Filip Mikschik založil a vede největší tuzemský portál se startupovými pracovními nabídkami Startupjobs.cz. Před dvěma lety chtěl úspěch zopakovat s tehdy novým projektem Hiri.cz, kde firmy neměly platit za zvěřejnění nabídky, ale až za získaného kandidáta.

Plány? Velkolepé. Výsledek? Jeden velký fuck-up.


V srpnu 2016 jsme s velkou slávou spustili pracovní portál Hiri.cz postavený na velké vizi, nejmodernějších technologiích a s unikátním byznysmodelem, kdy firmy platí až za získané kandidáty. Během pár měsíců od spuštění jsme získali přes tisíc nabídek od velkých značek a rázem vydělali první milion.

Pak se všechno během jednoho měsíce zhroutilo. Část lidí odešla, část jsem musel propustit a projekt jsme tento květen s velkou úlevou ukončili nadobro. Je to mé zatím největší podnikatelské selhání, po němž nebylo úplně jednoduché se zase postavit na nohy.

Když jsem zpětně uvažoval nad tím, kde se stala chyba, byl jich snad milion. Myslím ale, že dělat chyby je prostě součástí života, nejen byznysového, a není důvod se za ně stydět.

Tady je souhrn věcí, které mě fuck-up s Hiri.cz naučil.

Mějte jasný plán

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek plánování. Možná proto, že ve startupu je plán na další dva roky přesný asi jako číselná loterie a já nerad dělám věci zbytečně. Jenže když jsem se pak zpětně zeptal „Jak je možné, že jsme za tohle a tohle zaplatili tolik peněz a nic z toho není? Co se dělalo tyhle měsíce a co je výstupem? Proč ten produkt neumí to, co potřebujeme?“ najednou jsem neměl odpovědi. Nemohl jsem říci, zda jedeme podle plánu, když jsme žádný na začátku neměli. A samozřejmě jako CEO jsem byl za všechno toto zodpovědný.

I když jsou tedy všichni nadšeni vizí, vědí, kam chtějí firmu směrovat, jsou všichni na stejné lodi, je potřeba plán mít.

Jak se totiž vize začne trochu rozcházet s realitou a přijdou první nejasnosti ohledně zodpovědností, budete mít dokument, kde bude jasně napsané, že pan X se zavázal mít zodpovědnost za Y.

Bez plánu může říci, že dodal vše, co měl, a zbytek už je jen zbytečná osobní pře.

Vize je potřeba, ale nenechte se jí zaslepit

Na začátku jsem byl hrozně nadšený z toho, co chceme vybudovat.

Šel jsem za tou velkou vizí, a tak se mi stalo, že jsem začal ignorovat i některé varovné signály (často také úmyslně přehlížet). Došel jsem i k momentům, kdy jsem věděl, že rozhodnutí, které dělám, pro mě není dlouhodobě tím nejlepším, a přesto jsem jej udělal.

Každému, kdo nepodniká sám, proto doporučuji si hned na začátku (dokud jsou všichni přátelé) jasně nakreslit i scénář, co se stane v případě, že projekt nedopadne podle představ. Můžete si tím ušetřit mnoho šedin.

Pracujte s rozvahou a fokusem

Jak probíhal náš nábor v největší fázi nadšení?

  • Mám tu super člověka s relevantní zkušeností.
  • Tak ho bereme, ne?
  • O. K.!

Ve chvíli, kdy jsem viděl, že se projekt začíná posouvat, měl nezávazně přislíbené další financování a získával první pozitivní vazbu od zákazníků, mě zkrátka nemohlo nic zastavit… Až na cash flow.

Finance, které nám poskytovala moje „hlavní“ firma StartupJobs.cz, velice rychle nestačily a rozpočet končil měsíc za měsícem v minusu. Nakonec se z časových důvodů zaseklo i přislíbené financování a najednou z toho byl problém, který byl spouštěčem rychlého pádu.

Místo začínání nových projektů se Filip Mikschik primárně soustřeďuje na portál StartupJobs.cz, se kterým expanduje i do dalších zemí.

Teď vidím, že jsme do některých věcí šli zbytečně rychle – jako například do rozšiřování počtu členů týmu, které nám ukouslo kus ranveje potřebné pro pořádný start. Byl jsem moc velkým optimistou.

Platí také, že investice není, dokud není podepsáno.

Inovace s rozumem a postupně

Skočili jsme po hlavě i do inovací a zavedli jsme zcela nový byznysmodel – proč by firmy měly platit za vystavení nabídky, když mohou platit, až získají kandidáty?

Důsledkem ale bylo, že jsme potřebovali spoustu peněz na začátek, abychom kandidáty přivedli, a pak jsme doufali, že nám firmy zaplatí. Ten model nebyl úplně stavěný na stavění bez investora.

Zároveň jsme se pustili i ve vývoji do nových technologií, které tou dobou nebyly na trhu běžné, a tak nám vývoj místo roku trval dva. Dva roky práce vývojářů opět něco stojí a najít další stálo ještě víc.

Myslím, že jsme ve spoustě věcí byli trochu před trhem a že se inovace, které jsme zkoušeli, brzy prosadí i ve větším, ale už to nebude díky nám.

Nezapomeňte žít

Na projektu jsem pracoval dva nebo tři roky v kuse. O víkendech, o svátcích, 12, 14 i 16 hodin denně, jak bylo potřeba a kolik jsem zvládnul. Za celou dobu jsem měl jedinou týdenní dovolenou. Když pak najednou vše během měsíce skončilo, celé ty tisíce hodin práce byly úplně zbytečné.

Přesto jsem měl velké štěstí, protože má milující žena celou dobu bojovala se mnou. V nejtěžší chvíli, kterou si přesně pamatuji, jako by to bylo včera (ležel jsem doma na gauči a cítil fyzickou bolest z toho všeho, jako by na mně ležel celý svět) jsem přece jen měl pořádný důvod k radosti – našeho syna, který se měl během pár týdnů narodit.

Byznys přichází a odchází, ale je tu něco, co má úplně jinou váhu a co je na světě důležité. Druhý den jsem proto znovu vstal, šel do práce, zaměřil svůj fokus zpět k jednomu projektu a začal zase makat.

Uvědomil jsem si i důvod, proč mi práce sežrala tolik času – vše bylo postavené kolem mě a u všeho jsem byl musel být. Rozhodl jsem se tedy přebudovat firmu tak, aby mě vlastně nepotřebovala a fungovala ideálně lépe, když v ní nejsem. Myslím, že se to daří.

Celou tuto životní epizodu beru jako velice drahou (finančně, časově, energeticky), přesto užitečnou školu. Jsou to cenné zkušenosti, které bych jinak nezískal.