skip to main content

Nenašla žádný dobrý hostel. Tak vybudovala olomoucký Long Story Short

4 minuty čtení

Vypadalo to jako idylický život. Eva Dlabalová se usadila na Novém Zélandu. Našla si tam práci a myslela, že na druhé straně světa už zůstane. Jenže pak všechno změnil krátký telefonát od jejího bratra: „Nechtěla bys doma v Olomouci otevřít hostel?“

Měla jasno okamžitě. Jen co skypový hovor ukončila, už jí začaly v hlavě vířit nápady. Jak bude vypadat, co je potřeba zařídit… A ráj Pacifiku vyměnila za podnikatelské dobrodružství doma v Česku.

Dnes, o čtyři roky později, se Dlabalová už spokojeně usmívá v recepci Long Story Short, designového hostelu spojeného s kavárnou. Britský deník The Guardian ho letos zařadil mezi deset nejlepších nových hostelů světa, jeho podobu ocenil i prestižní magazín Wallpaper.

Vzhled podniku má na svědomí interiérová designérka a scénografka Denisa Strmisková, která se podílela třeba na designu restaurací Ambiente. „Chodily jsme spolu do školy. Pak jsme se potkaly po letech a řekly si: Pojďme udělat nejlepší hostel na světě!“ směje se Dlabalová.

Long Story Short se nachází v klasicistní stavbě z roku 1809, která byla vestavěna do bývalé pevnosti ze 17. století ve tvaru pětibokého bastionu, a pro svůj tvar tak dostala přezdívku Podkova. Ničivé povodně v roce 1997 ji zanechaly v otřesném stavu.

Matka Dlabalové však v místě viděla potenciál, budovu koupila, v přízemí zřídila restauraci a první poschodí pronajímala jako vysokoškolské koleje. Polohu měly ideální: leží poblíž olomouckého dómu a Arcidiecézního muzea, tedy hned v centru města.

Koncept kolejí byl ale ztrátový, a tak tehdy rodina začala přemýšlet o jiném využití. Dlabalová byla původní profesí filmovou maskérkou, ovšem na Zélandu vyzkoušela práci v kavárnách a restauracích. A především měla bohaté zkušenosti z cest po celém světě.

Sama dříve přespávala po hostelech, díky čemuž měla jasnou představu, co v tom svém chce a nechce.

I proto na ni pomyslel její bratr, když vyslovil nápad na hostel. „Vrátila jsem se za měsíc. Hned po návratu jsme se do toho pustili naplno,“ vzpomíná Dlabalová na zběsilé začátky podnikání.

Sama dříve ráda přespávala po hostelech, díky čemuž měla dobrou představu, co v tom svém chce – ale hlavně co v něm nechce. „Strašně moc na sebe natřískaných postelí, žádný prostor na věci v koupelnách, málo soukromí…,“ vypráví, co jí na cestách jako zákaznici vadilo.

I proto je Long Story Short s desetimilionovým obratem jiný. Sdílené pokoje nepůsobí jako low-cost ubytovna, ale spíš jako apartmán; rády si je pronajímají třeba rodiny. Jinak čeští zákazníci výrazně preferují privátní pokoje – ty jsou v hostelu dlouhodobě obsazené, zatímco sdílené někdy zůstávají prázdné.

„Češi chtějí postel za 300 korun, ale zároveň tam touží být sami,“ říká Dlabalová a přiznává, že zájem rostl pomaleji, než čekali. Do černých čísel se dostali až v letošním prvním kvartálu. „Kdybychom otevřeli hotel, tak jsme vysmátí, ale chtěla jsem hostel, je to víc společenská záležitost. Chodí k vám jiní zákazníci, lidé otevřenějšího typu, je tam větší sranda. A můžete si s konceptem víc hrát.“

A tak je hned vedle hostelu třeba hřiště na pétanque, kde se  pořádají i organizované turnaje. Dlabalová se vůbec těší, že se společenský život kolem hostelu rozběhne letos naplno: plánuje zvát zákazníky na prohlídky města, ochutnávky tvarůžků nebo na túry po místních barech. „A další podobné aktivity, co snad hosty víc sblíží a přimějí je vylézt z pokojů,“ plánuje.

Především však chystá rozšíření do spodního patra budovy o prostor nazvaný Eatery and Bakery. Brání se označení restaurace, protože nechce, aby koncept působil hotelově a hosté očekávali hotelový standard.

„Chceme, aby to mělo šmrnc, ale nebylo to moc nastrojené,“ vysvětluje Dlabalová. „Kuchyň bude pracovat s kvalitními surovinami, propojí moderní s tradičním – chutě ze všech koutů světa, což je v podstatě konceptem našeho hostelu,“ láká.

Podnik povede Petr Heneš, spolumajitel pop-upu Forbidden Taste, šéfkuchařem bude Jan Malý, který dříve působil jako sous chef v Esce. V prostoru se mají pořádat také svatby. „Bude to na úrovni, ale v uvolněném stylu. Chci, aby lidé cítili upřímnost a lásku, co do toho dáváme. Nemám ráda, když si lidé na něco hrají.“

Za loňský rok hostel ubytoval přes tři tisíce zákazníků a stal se vítaným prostorem pro setkávání jak mezi místními, tak pro turisty. Plánované rozšiřování může koncept posunout ještě mnohem dál. Podle všeho se v Olomouci začíná odvíjet story, která bude spíš long než short.