozestupech. Dramaticky se tím změní propustnost v ulicích.

A energetika?

Přijde decentralizace zdrojů. Už dnes jdeme k obnovitelným zdrojům, ale je to otázka tzv. vždy připraveného výkonu. Velké domy a veřejné budovy budou mít fotovoltaiku a baterky, které budou razantně levnější než dnes a budou napojené v chytré síti. Takže když na jedné straně Evropy zrovna hodně zafouká, energie se rozdistribuuje do těch baterek po celém kontinentu a druhý den to z nich bude cucat. To bude velká změna.

TRIČKO NIKE, kraťasy a sandály. Jiří Hlavenka v davu nákupního centra rozhodně nevypadá jako úspěšný investor a podnikatel. „Nemám velké potřeby, nejsem rozežraný. Žádné jachty ani private jet,“ říká. „Co jsem chtěl, to jsem si vždycky koupil.“

Naposledy si udělal radost dobrou kytarou. Pořídil si španělku za 100 tisíc korun a brnká na ni všechno možné od U2 po Wabiho Daňka. „Stánky zahraju, ale Jede, jede mašinka ze mě nedostanete. Každý muzikant by měl mít svou hranici,“ usmívá se. Kromě některých menších startupových investic (například do Angee, výrobce bezpečnostního hardwaru) nalil peníze zejména do resortu Líšenský dvůr ve Žďárských vrších.

Rozlehlá usedlost, která prošla náročnou rekonstrukcí, čítá 50 tisíc metrů čtverečních a věnuje se jí především Hlavenkova manželka. On – alespoň podle svého facebookového profilu – nejvíc času věnuje komentování české politiky a společnosti.

Na Facebooku jste jako glosátor veřejného dění hodně aktivní. Co vás k tomu vede?

Když jsme součástí okolního světa, přece nám nemůže být jedno, co se v něm děje. Politická a společenská situace u nás je velmi špatná, tak by nás mělo zajímat, co s námi provádějí proruští a pročínští rezidenti a političtí podnikatelé jako Andrej Babiš. Je šíleně bezohledný – kdyby měl jít do kriminálu, radši vezme napalmem celou republiku a obětuje ji.

Vy jste před třemi lety vstoupil do regionální politiky, jste členem zastupitelstva Jihomoravského kraje za piráty a zelené. Proč jste do toho šel?

Ukecali mě do toho. Myslel jsem si, že jim poradím, pomůžu v kampani a budu někde na sedmém místě na kandidátce. Tlačili do mě, že jsem známý, tak ať jsem lídr. Bylo mi blbé couvnout, tak jsem se dostal do politiky. Sice lokální, ale hned jsem viděl, jak je to tam špatné.

Velký rozdíl oproti byznysu?

V něm jsou ve velké většině samí šikovní lidé, politika je v tomhle směru o 30 let pozadu. Dalo by se v ní pohnout s tolika důležitými věcmi a jednoduše je změnit. Jenže politika je doménou zpátečníků, alibistů a obecně nekvalitních lidí. Pro dobrého člověka to není atraktivní džob: nic moc peníze, jednou nohou v kriminálu a všechno jde pomalu.

Politika je doménou zpátečníků, alibistů a obecně nekvalitních lidí. Pro dobrého člověka to není atraktivní džob.

Navzdory tomu mi přijde, že v poslední době se politická angažovanost byznysmenů zvedá.

Protože to cítí podobně jako já. Hodně z nich se mě ptá: Ty v tom jsi, tak mi poraď, co mám dělat.

Co jim odpovídáte?

Buď do toho běž, nebo – když na to nemáš chuť či čas – do toho dej peníze. Budou to dělat jiní. A nejde jen o politické strany, ale i o nevládní organizace. To nejsou žádní paraziti, nýbrž často suplují činnost státu. Třeba Učitel naživo nebo Hlídač státu.

Vy nepůjdete do politiky naplno?

Věcí, co dělám, je velká pestrá paleta. A celostátní politika je full time job. Zvlášť pokud to chcete dělat pořádně a věnovat se všem komisím, výborům, mezivládním kruhům. Musím si to hodně rozmyslet, rozhodně nejsem ve startovních blocích.

Ptal jsem se i proto, že po prodeji podílu v Kiwi.com budete mít finančně nabito…

Mám rozjeté čtyři české startupové projekty, které se mi líbí. Peníze z exitu mi umožní dělat i věci, které jsou investičně náročné, protože jsou nadlouho a jsou složitější, jelikož zahrnují hardware.

Peníze z exitu mi umožní dělat i věci, které jsou investičně náročné, protože jsou nadlouho a jsou složitější.

Neplánujete založit vlastní investiční fond?

Trošku o tom uvažuji, ale bude to asi až za nějakou dobu. Nedělá mi problém investovat jako fyzická osoba. Navíc jsme s Karlem Oblukem, bývalým šéfem AVG, spustili projekt andělských investorů Garage Angels.

Co prodej Kiwi.com znamená pro českou startupovou a technologickou scénu?

Má to minimálně dvě pozitiva. Zaprvé jsme ukázali, že je možné během pár let založit, vybudovat a prodat firmu se statusem takového polojednorožce. Je to povzbuzení pro startupy a mladé lidi na školách. A zadruhé to bude příliv slušného cash flow do místní investorské scény. Nejenom já se díky tomu budu moct pustit do odvážnějších akcí.

Teď mě napadá… Sedm let starý startup má hodnotu někde okolo sedmi miliard korun, tedy téměř stejně jako 150 let stará plzeňská Škoda Transportation. Co to znamená pro vnímání startupové scény z pohledu celé ekonomiky?

Hodně. Snažím se ponoukat všechny ty šikovné pirátské kluky, aby ve Sněmovně a jejích výborech či podvýborech ukazovali všem těm strupům, že takhle bohatne republika. Ze všech těch Havlíčků a Juříčků cítíte, jak tlačí old school výrobu, která stojí na levné pracovní síle, slabé koruně a prodeji do Německa. Mají silnou lobby a léta tam hartusí, jak potřebují více kovoobráběčů a svářečů. Kiwi.com je jasný příklad, že startupy nejsou nějaké nesmysly mileniálů, ale že můžou přinést spoustu peněz, které zůstanou v Česku a přinesou multiplikační efekt. Vždyť Kiwi.com je největší český exportér.

Ze všech těch Havlíčků a Juříčků cítíte, jak tlačí old school výrobu, která stojí na levné pracovní síle, slabé koruně a prodeji do Německa.

Opravdu?

Největší český exportér v tuzemských rukách. Máme téměř 40 miliard obrat a z toho je 99 procent export. Jasně, přidaná hodnota je jen na malé marži, ale ukažte mi jinou Čechy vlastněnou firmu, která vyveze za 40 miliard korun ročně. Možná existuje, ale tím, jak rychle Kiwi.com roste, bude mít za dva tři roky tohle prvenství stoprocentně.

Čistě technicky vzato, Kiwi.com už z větší části nepatří Čechům, nýbrž americkému fondu…

Dobře, tak do této chvíle. Jen jsem tím chtěl říct, že i s původně malým startupem lze obrátit kapitálové toky. A teď si představte, že bychom v republice měli třeba 20 takových Kiwi. com… To bychom se pak konečně mohli začít přibližovat ekonomice Německa.